Vím a chápu, že někteří čtenáři přestal číst mou dnešní poznámku už u konce prvního odstavce. Je to na ně moc. Nechtějí myslet na život a na smrt, hlavně ne na smrt, a ještě víc ne na svůj osobní konec. Život je posvátný a bolesti druhých je nezajímají. Z jejich hlediska nikdo vlastně nemá právo svůj život ukončit, a hlavně ne někomu při tom pomáhat. To by bylo nelidské jednání, a to nejen pro ty kdo berou život jako dár boží.

Chápu, že lidé mají strach před smrtí, ačkoli právě ona je důležitou součástí lidského života. A osobně mám dokonce dojem, že hlavně ti lidé mluví zvlášť krásně a horoucně o tom, že se život nemá ukončovat dobrovolně, kteří si myslí, že jiní za ně mohou bojovat, za ně, kdo do války nechodí, ale posílají tam jiné, kteří tam jejich jménem mají beztrestně zabíjet druhé osoby, které ani neznají, a to s rizikem, že se oni sami stanou obětí násilí. Avšak pro vás, ktří čtete dál, mám ještě dodatečnou větu.

Lidské život je křehká, někdy ale taky úmorná věc. A chudáci tam venku, které vy osobně neznáte, s tím mívají problémy. A může se stát, že i vy přijdete do situace, kdy si velmi budere rozmýšlet, jak ukončit svůj život. Máte možnost volby: můžete skočit z mostu nebo pod vlak. Můžete se nechat přejet autem, anebo se pověsit. Můžete si otevřít žílu nebo vzít pilulky. To všechno ale jen, pokud na to máte ještě sílu. Já se ale ptám, proč se člověk musí otrávit nebo se surově usmrtit, s rizikem, že se mu to nepovede, pokud to jde i jinak.

Jaká je to divná humanita, která umožňuje zabíjení druhých, ale neumožňuje individuální rozhodnutí umřít pomocí druhé osoby. Nebo si skutečně myslíte, Vy, kteří jste dočetli mou poznámku až sem, že by se paní Sébire nemělo pomáhat, ať se trápí tak dlouho, než jí konečně selže srdce?