Nekonzumujeme z potřeby a hladu, ale ze silně rozvinuté rozmařilosti a chuti. Máme na omluvu skvělý důkaz: kdo tak nečiní, umírá hlady a žízní. Například, pokud prý tento průmyslový systém infantilní pragmatičnosti zavedeme do třetího světa, tak jeho hladomory a epidemie budou prý zdárně vyřešeny. A takové hlouposti se věří. Pochopitelně rádo, neboť musíme svoji infantilní rozmařilost umlčovat způsobem zase jenom infantilním. Problémy však nebudou zdárně vyřešeny, jedině že bychom za zdárné řešení považovali definitivní likvidaci.

Mnozí odborníci a zastánci sice nad prudkým nárůstem pohlavní úchylnosti a zločinnosti skuhrají, ale nikoliv, že by problém tížil je samotné, ale hlavně pro peníze, které potřebují pro sebe a svoji činnost. Příčinu v médiích ovšem nenapadnou, neboť z ní přece žijí. Tak odvážní zase nejsou, napadli by přece svého chlebodárce.

Takže, na jedné straně narušené a úchylné občany vychováváme a na druhé straně pokrytecky skuhráme nad efektivitou takové zlovolné výchovy. Pokud popustíme pudovosti volnou uzdu, musíme ovšem mohutně investovat do jiných a zcela ztrátových aktivit, která ji vyvažují. To však nelze, neboť pomocí oné mediální i jiné výchovy (tj. příčiny) se nám přece stále více nedostává sil a prostředků. Tyto jsme umořili jinde a způsobem zcela zřejmým.

Lidé pracující v reklamě se nemusí bát. Jejich umu, inteligence a pracovní síly je zoufale potřeba v jiné oblasti naší společnosti. Není to však zatím v zájmu s jejím diktovaným určením. Pokud se toto nezmění, jistě si každý sám spočítá, že dříve nebo později její autodestruktivní určení postihne jej samotného. Tak snad nashledanou v příští civilizaci! Tato se nějak nepovedla.

A pokud vám nevadí mediální, oplzlé zneužívání a obchodování lidmi, pokud vám nevadí jejich kuriózní výchova, a střetnete se ekonomickým či sexuálně motivovaným zločinem, tak jej, prosím, neodsuzujte, neskuhrejte a nenaříkejte. Je to přece daň té kuriózní "demokracii", kterou máme všichni tak rádi. Nebo ne?