Nechce se mi ale věřit tomu, že bychom v takové společnosti žili. Protože vím, že Ministerstvo zdravotnictví ČR vydalo příručku, která občanům vysvětluje, jak se chovat v nově nastavených podmínkách českého zdravotnictví, hledal jsem řešení v ní.

Na homepage www.mzcr.cz mě hned na úvod překvapilo zjištění, že první odkaz vede na "životopis ministra zdravotnictví MUDr. Tomáše Julínka, MBA". Vskutku velmi důležitá informace pro každého občana, že pan ministr byl v letech 1982 -- 85 sekundárním lékařem, OÚNZ Svitavy, OLÚ Jevíčko. O tom, jak je možné zachovat svou lidskou důstojnost a existenční zázemí v situaci, do jaké se dostala paní Neumannová, se ale v ministerském životopisu nic nepíše.

"Návod na použití českého zdravotnictví v roce 2008" je zabalen do graficky přítulného baťůžku umístěného na homepage ministerských stránek nahoře vpravo. Paní Neumannová asi toto zavazadlo přehlédla, napadlo mě.

Hned první odstavec příručky musí čtenáře přesvědčit, že pan ministr o paní Neumannové a lidech s podobnými problémy dobře ví. Jinak by přece nemohl tvrdit následující:

"Někteří naši spoluobčané však mají neskonale trnitější osud něž ti ostatní. Jsou to lidé, kteří jsou buď přímo v ohrožení života, nebo se potýkají s velmi komplikovanými zdravotními potížemi po řadu dlouhých a těžkých dní, často měsíců, nezřídka let. Vážně nemocných spoluobčanů žije v naší zemi odhadem 200 tisíc, tedy tvoří zhruba jedno krajské město. Nikdo z nás asi nechce v takovém městě žít, ale může se to stát. Zdravotnický systém musí být připraven kdykoliv nám pomoci, a to díky vzdělaným a schopným zdravotníkům, špičkové zdravotnické technice a nejmodernějším lékům."

Brožura to tedy říká, ale je také možné, že pan ministr neví, že brožurka takový srdceryvný úvod má. Jinak se u ní má čtenář hlavně dobře pobavit a nechat se přesvědčit o tom, že vše je třeba brát s nadhledem i podhledem. Brožurka je na jedné straně obdařená ministerskými stíny, "zábavnými" kresbičkami pro mentálně retardované a také zcela "tvrdými" daty, které přece musí pochopit i natvrdlý. Například z grafu na straně 4 jednoznačně vyplývá, že Češi chodí k lékaři nejčastěji ze všech států v Evropské unii. Problém je v tom, že z 27 členských států je jich v grafu pouze 17. Že by na větší tabulku nebylo místo? Stejně tak neúplná je tabulka na další straně, která demonstruje, jak moc se Češi nechávají hýčkat hospitalizací. Tabulka srovnávající úroveň poplatků najednou vytahuje státy, které před tím ve srovnání chyběly (mimochodem podle MZ ČR je Estonsko, Lotyšsko, Bulharsko a Chorvatsko ve střední Evropě:). Těžko říct, o čem vlastně tyto statistiky svědčí, každopádně ani jedna nemá uveden zdroj, takže se vlastně jedná taky\o jakési zábavné obrázky.

Neustálé srovnávání výdajů za poplatky a za různé kratochvíle (jako třeba zmrzlinu nebo hamburgery) je pod úroveň každého, kdo se chtěl v brožurce dozvědět něco podstatného. Lidé, kteří mají jako paní Neumannová, vážné zdravotní i existenční problémy, by se měli vážně zamyslet nad tím, kolik hamburgerů zmrzlinových pohárů tak zbytečně promrhali...

Propagandistický charakter podtrhuje úvodní výčet toho, kolik lidé v ČR prosází a prohrají v hazardu. Leták pro úplnost vykřikuje, že to je celá polovina částky, která proteče českým zdravotnictvím. Trumfovat podobnými statistikami může jen ten, kdo chce zakrývat skutečnou podstatu věci a ukazovat "podívejte, jak ti lidé jinde utrácejí". Kdyby místo toho pan ministr zařídil, aby většina z této částky plynula do zdravotnictví místo do pochybného sportovního showbusinessu nebo se akumulovala v zisk jednotlivců ještě nesmyslnějším způsobem, nemuseli by lidé postižení zdravotně i sociálně přemýšlet o tom, který lidský rozměr si nechat amputovat, aby další mohl přežít. To by ale bylo příliš mnoho práce a na práci většinou žádný ministr nemá čas, protože většinu mu zabere mediální prezentace toho, jak je pracovitý.

Na devatenácté straně návodu k nepoužitelnosti českého zdravotnictví jsou uvedeny výjimky, kterých se placení poplatků ve zdravotnictví netýká. Mezi nimi jsou i lidé v hmotné nouzi. Podle případu paní Neumannové se ale zdá, že tento systém je stejným stínem*, jakými se čtenářům prezentují ministr a jeho mluvčí. Formálně tedy sociálně potřební nemusejí poplatky platit, ale podle výpovědi člověka, kterého by měla tato sociální síť zachránit, se pravděpodobně jedná jen o papírové řešení. Aspoň že ví, že sex je zdravý dvakrát týdně.

A důmyslnost i hluboký sociální rozměr tohoto opatření mají i jiné doklady, jako třeba platící mrtvé. Vlastně i po smrti přece zatěžujeme rozpočet českého zdravotnictví, možná by se tedy mělo platit 60 Kč za den až do kremace, co říkáte pane ministře? Zejména ale dejte pozor, aby se nerozzlobila lobby zdravotních pojišťoven a farmaceutických koncernů, to nejsou žádní invalidní důchodci, které můžete ignorovat. Těm jde totiž o daleko podstatnější věc, než je lidské zdraví, čímž samozřejmě myslím zisk. A samozřejmě jde také o zdraví ekonomiky státu, jak se často zdůrazňuje. Je-li stát nadobčan, který má privilegia občanům nedostupná, pak to je oprávněné. Pak ale těžko můžeme tvrdit, že žijeme v demokracii. Spíše v zemi, kde si určitá skupina myslí, že "stát jsem já".

Podle posledních zpráv si pan ministr pochvaluje, že vybírání poplatků jde bez nejmenších problémů a ministerstvo žádné stížnosti nemá. Minimálně jednu zoufalou stížnost máte, pane ministře, ale možná není dost dobře patrná ani ve vyšších nadmořských výškách, ani při zemi, kde se patrně nalézají všechny smyslové orgány ministerstva zdravotnictví. Běžnému člověku je ale dobře srozumitelná.

*Bylo by nepochybně zajímavé vyložit všechny významy toho, jak se ministr a jeho mluvčí v tzv. návodu k českému zdravotnictví prezentují. Asi si neuvědomují, že zobrazením stínových obrysů, které nemají žádnou tvář, žádný pohled a není jim tedy možné vidět do očí a "číst" z nich, vyjadřují krajní nedůvěryhodnost. V lidské symbolice znázorňuje stín něco tajemného, něco skrytého, neznámého, nedůvěryhodného, naplňujícího člověka obavami. Stín je pouze odrazem toho, co je skryto, co není vůbec jasné, co nelze posoudit, čemu nemůžeme porozumět, protože "to" nechce. Co se ukrývá za stínem, může být ukryto proto, že chce být ukryto a nepřeje si vystoupit do světla a "objasnit se". Ministerstvo tak dává najevo, že nechce mluvit otevřeně, ale že se chce schovávat a hrát jakousi stínohru, která má zakrýt podstatu problému. Stín je sice něco, ale zároveň nic, je to prázdnota, která má tvar. Absence tváře je stejně pokrytecká, protože se vyhýbá problému zaujmout určitý výraz s obavou, že by tento výraz nebyl přesvědčivý, že by byl odhalen jako maska. Že by snad toto bylo skutečné sdělení "návodu"?