Autor ještě vyzývá nakupující konzumenty k nošení brýlí, ale myslím že situace už je taková, že to ani nemá smysl. V zásadě neexistuje v průmyslově vyráběných potravinách nic, co by se dalo s klidným svědomím konzumovat. Když si k tomu přičtu i způsob, jakým se lidé stravují, ono rychlé hltání a polykání, bez pomalého rozmělnění sousta slinami, které jsou důležité jako stimulant ke spouštění trávících látek, je situace opravdu alarmující.

Někdo namítne, no a co třeba křupající pečivo, co je na něm kromě kypřících látek (sic!!!) ještě závadného? No třeba zrovna ten lepek, zdroj alergií všeho druhu a v mléku zase kasein. Bílá mouka je okradené zrno o svoji důležitou část, slupku a pšeničný klíček, které obsahují látky, působící vyváženě v trávicím systému, podmiňující jedna druhou. Bílá mouka, to je vlastně přetržená bankovka na půl, za kterou se nedá nic pořídit. Jedno ano, nasytit žaludek a zaplnit střeva.

Ke změně došlo kdysi technologií mletí, prostě to je dobrý byznys, zrno zbavené klíčku je lépe skladovatelné a kuchařkám se z něho skvěle vaří. Vždyť také obsahuje 70% škrobu a 30% bílkovin, převážně lepku. Co se děje s lepkem v těle, ve střevech, v cévách, je jiná kapitola, v zásadě hrůzostrašné věci. A nic není chutnějšího a horšího než rohlík s margarínem, protože o másle se nedá mluvit a takto se dá pokračovat dál.

Ti, co to všechno prodávají, samozřejmě neodpoví na otázku, proč prodávají k jídlu chemické sloučeniny a potravinářská či jiná inspekce, pokud by se měla chovat adekvátně, by většinu sortimentu vůbec nemohla pustit na trh. A paradox? Čím delší doba trvanlivosti, tím více je výrobek syntetičtější. Obávám se, že lidé s tím vším pohnou teprve tehdy, když to přestanou jíst, jenže pak od nich přejde zásadní otázka : co tedy máme jíst? Nic, anebo jen to "málo", co ještě zbývá, ale do toho je potřeba investovat čas a zájem a to už je jiné téma.