Nedostatkem lidí strádají jak výrobní závody, jimž chybí kvalifikovaní řemeslníci, tak české montovny zahraničních vlastníků, které jsou pro tuzemce málo atraktivní. Ne tak třeba pro Bengálce z Bangladéše. Toho by na výrobní lince leckterý majitel rád viděl: Bengálec je malý, nenáročný, mluví anglicky, nemá tu zázemí, takže z fabriky neuteče, potřebuje jen postel a něco málo k jídlu. Lepší než Čech: ten si stěžuje, a když se nebojí, i odbory šermuje.

Projekt výběru kvalifikovaných zahraničních pracovníků, s nímž přišla před léty Špidlova vláda, byl orientován jinak -- chtěl přivést chybějící odborníky z nedostatkových profesí. Postupně se upravoval, a velmi pomalu rozšiřoval. Ukrajinu, zemi, z níž se rekrutuje třetina migrantů u nás, oslovil až v době, kdy Ukrajinci pomalu začali ztrácet zájem. Proud se zastavil a obrátil. Dnes dělá čelem vzad i mnoho Slováků.

Projekt MPSV na výběr zahraničních pracovníků potřebu naplnit výrobní haly nekvalifikovanou pracovní silou neplní, konečně pro to ani nebyl vytvořen -- v pilotní fázi, která letos skončí, měl především zjistit, zda mají kvalifikovaní migranti zájem v ČR se trvale usadit. Kvalifikované pracovníky přivádí v omezeném množství; i proto, že do něj mohou vstupovat lidé jen z omezeného počtu zemí, také proto, že stále přetrvávají byrokratické překážky nastavené dílem zákonem a dílem nevůlí některých ministerstev teritoriálně ho rozšířit. Montovnám, ale i regulérním výrobcům či poskytovatelům služeb, nemocnicím, nezbývá než sahat dál na Východ: do Vietnamu, Mongolska, a nyní i do té Bangladéše či Indie. Výrobce v tuzemsku tak posílí možná i Mauglí.

Byť se lhůty pro vyřízení víz v praxi na některých zastupitelských úřadech o něco zkrátily, potřebám zaměstnavatelů to nestačí. Projekt Zelených karet, který jako výsledek tlaku MPO schválila 22. října 2007 vláda, měl v tomto smyslu fungovat jako kouzelný proutek. Do měsíce, sliboval ministr Říman, budou moci cizinci přijet, budou mít za tu dobu vyřízené pracovní povolení a vízum zároveň. Jak to chtěl ministr vykouzlit, neřekl, v cizineckém zákoně to oporu nemá, se zákonem o zaměstnanosti je to v rozporu. Měsíc před deklarovaným spuštěním se lidé z cizinecké policie, z úřadů práce a konzulátů, kde se mají zelené karty vydávat, dozvěděli, že celá záležitost se odkládá přinejmenším o několik měsíců.

V souladu s politikou Unie chce vláda karty poskytovat pro kvalifikované zahraniční pracovníky, ale také pro pracovníky -- klíčové. Klíčový pracovník, to je lepší označení než dělník na pásu, bez něhož se montovna neobejde. Klíčoví zaměstnanci dostanou klíče od ložnic na ubytovnách a nastoupí do práce. Se svou neznalostí jazyka, kultury, zvyků, prostředí, někdy i hygienických návyků boří klima firmy. Vznikají rozbroje. Cizinci se stahují do sebeobranné ulity a začínají se vytvářet zárodky ghett. Češi zlostně nadávají na cizince mluvící "jakousi hatmatilkou", kteří neumí používat ani splachovací záchody a snižují cenu práce. To není budoucnost: leckde v Česku je to současnost, na níž se živí hnědé podhoubí.

Chyba je ve špatně nastaveném systému. Novela cizineckého zákona sice počítá s tím, že cizinci budou muset absolvovat kurzy češtiny, ovšem jen ti, kteří budou žádat po pěti letech o trvalý pobyt. Firmy nejsou povinny investovat do integračních kurzů či programů v nichž by cizince naučily to, co jim tu k přijetí chybí -- konečně, zvyšovalo by jim to náklady, které zaměstnáváním cizinců za minimální mzdy snižují! Také by se mohli příchozí dozvědět více o svých právech, a to by ještě scházelo! Nejhorší je pak situace v oblasti bydlení: usadit se, znamená moci bydlet.

Tady, nikoliv v karetním prostředí, je prostor pro aktivitu MPO, ale i současného vedení MPSV: přimět firmy k společenské odpovědnosti, k tomu, aby ji vyžadovaly od svých dodavatelů a hlavně od zprostředkovatelských agentur, s jejichž (cizozemskými) zaměstnanci mají společné jen smlouvy a účty. Zjednodušení migračních pravidel sice pomůže firmám a krátkodobě i migrantům, v případě nevyváženého nastavení ale poškodí sociální prostředí, ve kterém se pohybují.

Projekt aktivního výběru kvalifikovaných pracovníků se vyvíjel a cizeloval několik let. Má omezení. V minulých letech, kdy neměli zaměstnavatelé tak akutní nedostatek lidí, ale nebyla politická vůle projekt rozšiřovat a získané poznatky promítnout do související legislativy. Zázrak v podobě Zelených karet, k němuž MPO tlačí zaměstnavatelé, naopak hrozí rozkolísáním systému a nevratnými škodami, např. v podobě degradace cen práce, nárůstu nelegální migrace a ukotvení neodpovědnosti vůči lidským "zdrojům". Vůči lidem odjinud, kteří chtějí jen lépe žít.

Pro imigrační politiku vlády (nejen této, ale i minulé) je příznačné, že se ani nechce poučit z minulých chyb zemí jako Německo, Francie či Holandsko. Imigrační pravidla jsou s výjimkou zmíněného pilotního projektu MPSV, jehož parametry byly oceněny i zahraničními odborníky, nastavována značně jednostranně. Zohledňována jsou zejména tzv. bezpečnostní hlediska, sociální rizika plynoucí z nekontrolované migrace jsou ale vnímána s výrazně menším důrazem. Imigrační politika se však nedotýká jen vlády nebo parlamentu. Má přímý dopad na společenské klima, a bylo by proto na místě, aby se stala významným tématem veřejné diskuse.