Podstatná je schopnost námětu vzdorovat zapomnění. Je docela přirozená, protože příběh má silné nosné prvky, jež ho činí příhodným pro ovlivňování veřejného mínění jak v neprospěch Jiřího Čunka jako jedince, tak ke škodě vládní koalice. Trvalost zájmu dokazuje, že rozhodnutí vyměnit záchranu Jiřího Čunka před soudním stíháním za stabilitu vládní koalice v kritickém období schvalování důležité politické agendy bylo mizerným politickým kalkulem, který nemohl vyjít. Vládní koalice v tomto případě vyměnila dosažení krátkodechého cíle pomyslné hodnoty za poničení důvěry nejen veřejnosti, ale i příslušníků orgánů činných v trestním řízení v odolnost právních poměrů v našem trestním řízení proti politickým a korupčním vlivům. Poškodila také Jiřího Čunka: již nikdy nedostane příležitost, aby se v řízení před nezávislým soudem očistil před celým národem od nařčení --je-li to nařčení. Zásahem Renáty Vesecké klesly pojmy jako nestrannost, rovnost před zákonem, právo na spravedlivý proces na úroveň jalových žvástů. Hájit zákonnost odebrání Čunkovy kauzy přerovskému státnímu zastupitelství a její předání do Jihlavy těsně před podáním obžaloby je vcelku zbytečné. Na místě je pouze zjišťování osobního podílu jednotlivých aktérů příběhu na nepřístojnosti a vyvození důsledků. Oživováním příběhu a upozorňováním na odpovědnost koaliční vlády za jeho zrod budou trpět voličské preference ODS a KDU-ČSL, pokud koalice nevykoná přesvědčivé pokání, spočívající v rozchodu s Jiřím Čunkem a s konstruktéry i vykonavateli jeho záchrany, a pokud neprovede opatření, jež by znemožnila opakování obdobných nepřístojností kdykoli v budoucnosti.

Případ Jiřího Čunka je pravomocně uzavřen a neexistuje procesní nástroj, jímž by jej bylo možné znova otevřít. Ministr spravedlnosti by sice mohl napadnout usnesení nejvyšší státní zástupkyně stížností pro porušení zákona, ale za prvé to neudělá (ač by měl) a za druhé je pravděpodobné, že Nejvyšší soud ČR by ji patrně hodnotil jako stížnost v neprospěch obžalovaného a obnovu procesu by neumožnil. Formalistický právní názor Nejvyššího soudu ČR a zákon zde stojí proti spravedlnosti jako nepřekonatelná překážka. Je pravděpodobné a navíc žádoucí, že za zvýhodnění Jiřího Čunka dříve nebo později zaplatí odpovědní úředníci zničenými kariérami a stanou se tak jedinými obětmi zásahu na ochranu předsedy lidovců. Lítost nad nimi je nemístná, protože přijetí zadání bylo věcí jejich svobodné volby a nejsou to lidé nepoučení. Cena se jim bude zdát nepřiměřeně vysoká, ale nestane-li se jim nic horšího, než že budou přinuceni opustit státní službu, budou si moci blahopřát ke štěstí.

Přijetím laskavosti bývalých prokurátorů protiprávního režimu se Jiří Čunek přiznal, že se výsledku trestního stíhání bál. Jeho postoj není jednoznačným doznáním viny. Stejně tak se může jednat o vystavení mizerného vysvědčení poctivosti a profesionalitě našich orgánů činných v trestním řízení, které je třeba brát vážně, protože je vystavil vysoký ústavní činitel. V případě poslední možnosti bych se jeho nedůvěře nedivil, ale přesto soudím, že ministr a místopředseda vlády ČR musí mít před národem čistý štít a ruce, proto měl laskavost odmítnout. Mimo to: projeví-li člověk v tomto postavení nedůvěru orgánům činným v trestním řízení, jak jim mají důvěřovat řadoví občané?

Na půdorysu příběhu Jiřího Čunka a bývalých prokurátorů protiprávního režimu začali novináři vytvářet další vyprávěnku, připomínající špatně napsaný špionážní román. Vypráví se v ní o tajemných schůzkách, na nichž měli bývalý ministr spravedlnosti Pavel Němec, místopředseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Kučera, krajská státní zástupkyně v Ostravě Zlatuše Andělová a nejvyšší státní zástupkyně Renáta Vesecká kout pikle ve prospěch Jiřího Čunka. Musím na tomto místě připomenout, že podivné schůzky nejsou jen prvkem naší současnosti, ale konaly se i dříve. Výše zmínění "delikventi" se scházeli pouze mezi sebou, není známo, že by někdy "zašli na pivo" s Jiřím Čunkem, zatímco např. jejich kritička Marie Benešová přijala k rozhovoru o jejich věci přímo prominentní obviněné, a to býv. ministra financí Ivo Svobodu a jeho asistentku Barborou Snopkovou. Je zde ovšem rozdíl: Marie Benešová své hosty přijala v kanceláři a z jednání nechala sepsat zápis. Nepatřičnost spočívá v tom, že nešlo o její soukromé přátele, kteří si přišli popovídat o věcech společného zájmu, ale o prominentní obviněné, přičemž běžný občan by se k ní nedostal a jeho písemná stížnost by se možná na jejím úřadě ztratila a zůstala by nevyřízena (vím, o čem mluvím). Zájem Marie Benešové o styk s trestně stíhanými prominenty se tím nevyčerpal. V době, kdy byl trestně stíhán Andrej Babiš, jeden ze štědrých sponzorů ČSSD, nechala si předložit jeho trestní spis (na to měla ze zákona právo) a pověřila své podřízené sjednáním schůzky. "Spiklenci" využívali k setkáním příležitostných cest a někdy si odskočili do kavárny během své oficiální pracovní doby. Připomínat jim v této souvislosti porušení pravidel socialistické pracovní morálky je nemístné. Lidé v jejich postavení mají pracovní dobu neomezenou a své lidské potřeby musí také někdy uspokojit. Pořizování zápisů z jejich schůzek by bylo projevem patologického chování.

Soudcům, státním zástupcům, advokátům a jiným vykonavatelům právnických profesí zákon ani obecná morálka nezakazují mít přátele, ani přátelit se mezi sebou. Oba Pavlové, které se novináři snaží ostrakizovat, jsou pohodoví, přátelští lidé, s nimiž je milo posedět, a proto na sebe nabalují další spřízněné duše. Je to veřejně známo dosti širokému okruhu lidí, pohybujících se v této branži. Život v justičním prostředí přináší bohatou nabídku příběhů, které jsou vděčným námětem společenských rozhovorů lidí, žijících svou profesí. Bylo by divné, kdyby "hříšníci" vypustili ze svých debat právě téma kauzy Jiřího Čunka v době, kdy jí byly plné noviny. Trestní stíhání místopředsedy vlády je přece jen ojedinělá záležitost, kterou nelze při přátelských setkáních obejít. Dokonce i předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová, která by právem mohla považovat Pavla Němce a Pavla Kučeru za své úhlavní nepřátele, odmítá v jejich schůzkách automaticky vidět zločinné spiknutí. Podezíravý pohled zřejmě účelově organizovaných novinářů na jejich setkávání svědčí pouze o jejich paranoidním vidění světa. Mezi schůzkami, jež dokumentovala veřejnoprávní televize, a zásahem Renáty Vesecké ve prospěch Jiřího Čunka, není prokazatelná kauzální souvislost. Hned první schůzka se Zlatuší Andělovou v Ostravě se konala v den rozhodování senátu o vydání Jiřího Čunka k trestnímu stíhání, kdy ještě nebylo možné předjímat vývoj jeho vyšetřování. Preventivní jednání se Zlatuší Andělovou o případném milosrdném přístupu k prominentnímu podezřelému by nemělo smysl. Také další dokumentované schůzky se konaly v dosti velkém časovém předstihu před zákrokem Renáty Vesecké. Uniká mi smysl fízlování setkání Pavla Němce a Pavla Kučery se Zlatuší Andělovou, když není nikde žádný náznak, že by podnikla sebemenší nestandardní krok ve prospěch Jiřího Čunka. Není mi také jasné, o co by se měl opírat vliv soukromého advokáta Pavla Němce a místopředsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučery na rozhodování Renáty Vesecké, když žádný z nich nemá s Nejvyšším státním zastupitelstvím ČR nic společného, ani nemá v ruce nástroj, jímž by na ně mohl působit.

Je-li na schůzkách něco děsivého, pak je to zjištění, že někdo fízloval Pavla Němce, Pavla Kučeru, Zlatuši Andělovou a Renátu Veseckou dávno před tím, než vývoj trestního stíhání Jiřího Čunka nabral hrozivý směr, aniž by zmíněné osoby byly trestně stíhány. Nikdo neměl zákonné oprávnění zjišťovat, kdy a kde se čtveřice pohybovala, s kým se scházela a dokonce o čem mezi sebou mluvila. Pokud tyto informace existují a pokleslá novinářská cháska je zveřejňuje, je na místě prověřit, zda se provozovatelé fízlování a ti, kdo s výsledky jejich nekalého počínání nakládají, nedopustili trestného činu. Veřejnost má samozřejmě právo na informace, a novináři mají povinnost je obstarávat a šířit, ovšem získávat a zveřejňovat informace ze soukromí občanů lze pouze zákonným způsobem. To, co zmíněná média v tomto případě předvedla, připomíná součinnost předlistopadových sdělovacích prostředků se Státní bezpečností.

Zajímavá je v této souvislosti opakovaná snaha démonizovat Pavla Němce, jejíž kořeny neznám, ale nemohu ji přehlížet. Osobně ho znám jako kvalitního právníka, jehož právní myšlení neulpívá na pozitivistickém výkladu psaného práva (dle zásady, že právo není o spravedlnosti), ale má blíže k anglosaskému pojetí práva, v němž právo je především nástrojem dosažení spravedlnosti. Oceňuji u něj, že je schopen soucitu s obětmi justičního bezpráví a je schopen pustit se do boje za spravedlnost, i když nemá jistotu, že uspěje.

Stín přátelství s ním padá i na Pavla Kučeru, jemuž se vyčítá, že ještě před vydáním usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž byla potvrzena správnost postupu Pavla Němce v kauze "katarského prince", uveřejnil článek, jímž toto rozhodnutí předjímal. To ale není nic podivného, protože rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR mohl předjímat každý, kdo si pozorně přečetl příslušná ustanovení trestního řádu, o která Pavel Němec opřel své rozhodování, jinak, než očima podlitýma xenofobní záští k bohatému Arabovi.

Je zjevné, že kauza "katarského prince" stále kazí "kádrový profil" Pavla Němce, ačkoli je jasné, že postupoval přesně v souladu se zákonem. Jsem jediný z psavců, který měl možnost sledovat celé soudní řízení proti Hamadu al Thani v soudní síni, zatímco všichni oficiální novináři mají k disposici pouze zprostředkované informace. Přiznám se, že na základě viděného a slyšeného v soudní síni bych na místě Pavla Němce postupoval přesně stejně. Dlouho jsem nemohl pochopit horlivost Marie Benešové, která vydala pokyn k jeho trestnímu stíhání na základě trestního oznámení snad ještě dříve, než jí přistálo na stole.

Na základě později získaných poznatků si dovolím doporučit tak zvaným investigativcům a s nimi spolupracujícím fízlům, aby se rozhlédli po světě, zda se za pokusy o kriminalizaci Pavla Němce v souvislosti s kauzou "katarského prince" neskrývá jiný, dosud pozornosti unikající příběh, v němž by mohl být klíč k nenávisti k němu. Je známo, že příbuzní Hamada al Thani se neomezili pouze na jednání s Pavlem Němcem a jeho spolupracovníky. Hledali i jinou cestu, jak jej dostat z vazby a ze země. Při tomto usilování se potkali s firmou , která měla zájem o získání určitých podnikatelských licencí v oblasti Perského zálivu. Začal se rýsovat výměnný obchod: svoboda pro "prince" za výhody pro podnikatele. Katařané si zjednali advokátní kancelář, která měla tento obchod zprostředkovat. Do ní prý pak přišla z katarské ambasády v Berlíně velmi slušná suma v tvrdé měně jako záloha na honorář. Pavel Němec o tomto neměl tušení. Nicméně vydáním Hamada al Thani tuto cestu zavřel a celý obchod neúmyslně pokazil. Život někdy tropí hlouposti. Zkažený obchod může být vysvětlením hluboké a nepřekonatelné nechuti ke "kazisvětovi" Pavlovi Němcovi, ale současně ukazuje aktéry této kauzy i v jiném světle, než v jakém se předvádějí veřejnosti.

Autor není právník, ale pouze spolupracovník občanského sdružení Šalamoun, které svými aktivitami a právními podáními ovlivňovalo řadu trestních kauz v odvolacím a dovolacím řízení. V některých případech byl cílem aktivit ministr spravedlnosti jako "poslední instance pro mimořádné opravné prostředky. Tvrzení autora, která byla nedokazatelná a dovozovala neprokazatelné úmysly některých konkrétních aktérů těchto kauz , byla z článku z důvodu odpovědnosti vydavatele dle tiskového zákona odstraněna redakcí BL.