Okamžitě po Putinově překvapivém návrhu byla namístě otázka, jakou reakci Bushova administrativa zvolí.

Prezident George W. Bush řekl, že návrh byl „zajímavým námětem“, a přivítal změnu v ruské politice; avšak jeho administrativa podle všeho nabídku ihned odmítla. „Volba lokality pro umístění základny protiraketové obrany nepadá z čistého nebe,“ vyhrkla ministryně zahraničí Condoleeza Riceová v rozhovoru pro agenturu Associated Press. „Jde o geometrii a geografii toho, jak sestřelit raketu.“ [1]

Ministryně Riceová však svým stručným komentářem ukázala, že nerozumí ani geometrii a geografii amerických plánů na protiraketovou obranu, ani Putinově návrhu.

Rusko splnilo svůj domácí úkol a navrhlo základnu, která byla pro protiraketovou obranu technicky i politicky výhodnější jak z hlediska Ameriky, tak z hlediska Ruska samotného.

Vzhledem ke svému umístění daleko na jih od původních základen plánovaných Bushovou administrativou v Polsku a České republice mělo ázerbájdžánské řešení mnohé výhody. Z tohoto místa by plánovaná protiraketová obrana mohla bránit celou Evropu včetně její jihovýchodní části. Varianta umístění v Polsku a České republice by celou Evropu nepokryla a Řecko, Turecko a další země na jihovýchodě by zůstaly bez ochrany plánovaného pozemního protiraketového systému. Současně by základna v Ázerbájdžánu nebyla schopna sledovat starty ruských raket směřujících po polární trajektorii do Ameriky, což znamená, že by nemohla být využita k obraně Spojených států před Ruskem.

Původně navržené základny v Polsku a České republice by také v případě zásahu rakety raketou mohly způsobit vznik trosek dopadajících na ruské území. Ázerbájdžánská základna by znamenala také minimalizaci tohoto problému.

Do týdne zpochybnil Putinův návrh také ministr obrany Robert Gates, který řekl, že ázerbájdžánská radarová základna může plánovanou českou základnu doplnit, ale nikoliv nahradit.

Gates se nicméně zavázal, že bude s Ruskem spolupracovat na optimalizaci obrany Evropy před raketami krátkého doletu, ačkoliv uspořádání schůzky amerických a ruských expertů a dalších potřebných jednání zkoumajících možnosti americko-ruské spolupráce v oblasti protiraketové obrany může trvat celé měsíce.

Rusko ihned reagovalo chladně a Gates po setkání s ruským ministrem obrany Anatolijem Serďukovem 15. června hlásil, že v tomto tématu nedošlo k žádnému pokroku.

O dva týdny později, během návštěvy v sídle prezidenta Bushe v Kennenbunkportu, Putin navrhl, aby byl radar umístěn v jižním Rusku nedaleko Armaviru, zhruba 700 kilometrů severně od íránských hranic. Putin také navrhl zapojení dalších zemí prostřednictvím Rady NATO – Rusko založené v roce 2002, což by znamenalo zánik potřeby základen v Polsku a České republice. Prezident Bush odpověděl zdánlivě vstřícně, avšak opět tvrdil, že základny v Polsku a České republice budou nutné. [2]

Důsledky Putinových návrhů

Návrhy na umístění prvků americké protiraketové obrany v Ázerbájdžánu nebo jižním Rusku Putin zpochybnil technickou účinnost navrhovaných základen v Polsku a České republice a ospravedlnil současné škrty provedené Kongresem v rozpočtu na výstavbu těchto zařízení. Kongres byl tak jako tak skeptický – a Putin ukázal, že ke skepsi má reálný důvod.

Na základě dohod, které chce Bushova administrativa uzavřít s Polskem a Českou republikou, by případné základny byly v zásadě svrchovaným americkým územím, asi jako území velvyslanectví. Zůstává otázkou, zda by Polsko a ČR s takovou úpravou souhlasily - a pravděpodobně by byla nepřijatelná jak pro Rusko, tak pro Ázerbájdžán.

Na schůzce G8 Putin také navrhl, aby americký protiraketový systém byl umístěn v Turecku, Iráku, nebo dokonce na námořních platformách – to však vedlo pouze ke zpochybnění jeho původního návrhu. První reakce iráckých úřadů zdůraznila, že americká protiraketová základna v Iráku by byla novým cílem a novou motivací pro povstalce.

Aby byl obraz ještě složitější, 17. června mluvčí íránského ministerstva zahraničí Mohammad Alí Hosejní prohlásil, že ruští představitelé Teheránu naznačili, že Putin svým návrhem na radar v Ázerbájdžánu nehodlá provokovat Írán.

„Zdá se, že Rusko nehodlá činit rozhodnutí, která by způsobila nestabilitu a ohrozila by bezpečnost v oblasti, v níž se (Rusko) nachází,“ řekl Hosejní, který současně všechny dotčené upozornil, že Ázerbájdžán hraničí jak s Ruskem na severu, tak s Íránem na jihu.

Putin chápe, že umístění prvků americké protiraketové obrany ve Východní Evropě k obraně před íránskou hrozbou nespěchá – a pokud by došlo k umístění těch zařízení, která mohou být vybudována v nejbližší době, pak by šlo o obranu, která v realistických operačních podmínkách neobstojí. Agentura pro protiraketovou obranu (MDA) zřízená samotným Pentagonem tvrdí, že v nejlepším případě se dovede vypořádat s tím, co nazývá „nesofistikovanou hrozbou“, což znamená jednu nebo dvě rakety z Íránu, bez použití klamných cílů nebo dalších protiopatření. Takový cíl si MDA neklade z toho důvodu, že by podobný útok byl reálný, ale právě proto, že je to ta nejtěžší hrozba, které by vůbec ještě dokázal čelit. To je skoro stejné, jako by se tým plochonohých fotbalistů hodlal bránit proti imaginárnímu oponentovi bez hráčů schopných manévrovat, klamat tělem nebo vstřelit gól. Způsob, jakým MDA definuje očekávanou hrozbu, vede k otázce: Útočil by vůbec Írán na Evropu nebo na Spojené státy jedinou raketou a čekal by na důsledky?

Írán v současnosti nemá vojenské kapacity, které by mu umožňovaly útočit na Evropu nebo Spojené státy – a pokud by je měl, plánovaná protiraketová obrana by proti nim byla neúčinná.

Sestřelit nepřátelskou raketu pohybující se po oběžné dráze rychlostí více než 27 000 kilometrů v hodině, to je asi jako strefit se v golfu první ranou do jamky, pokud by se jamka pohybovala rychlostí přes 27 000 kilometrů v hodině. A pokud by útočník použil klamné cíle a další protiopatření, protiraketová obrana by byla cosi jako snaha zasáhnout v golfu jamku první ranou v situaci, kdy se jamka pohybuje rychlostí přes 27 000 kilometrů v hodině a green je navíc pokryt černými kroužky stejné velikosti. Obránce netuší, na který cíl má střílet.

Klamné cíle a další protiopatření

Klamné cíle a elektronická protiopatření jsou Achillovou patou protiraketové obrany vůbec a plánovaného systému protiraketové obrany v Evropě zvláště.

Klamné cíle mohou zahrnovat objekty, které věrně napodobují útočící nepřátelskou raketu nebo hlavici v návratovém tělese. Například jednoduchý balón ve tvaru kužele – a tvar návratového tělesa je právě takový – se může po oběžné dráze pohybovat stejně rychle, jako návratové těleso samotné, a obránce tak značně zmást. Nepřátelská raketa může nést mnoho takových balónů, k jejichž naplnění plynem dojde v okamžiku oddělení bojové hlavice od posledního nosného stupně. Balóny se pak pohybují po oběžné dráze spolu s návratovým tělesem a dalšími objekty, jako je zbytek přepravní části posledního stupně, který toto vše původně obsahoval, a odpad vzniklý při jeho separaci.

Ve skutečnosti se i samotný odpad vzniklý při oddělování posledního stupně rakety může chovat jako svého druhu klamný cíl, poněvadž může odrážet záření, rotovat či padat způsobem, který připomíná návratové těleso.

Protiopatření mohou zahrnovat radiolokační odrážeče nebo odpad záměrně rozptýlený útočníkem kolem cílové rakety nebo hlavice tak, aby odrážel paprsek pátracího radaru systému protiraketové obrany. Může jít o krátké kovové tyče – asi jako sponky na papír – o příslušné dálce, nebo kousky kovové fólie odrážející záření radaru či bránící radaru v zachycení cíle.

Proti systémům protiraketové obrany pracujícím v infračervené oblasti spektra může útočník nasadit hořící pelety vydávající infračervené záření.

V souvislosti s použitím různých typů protiraketové obrany dochází k také k použití různých typů klamných cílů a protiopatření. Například laser vyvíjený pro účely protiraketové obrany, Airborne Laser, je výkonným laserovým zářičem instalovaným na palubě dopravního letounu Boeing 747. Pokud ale protivník pokryje povrch rakety běžným bílým nátěrem, který je schopen odrazit 90% laserového záření, pak se také 90% záření od cíle odrazí. K odstranění účinku tohoto protiopatření by Airborne Laser musel být desetkrát silnější, což by mimo jiné znamenalo nutnost použít mnohem větší a výkonnější letoun než Boeing 747.

Běžným protiopatřením proti použití radaru je rušení nebo elektronická interference s jiným radarem. Nepřítel může rovněž k výrobě útočících raket nebo návratových těles použít materiály pohlcující radarové záření, aby snížil jejich efektivní odraznou plochu a učinil je tak „neviditelnější“ („stealthy“) a nesnadněji zachytitelné radarem.

V případě totální války by se přirozeně protiraketový radar a sila s antiraketami pro útočníka staly primárními cíli.

Návrat kubánské raketové krize

Pro začátek je třeba se ptát, proti komu jsou základny v Polsku a České republice vlastně určeny. Jde skutečně o obranu proti Íránu, jak je inzerováno, nebo o pokus Spojených států umístit protiraketovou obranu v blízkosti Ruska, aby se bránily před ruským útokem? Nebo o obojí?

Na tiskové konferenci následující po říjnovém summitu EU-Rusko v Portugalsku prezident Putin narýsoval paralelu s kubánskou raketovou krizí v roce 1962, když Sovětský svaz umístil na Kubě rakety schopné zasáhnout území Spojených států.

„Situace je z našeho hlediska technologicky dost podobná. Zrušili jsme zbytky základen ve Vietnamu a na Kubě, avšak podobné hrozby vznikají poblíž našich hranic,“ řekl Putin. [3]

Stejně jako před 46 lety považovali Američané ruské rakety na Kubě za alarmující hrozbu, Rusko nyní jednoduše cítí, že plánovaná americká protiraketová obrana v Polsku a České republice je příliš blízko jeho území.

Samozřejmě, sovětské rakety na Kubě byly útočné, zatímco plánované antirakety v Polsku by měly být obranné. Avšak americký plán je přímým porušením Společné deklarace uzavřené spolu se Smlouvou o omezení strategických útočných zbraní – známou také jako Moskevská smlouva – a podepsané prezidenty Busem a Putinem 24. května 2002. Společná deklarace vyzývá ke společnému výzkumu a vývoji technologií protiraketové obrany a k americkoruské spolupráci při protiraketové obraně Evropy. Bushův požadavek na zřízení americké protiraketové obrany v Evropě byl formulován unilaterálně takřka ještě předtím, než inkoust na Společné deklaraci stačil oschnout.

Putin také poznamenal, že americké rozhodnutí umístit protiraketovou obranu blízko ruského území předcházelo jednostranné odstoupení Spojených států od Smlouvy o protiraketové obraně (ABM), kterou v roce 1972 v Moskvě společně podepsali prezident Nixon a generální tajemník Komunistické strany sovětského svazu Leonid Brežněv.

Vzhledem k obojakému postoji Spojených států k výše zmíněným mezinárodním smlouvám nepřekvapuje, že Rusko může pohlížet na plánované americké antirakety jako na potenciální prostředek útoku. Plánované antirakety jsou dvoustupňovou variantou vyzkoušeného kosmického prostředku, rakety Pegasus, která má dostatečnou nosnost a tah na to, aby vynesla satelit na nízkou oběžnou dráhu. Tyto rakety by mohly snadno nést jaderné hlavice namířené na Rusko. Rusko přitom nemusí důvěřovat americkému ujišťování o tom, že tyto rakety jsou výhradně obranné a nenesou žádný útočný náklad. Pokud by rozmístění americké protiraketové obrany v Evropě mělo zahrnout ruská verifikační a inspekční opatření, vyjednání příslušných dohod by samo o sobě mohlo trvat léta.

Protože plánované protiraketové systémy v Polsku a České republice nemohou ubránit celou Evropu, někteří kongresmani se také ptají, proč se Spojené státy rozhodly „bránit“ pouze některé evropské země, zatímco jiné nikoliv.

Obavy americké administrativy

Pokud by Spojené státy Putinův návrh přijaly, vedlo by to patrně k odložení projektu výstavby prvků protiraketové obrany ve Východní Evropě až na období po skončení funkčního období Bushovy administrativy. MDA trvalo pět let, než získala Polsko a Českou republiku k otevřené spolupráci na projektu, a dosud existují nedořešené otázky – zatímco do konce funkčního období Bushovy administrativy zbývá pouhých devět měsíců.

Přijetí Putinova návrhu by rozhodnutí o tom, zda evropský projekt realizovat či od něj ustoupit, ponechalo na příštím prezidentovi. Bushova administrativa však chtěla věc zabetonovat ještě předtím, než její termín vyprší.

Pentagonu se navíc může zdát, že Ázerbájdžán leží blíže Rusku, než je mu pohodlné, z vojenského hlediska doslova „Rusku pod nosem“.

A Putinovo doporučení existujícího ázerbájdžánského radaru může znamenat, že Putin zamýšlel dostat základnu pod ruské velení a kontrolu, což může být pro Pentagon nepřijatelné. Aktuální ruský návrh na poskytnutí základny v ázerbájdžánské Kabale je návrhem na desetiletý pronájem, který vyprší v roce 2012, avšak zahrnuje možnost prodloužení smlouvy.

Putinův návrh nicméně pro USA otevřel dveře k novým možnostem spolupráce s Ruskem, které mohou potřebovat. Bude například třeba najít vhodnou lokalitu pro druhý, výkonný předsunutý mobilní radar, o jehož umístění má být teprve rozhodnuto, který by však měl být blíže íránskému území než základna v České republice. Jednání o této druhé základně mohou vyvolat další ruské námitky.

Pokud jde o nové antirakety, které by měly být umístěny v Polsku, jejich vývoj nebyl dosud ukončen a k testování nemá dojít dříve než v roce 2010. [4]

Během interpelace v armádním výboru Senátu (Armed Services Comitee) konané 11. dubna 2007 generálporučík Henry „Trey“ Obering, ředitel Agentury pro protiraketovou obranu, na žádost senátora Billa Nelsona (Florida) vysvětlil, že MDA žádala prostředky na umístění deseti antiraket v Evropě, nebo - pokud by to nebylo možné - na americkém území. Obering řekl, že pokud by si jednání v Evropě vyžádala příliš mnoho času, MDA si přála místo toho zakoupit antirakety pro základnu v USA.

„Proč?“, zeptal se senátor Nelson.

„Nechceme přijít o peníze,“ odpověděl Obering.

Obavy Polska a České republiky

V roce 2002 Bushova administrativa oslovila Polsko a Českou republiku ohledně možnosti umístit na jejich území prvky protiraketové obrany. Došlo k předběžnému prozkoumání existujících vojenských instalací za účelem zjištění, zda existují vhodné lokality a podpůrná zařízení.

V lednu 2007 Bushova administrativa požádala o zahájení formálních jednání s oběma zeměmi.

Polsko i Česká republika mají svůj vlastní pohled na věc, avšak sdílejí některé společné obavy. Žádná z nich nečelí hrozbě z Íránu, nicméně poskytnutí území pro americkou protiraketovou obranu by mohlo vyvolat novou animozitu jak v Íránu, tak v dalších muslimských zemích.

Ve skutečné protiraketové bitvě by se Polsko a Česká republika staly prvořadými cíli, na něž by nepřítel zaútočil – je to záležitostí běžné vojenské taktiky.

Útokem na radar by nepřítel mohl oslepit systém natolik, že by obránci nebyli s to zaměřit útočící rakety, a útokem na raketová sila by mohl vyřadit samotné rakety.

To znamená, že nad rámec hrozeb, kterým mohou čelit ostatní evropské země, Polsko a Česká republika mohou potřebovat zvláštní obranná zařízení určená k obraně před raketovým či jiným útokem na tyto dvě základny – samozřejmě za předpokladu, že by šlo o účinná obranná zařízení. Polsko i Česká republika mohou také výměnou za převzetí nových rizik – protože se tyto země samy stanou cíli – potřebovat další bezpečnostní záruky. Generálporučík Obering nicméně řekl Kongresu, že MDA nemá v plánu umístit na evropských základnách systémy Patriot nebo THAAD. Ne že by celá věc na uvedených systémech nezbytně závisela - avšak MDA neplánuje jejich umístění na evropských základnách „kvůli odstrašení“, což udělala v Japonsku.

Viděno v širší perspektivě, Evropa jako celek nečelí hrozbě z Íránu, avšak Polsko a Česká republika mohou svou spoluprací způsobit, že se Evropa stane častějším terčem teroristů - a dokonce, že na ni bude Írán samotný pohlížet méně příznivě.

Kvůli tomu, že Rusko vnímá plánovanou protiraketovou obranu jako hrozbu, může tato země také vůči Polsku a České republice uplatnit určitou formu odplaty, zejména v případě, že by se americkoruské vztahy neobvykle zhoršily. Prezident Putin například vloni upozornil, že Rusko by mohlo na obě země namířit útočné rakety středního doletu umístěné v Kaliningradské oblasti na polských hranicích. [5]

Náklady, harmonogram, aktivity Kongresu

Během funkčního období stávající administrativy ministerstvo obrany na protiraketovou obranu ročně vynaložilo kolem deseti miliard dolarů.

Agentura pro protiraketovou obranu ve finančním roce 2008 požadovala na přípravné práce a výstavbu základen v Evropě 310,4 miliónu dolarů, údajně proto, aby bránila Evropu a Spojené státy před íránskými raketami. Základny v Evropě jsou občas nazývány „Třetí základna“, a to vzhledem k existenci prvních dvou velkých amerických protiraketových instalací ve Fort Greely na Aljašce a letecké základně Vandenberg v Kalifornii.

Rozmísťování systémů určených pro Třetí základnu by mělo být zahájeno v roce 2011 a dokončeno v roce 2013, po vynaložení celkových nákladů ve výši 4,04 miliardy dolarů.

I když ti, kdo sledují americké obranné výdaje, nemusejí uvedenou sumu považovat za významnou, pro MDA to znamená velký závazek k umístění protiraketové obrany v Evropě.

Na výše zmíněné interpelaci v armádním výboru Senátu konané 11. dubna 2007 Brian R. Green, zástupce ministra obrany pro strategický potenciál z kanceláře náměstka ministra obrany pro tvorbu politiky, řekl, že smlouvy o Třetí základně budou mít formu „executive agreements“ (smlouvy garantované autoritou prezidenta), takže nebudou vyžadovat souhlas Kongresu.

Kongres očividně nesouhlasí. Během projednávání rozpočtu na rok 2008 Sněmovna reprezentantů seškrtala všechny fondy na přípravu lokalit a výstavbu evropských základen o zhruba 85 miliónů dolarů. Podpořila nicméně 42,7 miliónu dolarů vývoj nových dvoustupňových antiraket, které by měly být umístěny v Polsku. Také Senát seškrtal prostředky pro přípravu a výstavbu základen.

Během zmíněné interpelace Green také řekl, že ačkoliv administrativa bude konzultovat NATO, dohody o umístění antiraket a radaru budou dvoustrannými smlouvami a budou požadovat americkou kontrolu nad územím základen.

Senátor Nelson se Greena zeptal, co by se stalo, kdyby některá z evropských zemí nesouhlasila. Green na otázku neodpověděl.

Kongres chápe, že mnoho českých a polských občanů s návrhem na budování základen nesouhlasí, stejně jako s ním nesouhlasí ruská vláda. Kongres také zaznamenal reakci Ruska na návrh umístit základny americké protiraketové obrany tak blízko u jeho hranic.

Rusko oznámilo úspěšný vývoj nových mezikontinentálních balistických raket, varovalo, že jeho jaderné zbraně mohou být zaměřeny na Evropu, vrátilo do vzduchu své strategické bombardéry, které nyní provádějí cvičné lety, a pohrozilo vypovězením Smlouvy o raketách středního a kratšího doletu z roku 1987. 12. prosince 2007 prezident Putin navíc oznámil, že Rusko ukončilo svou účast na Smlouvě o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, což potenciálně znamená obnovení studené války nebo i něco horšího. Kongres svými rozpočtovými škrty prezidentu Bushovi vzkázal, že by si měl tenhle nepořádek uklidit.

Hrozba ze Severní Koreje a Íránu

Už od prvních dnů v úřadě stávající administrativa vytrubovala do světa, že Severní Korea a Írán jsou pro Spojené státy hrozbou katastrofálních rozměrů. Jako odpověď na hrozby z těchto i dalších zemí Pentagon žádá vybudování systému vrstvené protiraketové obrany s antiraketami odpalovanými ze země, moře, s prvky umístěnými ve vzduchu (Airborne Laser) i ve vesmíru, systém schopný sestřelit nepřátelské rakety všech kategorií: krátkého, středního, dlouhého doletu, i rakety mezikontinentální. Ministerstvo obrany navíc požaduje, aby byl systém schopen sestřelovat rakety ve všech fázích letu: Při startu a výstupu do atmosféry, během střední fáze i ve fázi terminální (při návratu k zemi). Tento koncept nazývá „vrstvená obrana“ („layered defense“). V jeho pozadí stojí myšlenka, že pokud jedna vrstva systému cíl mine, další už nikoliv, atd. Briefingy Pentagonu ukazují gigantické skleněné kopule kryjící celé Spojené státy a od nás se očekává, že si budeme představovat, jak se nepřátelské rakety od této kopule budou odrážet jako kroupy od oken. A jedna taková kopule – jedna z těchto vrstev – má být umístěna ve vesmíru.

Během debat o plánovaném systému protiraketové obrany v Evropě je nejlepší dát slovo „bránit“ do uvozovek. To proto, že technologie protiraketové obrany, kterou Spojené státy rozmisťují na Aljašce a v Kalifornii a kterou chtějí rozmístit také v Evropě, neprokázala schopnost ubránit Evropu, ale ani samotné Spojené státy, před útokem z Íránu (nebo Severní Koreje, to tu není podstatné) za reálných operačních podmínek. Z uvedeného důvodu MDA „zjednodušila“ předpokládanou hrozbu z Íránu (a Severní Koreje) a definovala ji jako útok pouze jednou nebo dvěma raketami, bez použití klamných cílů nebo rušení. Přesto MDA neprokázala efektivní schopnost vypořádat se s tímto idealizovaným útokem za reálných operačních podmínek. Sedm ze třinácti letových testů systému Pozemní protiraketové obrany ve střední fázi letu (Ground-based Midcourse Defense, GMD) skončilo úspěchem, ale šest jich bylo z různých důvodů neúspěšných. Obsluha zařízení měla vždy k dispozici poměrně detailní informace o falešném útoku, informace, kterou by žádný skutečný nepřítel dobrovolně neposkytl. Vzhledem k tomu, jak jsou tyto testy drahé, a k rozpakům, které následují po selhání, jsou testy prováděny s dostatečnou informací ohledně nepřátelského útoku, aby se tak maximalizovala šance na úspěch – ale i tak čas od času selhávají.

Je sotva uvěřitelné, že by Severní Korea útočila na Spojené státy, nebo že by Írán útočil na Evropu, tento útok se omezil na jednu raketu bez použití rušení, a útočník se pak omezil na to, že bude vyčkávat odplatu. Je nepravděpodobné, že by Írán útočil na Evropu, bez ohledu na to, kolika raketami by disponoval; avšak pokud by měl větší množství raket, americký protiraketový systém může být překonán.

Od počátku roku 2007 naštěstí docházelo ke stabilnímu pokroku v jednáních se Severní Koreou a tato země souhlasila s ukončením svého programu vývoje jaderných zbraní a rozebráním zařízení s ním spojených.

Vystupování Íránu na mezinárodní scéně občas nebylo vstřícné a tato země důsledně nespolupracovala s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii. Avšak neexistuje důvod, proč by se Írán rozhodl vyhrožovat Evropě. Čeho by tím dosáhl?

Ironie spočívá v tom, že odůvodnění plánovaných evropských základen protiraketové obrany závisí na tom, aby se Írán čas od času zachoval špatně. Pokud by Írán a Spojené státy s evropskou pomocí usedly k jednáním a překonaly vzájemné rozdíly kreativní diplomacií, tak jako se to začíná dařit v případě sporů se Severní Koreou, neexistoval by žádný důvod pro rádobyúčinné protiraketové systémy v Evropě.

Šéf MDA generálporučík Obering 25. ledna 2007 uspořádal kulatý stůl, během nějž mu novináři mohli prostřednictvím videokonference klást otázky.

Jeden z nich se Oberinga zeptal, jaký by byl důvod budovat evropskou základnu, pokud by takzvaná íránská hrozba zmizela, a Obering nemohl na nic přijít. Pokud jde o výdaje na evropskou základnu, Pentagon zcela závisí na myšlence, že Írán už je nebo brzy bude hrozbou.

Scénář narýsovaný tímto reportérem se nyní začíná naplňovat. V poslední zprávě National Intelligence Estimate zveřejněné 3. prosince 2007 ředitel národních bezpečnostních služeb uvedl, že Írán svůj program vývoje jaderných zbraní zastavil už před pěti lety, v roce 2003. [6]

Stejná otázka by měla být položena i v případě Severní Koreje, protože hrozba z této strany je samozřejmě nyní zpochybněna v důsledku nedávných diplomatických úspěchů.

Potenciál amerického systému protiraketové obrany

Někdo může tvrdit, že i když dnes Severní Korea a Írán nepředstavují reálnou hrozbu, mohou se jí přesto v budoucnu stát. Pokud by k ale tomu došlo, omezení administrativou plánovaného počátečního potenciálu protiraketové obrany byla odhalena v neobvykle upřímném přiznání obsaženém v rozpočtových požadavcích MDA pro finanční rok 2008: „Tento počáteční potenciál nepostačuje k ochraně Spojených států před existující a očekávanou hrozbou ze strany darebáckých států“. (7)

Toto pozoruhodné tvrzení pochází z první věty následujícího odstavce, který stojí za to ocitovat celý:

„Vyplnit mezery a zdokonalit tento potenciál

Tento počáteční potenciál nepostačuje k ochraně Spojených států před existující a očekávanou hrozbou ze strany darebáckých států. Musíme tedy vyplnit mezery v systému a zdokonalit tento potenciál, abychom s hrozbami udrželi tempo. Třemi klíčovými prvky jsou dodatečné námořní antirakety Aegis, získání čtyř palebných jednotek mobilních systémů pro terminální obranu ve velkých výškách (THAAD) sestávajících z radarů a antiraket, a získání pozemního i námořního potenciálu pro objemovou likvidaci (v rámci programu vývoje mnohonásobného ničícího tělesa, Multiple Kill Vehikle, MKV), abychom mohli reagovat na možná protiopatření.

K zajištění úplné ochrany Spojených států před hrozbami ze Středního Východu navíc zmodernizujeme radar včasného varování v grónské Thule. Tento radar spolu s radarem v britském Fylingdales umožní sledovat hrozby Spojeným státům a Evropě pocházející ze Středního Východu. Protože musíme tyto radary chránit nebo riskovat ztrátu „očí“ našeho systému, plánujeme postavit pozemní antirakety a s nimi spojenou radarovou základnu v Evropě. Dosáhneme tak čtyř cílů: ochráníme radary v zahraničí, zlepšíme ochranu Spojených států získáním dodatečných a dřívějších příležitostí k zásahu; rozšíříme tuto ochranu na naše spojence a přátele; a demonstrujeme mezinárodní podporu pro protiraketovou obranu.“

Tento odstavec také odhaluje, že MDA pohlíží na plánované základny v Evropě jako na první linii obrany určenou k obraně radarových základen v Grónsku a Velké Británii nutných k obraně Spojených států, nikoliv nejprve a především jako na nástroj určený k obraně Evropy.

A to nepochybně ospravedlňuje tvrzení zprávy Unie znepokojených vědců (Union of Concerned Scientists) nazvané Technical Realities, teď již téměř čtyři roky staré, že „Systém protiraketové obrany, který Spojené státy v průběhu tohoto roku rozmístí, nebude disponovat prokazatelným obranným potenciálem a proti skutečným útokům raketami dlouhého doletu bude neúčinný.“

Opravdu, systém GMD dodnes neprokázal schopnost ubránit Evropu, ani samotné Spojené státy, před nepřátelským útokem provedeným za reálných operačních podmínek.

Před osmi lety prezident Clinton stanovil čtyři kritéria pro přijetí rozhodnutí o tom, zda vyvíjený systém rozmístit. Clintonova kritéria oznámená v Bílém domě v prosinci 1999, tedy rok před přijetím rozhodnutí, vypadala následovně:

„1. Zda se hrozba stává skutečností;

2. stav technologie založené na úvodní sérii přísných letových testů a operační efektivita plánovaného systému;

3. cenová dostupnost systému;

4. dopad rozmisťování systému NMD na celkové strategické prostředí a naše cíle v oblasti kontroly zbrojení.“ [8]

V té době bylo dosud provedeno velmi málo testů, a protože tyto testy selhávaly, systém se neukázal jako efektivní.

V důsledku toho prezident Clinton při svém rozhodnutí systém nerozmístit nevěnoval příliš mnoho času přemýšlení nad cenou nebo nad aspekty z oblasti mezinárodních vztahů. Systém nebyl považován za efektivní, a to stačilo.

Nitzova kritéria byla stručnější a dokonce přísnější. Během Reaganovy éry Paul Nitze, vysoce uznávaný učenec a státník, předložil tři kritéria, která každý protiraketový systém – tehdy šlo o Strategickou obrannou iniciativu (SDI) – musí splnit předtím, než dojde na úvahy o jeho rozmístění. Nitzova kritéria byla formálně přijata formou Národní bezpečnostní direktivy č. 172 30. května 1985. Vypadají následovně:

„1. Systém musí být účinný;

2. musí být schopen odolat přímému útoku;

3. Musí splnit podmínku efektivity mezních nákladů – to znamená, musí být pro nás levnější postavit další obrannou jednotku než pro nepřítele postavit další jednotku útočnou.“

Plánovaný systém protiraketové obrany v pro Evropu nesplňuje žádné z výše uvedených kritérií, ať už Clintonových, nebo Nitzových.

Zdá se, že když prezident Bush v prosinci 2004 rozhodoval o rozmístění systému GMD na Aljašce a na letecké základně Vandenberg v Kalifornii, neměl v ruce žádná jiná kritéria než ideologický závazek - někdo může říci „na víře založený“ závazek - vybudovat protiraketovou obranu.

Avšak pokud jde o protiraketovou obranu, pouhá víra neospravedlňuje.

Protiraketová obrana je tím nejsložitějším vývojovým úkolem, o nějž se kdy Pentagon pokoušel, mnohem složitějším než jakýkoliv tank pro armádu, jakákoliv loď pro námořnictvo, jakýkoliv vysoce výkonný letoun nebo vrtulník. A vývoj zmíněných systémů si často vyžádá dvacet let, nebo i více. Protiraketovou obranu Spojené státy vyvíjejí již čtyřicet let.

Celosvětová hrozba

Kromě plánovaných protiraketových základen v Evropě současná administrativa prosazuje budování prvků protiraketové obrany po celém světě v enormním rozsahu, přičemž se odvolává na šíření raketových technologií.

Pentagon nemůže být spokojen, pokud nemá svoji hrozbu, a k ospravedlnění systémů protiraketové obrany Pentagon i Bílý dům vyzvedávají celosvětovou hrozbu šíření balistických raket.

Aby zdůvodnil potřebnost protiraketové obrany, Bílý dům v říjnu 2007 oznámil, že „Amerika čelí rostoucí hrozbě balistických raket. V roce 1972 mělo tyto rakety ve výzbroji pouze devět zemí. Dnes toto číslo vzrostlo na sedmadvacet a zahrnuje nepřátelské režimy s vazbou na teroristy.“

Generálporučík Obering z MDA na briefingu také tvrdil, že hrozba nepřátelských raket roste, a poukázal na rakety ve dvaceti zemích. Avšak všechny tyto země až na dvě – Írán a Severní Koreu – jsou buď přáteli, spojenci, nebo jde o země, z nichž nám raketový útok rozhodně nehrozí, mezi jinými Izrael, Indie, Pákistán, Vietnam, Jižní Korea, Moldavsko, Ukrajina, Saúdská Arábie, Egypt, atd.

Moldavsko? Ano, a nedávno na seznam přibyla Venezuela.

S výjimkou Ruska a Číny žádná z těchto zemí – ani Írán a Severní Korea – rozhodně nemá rakety schopné zasáhnout Spojené státy.

Vzhledem k počtům mezikontinentálních balistických raket v ruském a čínském arsenálu a vzhledem k tomu, že obě země využívají klamné cíle a protiopatření – Achillovu patu protiraketové obrany – by ani ta nejpokročilejší protiraketová obrana, kterou si Spojené státy dovedou představit, nebyla spolehlivou obranou proti raketám těchto zemí.

To je také důvod, proč americký Kongres ukončil v 70. letech protiraketový program Safeguard, pouhý jeden den předtím, než byl uznán za schopný operačního nasazení – protože Kongres věděl, že Rusko je schopno tento systém překonat.

Čína má aktuálně kolem dvaceti raket schopných zasáhnout Spojené státy. Některé z nich využívají protiopatření, která jsou s to zmást americké protiraketové systémy. Nicméně Čína může v odpověď na americké obranné úsilí přijmout rozhodnutí zvýšit svou zásobu mezikontinentálních raket na úroveň Ruska, tak aby i ona v každém případě byla schopna překonat naši obranu. Pokud to Číňané udělají, znamenalo by to, že Spojené státy destabilizovaly mezinárodní situaci.

V roce 1999 tehdejší ministr obrany William Perry podnikl vyčerpávající sérii diplomatických cest, aby přesvědčil Severní Koreu, že má ukončit vývoj a testování raket dlouhého doletu. Byl pozoruhodně úspěšný. Ve skutečnosti úředníci Pentagonu, kteří se dozvěděli o jeho úspěchu, vtipkovali: „Teď teprve přichází hrozba!“ Tento vtip ovšem nedoceňuje skutečnost, že nejúčinnější cestou, jak se vyrovnat s hrozbami šíření jaderné a raketové technologie, může být kreativní diplomacie, a nikoliv vojenská technologie.

Srovnáme-li náklady a výnosy, Dr. Perry byl tím vůbec nejúčinnějším systémem protiraketové obrany, jaký Spojené státy kdy měly, a bezpochyby prokázal, že porazit kreativní diplomacii je velice těžké.

Bohužel, Bushova administrativa tuto dohodu nedodržovala a nepodporovala, zejména to její ustanovení, podle nějž Spojené státy nebudou Severní Koreji vyhrožovat, a proto se tato země k vývoji raket dlouhého doletu opět vrátila.

Nyní, když velvyslanec Christopher Hill dosáhl diplomatického úspěchu v jednání se Severní Koreou, podobně jako Dr. Perry před osmi lety, lidé v Pentagonu musejí znova říkat „Teď teprve přichází hrozba“.

Pokud Severní Korea a Spojené státy budou pokračovat v dosavadním pokroku ve dvoustranných jednáních i v šestistranných rozhovorech, nebude možné žádné ospravedlnění pro existenci rádobyúčinných systémů protiraketové obrany na Aljašce, v Kalifornii ani Japonsku. Ani jediné.

Budoucnost americkoruské spolupráce

Od okamžiku pronesení slavné řeči prezidenta Reagana věnované v roce 1983 „Hvězdným válkám“ Spojené státy nepřestaly zdůrazňovat, že si v oblasti protiraketové obrany přejí spolupráci s Ruskem. Avšak během šesti funkčních období administrativ řízených Reaganem, Bushem 41., Clintonem a Bushem 43. k žádné skutečné spolupráci nedošlo. Putinův návrh otevřel takové spolupráci nové cesty.

Pokud Rusko není nepřítelem, jak Bush tvrdí, měl by v každém případě být ochoten podpořit seriózní spolupráci obou zemí.

Možná, že Rusko a Spojené státy budou v oblasti protiraketové obrany spolupracovat. Avšak pokud místo toho uznají, že tato obrana je v reálných operačních podmínkách neúčinná, pak reálným přínosem bude předvedení schopnosti obou zemí úzce spolupracovat na tak komplikovaném tématu, nikoliv na obraně Evropy před Íránem.

A pokud MDA skutečnost, že protiraketová obrana v reálných operačních podmínkách nefunguje sama neuzná, pokud bude předstírat, že americká protiraketová by mohla fungovat v podmínkách totální války, pak musejí také předstírat, že tato obrana by mohla fungovat proti ruským raketám. Pokud je taková obrana umístěna tam, kde by mohla být proti Rusku účinná, jde o věc, kterou Rusko nemůže akceptovat.

Rusko dalo velmi důrazně najevo, že americkou protiraketovou obranu ve Východní Evropě nepřijme. Rusko pohrozilo vypovězením Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, což potenciálně znamená návrat ke studené válce; obnovilo výcvikové lety strategických bombardérů; pohrozilo, že může na Evropu namířit své útočné rakety; a oznámilo úspěšný vývoj nové útočné mezikontinentální balistické střely s manévrujícími hlavicemi, které americká obrana nezastaví.

Rusko navíc řeklo, že si přeje, aby Spojené státy přestaly s umisťováním útočných zbraní ve vesmíru, protože to také považuje za hrozbu.

Ruský test „Otce všech bomb“ provedený 17. září 2007 byl údajně testem zbraně čtyřikrát silnější než americká konvenční bomba Massive Ordnance Air Burst o váze přes 10 000 kilogramů, která je také nazývána „Matka všech bomb“. Tento test byl mnohými interpretován jako další vzkaz Spojeným státům, že plánovaná protiraketová obrana v Evropě je nepřijatelná.

Pokud je pravda, že ruská bomba je silnější než americká, tak jak Rusové tvrdí, pak jde o nový technický průlom s explozivní silou srovnatelnou s malou jadernou zbraní.

Rusko, zdá se, prochází novou nacionalistickou periodou – a vojenské úspěchy výše uvedeného druhu jsou hnacím motorem tohoto nacionalismu.

Můžete říci, že to dělá větší dojem na ruské voliče než na Ameriku, a zajišťuje to budoucnost prezidenta Putina, pokud by se rozhodl po pauze trvající jedno volební období pro návrat k moci, což ruská ústava na rozdíl od americké umožňuje. Prezidenta Putina nepochybně zajímá, jaký udělá dojem na voliče, avšak současné představení je určeno spíše Spojeným státům než občanům jeho země.

Možnosti Evropy, Polska a České republiky

Vzhledem k mnoha komplikacím, které již plán na americkou protiraketovou základnu provázejí, Polsko nebo Česká republika mohou následovat kanadského příkladu. Tato země – nepochybně jeden z nejbližších amerických spojenců – se před třemi lety rozhodla, že se na americkém systému protiraketové obrany podílet nebude. I když se přihlásila k závazkům plynoucím z účasti na Severoamerickém velitelství obrany vzdušného a kosmického prostoru (NORAD), kanadská vláda řekla, že protiraketové obrany se nezúčastní. Proč? Proč jeden z našich nejbližších partnerů a sousedů podnikl takovýto silný krok? Protože Kanaďané byli k americkým plánům oprávněně skeptičtí. Kanaďané pochybovali o tom, zda Spojené státy dokážou vyvinout protiraketovou obranu účinnou proti nepřátelským raketám za reálných operačních podmínek. Byli znepokojeni otázkou finanční nákladnosti projektu a nepřáli si participovat na vyvolání nového kola zbrojení ve vesmíru. Kanada správně pochopila, že americká protiraketová obrana znamená vlastně první vlnu umisťování zbraní do vesmíru, to znamená zbraní s útočnou kapacitou – pokud chcete, tedy bouchaček – a Kanaďané k tomu nechtějí přispívat.

Zatímco militarizace vesmíru je už nevyvratitelnou skutečností, americké ozbrojené síly závisejí na satelitech v oblasti vojenské komunikace, průzkumu a detekce, předpovídání počasí a zaměřování, ke zbrojení ve vesmíru nedošlo. Neexistují útočné zbraně umístěné ve vesmíru. Takže rozhodnutí neumisťovat do vesmíru útočné zbraně bylo tím správným místem, kde narýsovat dělící čáru, přesně tak, jak to udělala Kanada.

Jiným chvályhodným příkladem odmítnutí je Jižní Korea. I když hraničí se Severní Koreou a vždy si byla vědoma možnosti útoku z této strany, Jižní Korea s e rozhodla pro zcela jiný přístup než Japonsko. V Tokiu vedly politické tlaky k masivní výstavbě protiraketové obrany. Ne snad proto, že by tato obrana mohla Japonsko ubránit před severokorejským útokem, ale proto, že vláda chtěla voličům ukázat, že se proti severokorejské hrozbě něco dělá. Pod vedením premiéra Džuničira Koizumiho Japonsko provádí rozmisťování baterií systému Patriot, brzy po celé zemi zahájí i rozmisťování baterií systému THAAD a podporuje také snahu Spojených států rozmístit bojové lodě systému Aegis v Japonském moři.

Oproti tomu Jižní Korea v rámci Korejského velitelství protiletecké a protiraketové obrany, které zřídila v roce 2006, rozmístí pouze několik systémů obrany proti raketám krátkého a velmi krátkého doletu. [9]

Zatímco Japonsko se již brzy bude ježit protiraketovými systémy s pochybnou účinností, Jižní Korea se rozhodla pro pokračování „sluneční politiky“ snižování napětí a budování obchodních a diplomatických vazeb se Severem.

Závěry

Úroveň debaty, pokud jde o informování veřejnosti o omezeních a nevýhodách protiraketové obrany, není adekvátní – a to ani ve Spojených státech, ani v Evropě.

Díky opožděným, avšak úspěšným rozhovorům se Severní Koreou, a také díky novému dokumentu National Intelligence Estimate věnovanému Íránu, se ukazuje, že neexistuje akutní hrozba; a pokud by existovala, americká protiraketová obrana není na výši svého úkolu, protože se falešně omezuje na předpoklad, že nepřítel zaútočí pouze jednou nebo dvěma raketami a nepoužije klamné cíle ani protiopatření.

Americký plán vybudovat protiraketové základny v Polsku a České republice vyvolal v Rusku takovou míru odcizení, jakou jsme od studené války neviděli, aniž by pro to existoval dobrý důvod – protože plánovaný systém neukázal schopnost v reálných operačních podmínkách ubránit ani Evropu, ani Spojené státy.

Je zajisté truismem říci, že Američané a americké ozbrojené síly mají tendenci v oblasti zapeklitých problémů národní bezpečnosti spoléhat na technologické průlomy. A Evropané mohou také doufat, že při řešení mezinárodních konfliktů lze spoléhat na technologii. Technologie přinesla některé úžasné průlomy, jako osobní počítače a Internet, které změnily náš život jak doma, tak v zaměstnání. Avšak Amerika až příliš často spoléhá na technologii jako na první a nejlepší naději, která nás má zbavit problémů. Je to patrné v oblastech tak odlišných, jakými jsou obrana, medicína a životní prostředí. Když se odvoláváme na jednorázovou technologickou opravu, doufáme, že se můžeme vyhnout tomu, abychom se zabývali dlouhodobým problémem. Ve sféře národní bezpečnosti, stejně jako jinde, používáme své naděje na úlevu získanou prostřednictvím technologie jako výmluvy, proč se nepřizpůsobit nebo nejednat se soupeřem. Čas od času za to platíme obrovskou cenu, měřeno politicky i ekonomicky. Čas od času jde o cenu v podobě nebezpečného sebeklamu ohledně naší vojenské kapacity v globálním prostředí, v němž všichni žijeme.

[1] “Rice: Russia's softening on missile defense won't alter US plans,” by Matthew Lee - Associated Press, USA Today and other newspapers, June 8, 2007.

[2] “Putin Expands on his Missile Defense Plan,” New York Times, July 3, 2007; “Putin Proposes Broader Cooperation on Missile Defense,” Washington Post, July 3, 2007; “Russian Experts to Visit Missile Defense Base in Alaska,” RIA Novosti, August 1, 2007.

[3] RIA Novosti, October 26, 2007

[4] “Long Range Ballistic Missile Defenses in Europe, updated July 15, 2007, Congressional Research Service, RL-34051.

[5] IBID

[6] “U.S.: Iran Halted Nuclear Weapons Program in 2003 -

Officials Say Iran Continues With Uranium Enrichment”

by Walter Pincus
, Washington Post, Monday, December 3, 2007.

[7] Missile Defense Agency FY-2008 Budget Estimates, Overview, page 5, January 31, 2007.

[8] The Quest for Missile Defenses - 1944-2003, by Richard Dean Burns and Lester H. Brune, Regina Books, Claremont California, 2003, pages 97 and 178.

[9)] South Korea Takes Different Path To Japan For Missile Defense

by Martin Sieff, Washington (UPI) Dec 28, 2006.

Autor, Philip E. Coyle III., je vedoucím poradcem Centra pro obranné informace (CDI), Washington D.C.

Další informace naleznete ZDE

Z angličtiny přeložil Karel Dolejší, Greenpeace. Zdroj ZDE