V této temné roční době je užitečné trochu si prosvítit mlhu před i za sebou. Já jsem se pokusil osvěžit si paměť pohledem na to, co o uplynulém roku předpověděli, jak ho poté viděli a co z toho případně o tom nadcházejícím vyvozují někteří znalci v mých oblíbených, většinou evropských, zdrojích informací. Mou jedničkou je londýnský (na rozdíl od frankfurtského) Finantial Times (FT) deník, jenž si může doma i po světě vydržovat hromadu korespondentů, analytiků, editorů a bůhví čeho ještě, všechno vzdělané, rozhleděné pozorovatele, schopné vyhmátnout srozumitelně popsat a ohodnotit události blízké i vzdálené. Vážím si ovšem i řadu jejich amerických, německých, francouzských a dalších kolegů, které znám podle jména a zaměření, ale až na výjimky žádného z nich osobně.

Co tedy tito profíci čekali, co se pak stalo a co to asi znamená a bude znamenat pro nás v malé, postkomunistické zemi, kde na závěr loňského roku většina 'osobností‘ politiky a žurnalistiky za největší mezinárodní zážitek považovala přeříznutí hraničních závor dokonce i na místech, kam je museli nejdřív dovézt a politicky korektně, nenacionalisticky natřít, aby bylo co pilovat? Někteří, ve snaze se co nejvíce zviditelnit, si dali práci s ježděním z hraničního přechodu na přechod, místo aby zviditelňování přenechali místním, jichž se hranice týkají nejvíc. Na polsko-česko-německé trojmezí, místo jinak pro politiky či novináře nepříliš vzrušující a poněkud stranou všednodeního zájmu, se k přeříznutí, vedle tří příslušných šéfů vlád dostavil až kdesi z dalekého Portugalska (či snad jen z Bruselu?) i sám předseda Evropské unie (EU), tak důležité to pilování najednou bylo.

Před rokem viděli zahraniční pozorovatelé svět s relativně stabilní a dobře se rozvíjející ekonomikou, s pokračováním růstu reálného hrubého domácího produktu (HDP) mezi čtyřmi a pěti procenty. Rozvoj ekonomiky během roku pokračoval, ač zpomalil. Růst nejvíc ovlivnili nově se vynořující hospodářské mocnosti, především Čína a Indie, ale podíleli se i tradiční „tahouni“, USA, Japonsko a Evropa. Německo, evropská jednička, postupně překonává několikaleté zaškobrtnutí – nezaměstnanost výrazně poklesla, produktivita i výdělky stouply. K Evropě se dříve, nebo později zkusím ještě vrátit, její význam pro současné dění ve světě je, domnívám se, spíše v tom, co vše by chtěla dělat, ač na to zatím není připravena.

Následuje trocha poučné statistiky, již jsem nevyrobil – mí zahraniční informátoři to umějí nesrovnatelně lépe a spolehlivěji. (viz FT). Je jednoduchá, srozumitelná a výmluvná. Zdůrazním jen, že přesnost uváděných čísel není nejpodstatnější, významný je především trend. V roce 1820, vznikala třetina světové produkce v Číně, 16% v Indii. Čtyři největší evropští producenti vyrobili dohromady 17%, Spojené státy necelé dvě. Uprostřed minulého století byly ale USA už bezkonkurenční jedničkou s 27 %, podíl Číny klesl na procent pět, Indie na čtyři a největší čtyři evropské mocnosti vyprodukovaly procent 19. Po necelých dvoustech letech se Čína a Indie teď vracejí. Měřeno srovnatelnou kupní silou se kolem roku 2015 Čína srovná s USA na nějakých 20 procentech, o deset let později bude jedničkou s 27% a Indie zřejmě příliš nezaostane. I to je globalizace. Ta ostatně fungovala od nepaměti, jenom představa o tom co globus reprezentuje se měnila. Experti ve státní správě a v průmyslu USA, ale i Francie, Německa, či Británie už dnes hledají způsoby, jak na tento vývoj reagovat.

V Česku nejspíš experty toho druhu nemáme, těch pár, co si varovné signály uvědomují asi ve vedení země není. Ale malé státy a jejich hospodářství jsou závislé na vývoji v těch velkých, musí proto sledovat a chápat věci včas a rychleji, aby se mohly předem připravit a nikoli reagovat až na to, co je už postihlo.

Malý příklad: USA, zatím ještě největší světový producent a exportér, už léta nechávají klesat hodnotu dolaru v poměru k jiným valutám. Většinu surovin nemusejí dovážet (největší výjimkou jsou zdroje energie) a spolu se zatím téměř bezkonkurenční výrobní kapacitou jim to umožňuje produkovat a i ve velkém vyvážet relativně levně. Vedle toho mají obrovský vnitřní trh, kde se o odbyt starají dobře situovaní domácí spotřebitelé. Vnitřní trh Číny je ještě mnohem větší než americký a i když naprostá většina konzumentů příliš situovaná není, je jich několikanásobně víc, bezkonkurenčně nejvíc na světě a jsou čím dál hladovější po téměř všem, co je k mání. Také proto ani Čína nejeví zájem zhodnotit svou měnu – jen – přes dlouhodobé naléhání nejen z USA. Se slabou vlastní měnou se dobře vyváží do světa – kdo chce se lehce přesvědčí:

Po celém světě, i v  českých obchodech, levnějších či dražších, dnes převažuje „Made in China“. V té značce se dříve tradiční slova „ Peoples Republic“ mezičasem kamsi vytratila, asi už Čína lidovou republikou není, když si teď od Tchajwanu vzala zpět jméno.Většině politiků a spotřebitelů v demokratickém světě západního typu příliš nevadí, že čínské zboží je levné také díky velmi nízkým mzdám, dětské práci, dlouhé pracovní době, prostě díky tomu, čemu se donedávna v Číně, v Rusku i v Československu říkalo kapitalistické vykořisťování. Žijeme v době dostihů o dobývání, tedy uspokojování trhu, ten čínský je více-méně nekonečný ale také nestačí vše vyrobené zkonzumovat.

Česko, malý průmyslový stát s hospodářstvím závislým na dovozu surovin a pak na exportu své produkce, jež je z velké částí výsledkem zhodnocení oněch dovezených surovin, má pozici podstatně těžší než velké země s vlastními surovinami a odbytišti. Přesto se už léta pyšní svou sílící valutou což, mimo jiné, komplikuje export jeho výrobků. České hospodářství s poměrně velmi malým vnitřním trhem a český růst životní úrovně jsou na exportu závislé mnohem více nežli USA nebo Čína.

Politici a média našim občanům často s hrdostí připomínají sílu české koruny a občan rád věří, že to je pro něj užitečné, zvlášť když si chce vyjet do ciziny. To ale dělá tak jednou za rok, na dovolenou. Zpravidla pak přiveze každému v rodině nějaký lacino nakoupený suvenýr, nebo i módní zboží, či elektroniku, které tam jsou snad levnější než doma. Leccos už dnes může dokonce nakoupit levněji i v Německu. Pokud ale nežije těsně vedle dnes jen pomyslné hranice, i to udělá nanejvýš párkrát za rok. Každodenní potřeby kupuje většinou doma a sotva čím dál levněji. (Kdo si nevšiml například až zdvojnásobení ceny másla před velkou domácí výrobou vánočního cukroví ať zvedne ruku.)

S Českem přibližně srovnatelné průmyslové Švédsko se silou své koruny, jejíž hodnota je čím dál menší nijak nechlubí, ale životní úroveň jeho občanů neklesá – velmi zhruba bez ohledu kdo zrovna vyhrál volby. Většinou je tam vyhrávají sociální demokraté a i když ty poslední prohráli, nebylo to kvůli klesající životní úrovni.

Rychlý růst světového hospodářství a vlivu přicházejících nových, globálních hráčů byl jedním z určujících faktorů uplynulého roku a podle všeho bude pokračovat, i když nejspíš pomaleji. Čínská expanze je celosvětová, její význam zemi posiluje i politicky. Například v Africe, kde se čínské láci, úspěšněji než západní země snaží konkurovat Putinovo Rusko – momentálně největší světový exportér energetických zdrojů. V Latinské Americe rychle hospodářsky sílí Brazílie. Režim venezuelského 'socialisty‘ Huga Cháveze, který doma překvapivě prohrál referendum o nové ústavě, jež mu měla zajistit doživotní prezidentování, stojí a padá na ropě. Jeho vliv je omezen na rozvojový svět, přesto, že se loni v souvislosti s iberoamerickým summitem dokonce dostal ke stolu španělského krále, přičemž odvážně skákal každému do řeči, až byl hostitelem rázně okřiknut. Pomstou pak vyhrožoval z domova

v Caracasu.

Nečekaný letní krach systému rychlých a nepříliš zajištěných hypotečních úvěru v USA dočasně ochromil akciové trhy ve světě, některé velké mezinárodní banky tak-tak přežily a burzovní obchody se dosud nevzpamatovaly.

Hospodářství a politika samozřejmě navzájem souvisejí. O nástupu Číny, Indie, ale i dalších případných budoucích mocností jsem se už zmínil. Dva fenomény, jejichž význam je od počátku loňského roku čím dál patrnější – rychlý růst cen energie a hlavně díky tomu nové sebevědomí a expanzi Ruska doma i v zahraničí – dnes cítí celý svět. Tím nechci tvrdit, že nástup nového francouzského prezidenta, či situace v Pákistánu, světový vývoj neovlivní. Pakistan, spolu se Saudskou Arábii důležitý, ale nepříliš spolehlivý spojenec západního světa a hlavně pomalu končícího prezidenta USA je pro situaci na Středním východě klíčový a ať už tam nadcházející volby vyhraje kdokoli, sotva lze počítat s nějakou stabilní, demokratickou vládou. Pohraniční hory a průsmyky mezi Afghánistánem a Pákistanem po staletí byly a dosud jsou domovem násilí a pašeráků drog, zbraní a vůbec všeho, o co je na trhu zájem spíše než zákona; tak to zatím asi zůstane. Pohled na silnici, klikatící se Khyberským průsmykem nahání jiný pocit strachu než proslulá kalifornská jednička, všeobecně to známé dějiště honiček v holywoodských akčních filmech.

K volbám se schyluje i v USA a nový prezident, ať to bude kdokoli, nejspíš přestane s pomyslným exportem demokracie do celého světa a snad i se stejně pomyslnou válkou proti terorismu, jež výskyt teroru ve světě naopak zmnožila. Hádám, že i nejeden republikán si po odchodu Georga W. Bushe z Bílého domu oddechne. To co po Bushovi zůstane v Iráku a okolí se ovšem lehce uklízet nebude. A Amerika bude asi muset dlouho hledat důvěru, ztracenou po světě za dvě období Bushova mezinárodně-politického diletantismu a bezohlednosti.

Leckterý čtenář teď asi má chuť přestat číst dál a zeptat se, proč ho na kraji nového roku znepokojuji takovými strašáky? No přece proto, že ti strašáci stojí hned za prahem, který jsme zrovna překročili. Možná, že ten, kdo o nich ví a zná je se ještě stihne jakž-takž připravit na to, co ho čeká a nemine místo aby spoléhal na řešení, jež mu snad přinese osud. To se týká také těch, kdo si vládu nad ovlivňováním našich životů strhli na sebe a teď – v lepším případě – o nás rozhodují s odvoláním na strýčka Příhodu. Anebo, v horším případě, spoléhají na vlastní hlavu.

Chtěl jsem teď přeskočit z ekonomiky do politiky, ale už v ní vlastně jsem. Odrazím se do ní poněkud hlouběji s pomocí Gideona Rachmana, hlavního zahraničněpolitického sloupkaře FT, abych měl s kým polemizovat. Pan Rachman se nedávno podíval zpět do uplynulého roku a nenašel v něm žádnou událost, jež by byla najednou, sama o sobě, změnila běh světa. Za takové právem považuje například pád berlínské zdi, nebo zničení mrakodrapů Světového obchodního centra v New Yorku teroristy s pomocí unesených dopravních letadel (včetně vyvraždění tisíců lidi, kteří se z různých důvodů právě nacházeli v mrakodrapech, či v letadlech). Našel ale pět, podle něj nejdůležitějších událostí roku 2007. Bez nich by svět vypadal jinak, tvrdí jistě právem. Zde jsou:

• Lednové rozhodnutí prezidenta USA Bushe v rozporu s doporučením komise expertů, již sám jmenoval, posílit americké jednotky v Iráku. Své rozhodnutí zdůvodnil snahou zvrátit běh událostí (asi směrem k pacifikaci).
• Únorový projev ruského prezidenta Putina na bezpečnostní konferenci v Mnichově. V něm Putin naznačil, že poté, co upevnil své postavení doma, teď ukáže celému světu, že se Rusko na špičku světové politiky vrátilo, snad ještě mocnější než předtím. To ostatně dál upevní Putinovu pozici i doma – prostí ruští občané díky svému prezidentu Putinovi ztratí pocit, že je „vlast“ odstrčena do pozadí - brzo budou v Rusku volby, parlamentní i prezidentské a Putin s určitostí vše demokraticky vyhraje.
• Srpnový burzovní a bankovní otřes, způsobený krachem systému jednoduchých hypotečních úvěrů v USA. Následky té události zatím ještě neskončily.
• Listopadový „hospodářský zázrak“ v Číně. Po rychlém nárůstu obchodu a investic do průmyslu se na šanghajské burze objevila nabídka pouhých 2,2% akcí společnosti PetroChina. Poté co byly rychle skoupeny se PetroChina šmahem stala nejdražší světovou firmou, oceněnou celkem na více než bilión (ano, přes tisíc miliard) dolarů. Během měsíce ta hodnota sice o třetinu klesla, ale pořád převyšuje cenu americké Exxon Mobile. Naznačuje to něco o trendech ve světovém hospodářství. Za zaznamenání určitě také stojí, že mezi deseti nejcennějšími světovými podniky jsou dnes čtyři čínské.
• Za pátou nejvýznamnější událost uplynulého roku komentátor FT považuje listopadový puč prezidenta Mušarrafa v Pákistánu, včetně vyhlášení výjimečného stavu spolu se sesazením a uvězněním soudců. To ještě pan Rachman netušil, že bude následovat vražda z exilu se vracející dvojnásobné bývalé premiérky a vůdkyně Pakistánské lidové strany (PPP) Bénazír Bhuttové. Svůj výběr londýnský žurnalista zdůvodnil tím, že Pákistán je zemí, v níž se setkávají všechny nejchoulostivější problémy mezinárodních zájmů současné americké vlády – snahy šířit svou představu demokracie po celém světě, současně vést všude ve světě válku s terorismem a zastavit šíření jaderných zbraní. Všechno jsou to jistě cíle úctyhodné a stejně jistě nedosažitelné. Gideon Rachman poukazuje, že v rozporu s uvedenými zájmy (a snad z nedostatku jiné, lepší alternativy) USA v Pákistánu podporují vojenský, nikoli demokratický režim, jenž jaderné zbraně sám vlastní. Navíc jde o režim, který je v boji s terorismem pochybným a nestabilním spojencem.

Spojující nití uvedených pěti událostí pak má být rostoucí zatížení jediné supermocnosti v dnešním světě – USA. To souhlasí, ale svět se také mění: Starý protivník – Rusko – se vrací, nový rival – Čína – rychle přichází, důležitý spojenec Pákistán se rozpadá a americké hospodářství je pod největším tlakem za řadu let. Takže ... Šťastný a veselý... přeje komentátor FT.

Obtížná situace jediné zbývající světové supervelmoci se po rozpadu bipolárního světa, dala očekávat. Tím spíš, že po Billu Clintonovi, v mezinárodních vztazích velmi dobře orientovaném a citlivě reagujícím prezidentovi, převzal Bílý dům na osm let prezident Bush mladší, člověk, zdá se, přesvědčený o své neomylnosti, jež mu asi našeptává, že bohatství a moc jsou trvalé a poskytují záruku svobody a demokracie pro všechny a tudíž má právo, ba povinnost, šířit svou představu hodnot kdekoli a třeba i silou. Bush se také obklopil rádci a spolupracovníky stejného přesvědčení. Výsledkem je, že uprostřed překotného a zdá se že téměř nekontrolovatelného vývoje stojí dnes USA ve světě osamělejší než kdykoli od konce světové války. Odcházející prezident je do této situace částečně sám vmanévroval a to v době, kdy zeměkoule potřebuje vůdčí mocnost a osobnost více než kdykoli předtím. Uvidíme, o co se George W. Bush ještě pokusí v roce, jenž mu v úřadě zbývá. Jeho předchůdci se v tom období spíše než aktivní politikou, zabývali hlavně připravou na odchod z Bílého domu a na časy po odchodu. Bojím se, že současný obyvatel se ještě pokusí ukázat světu, že odejde hrdě a se slávou. S analýzou končícího prezidentsví bude ale lépe ještě ten rok vyčkat.

Velké mezinárodní instituce, vytvořené aby fungovaly v jiných souvislostech, například Atlantická aliance NATO, ale i třeba Rada Evropy, Evropské společenství a mnohé jiné, stály po rozpadu bipolárního světa před perspektivou zrušit se, nebo předefinovat a předělat - to se nedělá lehko. Jiné světové instituce na rekonstrukci marně čekají ještě déle. OSN funguje v podstatě tak jako v dobách svého vzniku na konci druhé světové války. Dnešní svět je ale docela jiný, OSN má víc než čtyřnásobek původních členů, některé symbolické, jiné čím dál vlivnější ale dohoda o funkční reorganizaci je v nedohlednu. I Světová banka, Mezinárodní měnový fond, Světová obchodní organizace, Organizace pro spolupráci a rozvoj (OECD), či skupina donedávna sedmi, dnes sedmi + 1 (nebo osmi?) a co nevidět nevím kolika nejvlivnějších zemí světa by potřebovaly nový směr. Problémů překotně přibývá, osobnosti a instituce na jejich řešení nejsou.

Z událostí uplynulého roku v Evropě mne zaujaly výměny politických vůdců ve Francii, Spojeném království a především závratná kariéra Angely Merkelové. První žena v kancléřství evropské jedničky, Německa na světovém jevišti opravdu zazářila. Jde přitom v našem bezprostředním sousedství o političku z bývalé podceňované, komunistické NDR. Částečně ji do světla politického zájmu pomohla neplánovaná shoda okolností, když se krátce po zisku kancléřského křesla – tvrdě volbami a politickým vyjednáváním vybojovaného od nelehkého a zkušeného politického soupeře Gerharda Schrödera – díky pořadníku stala i předsedkyní summitu osmi nejvlivnějších států světa a posléze i EU. Způsob, jakým tyto funkce ustála ji pak vynesl všeobecný respekt světových politických špiček.

V posledně jmenovaném předsednictví dokázala zdánlivými ústupky a vstřícným jednáním, kombinovaným s neuhýbající vůlí, v relativně krátkém čase šesti měsíců prosadit definitivní přeformulování a přijetí staronové evropské ústavy, z jejíhož názvu ovšem slovo ústava vypadlo. Současní vůdcové české politiky v ODS se nestačili divit a odhlasovali leccos, co dřív kritizovali.

Začátkem roku 2008 se zdá, že ani v domácí politice paní Merkelová nebyla neúspěšná. Ve velké koalici s poněkud nejistou sociální demokracii (SPD) se jí podařilo vrátit svou zemi po několika letech z červených do černých hospodářských cifer i snížit manko rozpočtů veřejných financí na míru přijatelnou pro celkem tvrdé požadavky eurozóny (které kdysi prosazovalo hlavně Německo). Především ale se v Německu zastavil růst nezaměstnanosti a letos tam pracuje o milion lidi víc než před rokem.

Z hlediska českých zájmů je rekonvalescence našeho velkého souseda a největšího hospodářského partnera nepochybně vítaná. Některé, snad jen přechodně, stinné stránky však stále existují. Ani po slavnostním otevření dveří do schengenského prostoru se zcela neuvolnil pohyb lidi v něm, jak to definují rámcová pravidla EU. Na plné otevření pracovního trhu si budeme ještě muset chvíli počkat, což platí i pro Rakousko V obou těchto našich sousedních zemích se také v  boji o hlasy menšinových skupin prakticky všechny etablované politické strany rozhodly ne-li podporovat, pak přinejmenším tolerovat demonstrace s uzavíráním hraničních přechodů ve jménu pomyslné obrany životního prostředí a snad také lokálních pidizájmů. Napříč politickým spektrem také v Německu i Rakousku funguje tolerování a zdánlivě snad i podpora takzvaných vyhnaneckých organizací a jejich požadavků, o nichž přece parlamentní politické strany musí vědět, že jsou v rámci pravidel, platných v EU, Radě Evropy, ba i OSN neprosaditelné. Kdo chce si může na toto téma leccos přečíst v díle v Německu žijící historičky, původem z Československa, Evy Hahnové například v knize Sudetoněmecká vzpomínání a zapomínání nebo na blogu, který spolu s manželem, také historikem, provozuje, něco je zmíněno i v mé, loni zveřejněné knize Incident s politikou.

Odchod Tonyho Blaira z čela vlády Spojeného království, již deset let úspěšně vedl, měl být celkem bezbolestný. O jeho nástupci a dlouholetém, respektovaném ministru financí Georgi Brownovi se soudilo, že dál povede úspěšné labouristy a jejich vládu. Po půl roce se zdá, že Brown je výrazně lepší ekonom než politik. Přesto, že politická konkurence v Británii je relativně slabá, už několik měsíců ztrácí podporu voličů a zatím se nezdá že by byl schopen ústup ze slávy zastavit. Předmětem sporů je hlavně vnitropolitická a stranická problematika již Brown určitě ovládá lépe než starosti světa.

V Evropě zaujal i nástup nového francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho po Jacquesi Chiracovi, jenž v posledních letech Francii vedl spíše ve šlépějích starého, nacionalismem zbarveného hospodářského egoismu. Nicolas Sarkozy je výrazně dynamický politik. Činí energické, někdy dost nečekané politické kroky, například když do vlády, již zformoval, nechal přizvat i některé, celkem populární osobnosti z jiných politických kruhů, či z druhé generace přistěhovalců. Jinak ale pokračoval v tradici dost bezohledného prosazování francouzských zájmů, dokonce i v rozporu s definovanými evropskými postupy pokud jde o kooperaci a fuze velkých, hlavně energetických podniků členských zemí EU. Také naznačil, že Francie je nyní ochotna zúčastnit se vedle politické i vojenské kooperace v rámci NATO, (z níž vystoupila ještě za prezidenta De Gaulla). Později konstatoval, že takový krok si vyžádá uskutečnění řady podmínek a nyní celá věc upadla v zapomenutí. V domácí problematice zatím slibovaný rázný krok k zastavení zuřivých násilností na předměstích osídlených převážně imigranty z Afriky a Turecka zatím neučinil.

K osobnímu zviditelňování použil nový francouzský prezident i vlastní manželku – téměř až do okamžiku rozvodu - a přílišný respekt pro deklarované politické přátele neprokázal. Dosud sice tvrdí že (na rozdíl od většiny francouzských špičkových politiků poválečných let) je velkým obdivovatelem USA a jejich politiky, ale já mám před očima obrázek, kdy v Tripolisu stojí s Muamarem Kaddáfím a vzdává čest před památníkem obětem amerického bombardování. Poté co jakoby prostřednictvím své manželky vysvobodil z muslimské země na smrt odsouzené bulharské ošetřovatelky a palestinského lékaře, pak Sarkozy podepsal miliardové kšefty včetně na dodávky moderních zbraní do Libye a se skupinou francouzských průmyslníků odjel na další lukrativní zájezd, do Číny. Obávám se, že na francouzské vůdcovství si Evropa bude muset ještě dlouho počkat. Kaddáfí je ovšem dnes už zase z teroristy persona grata, obletovaná pro nerostné bohatství a peníze své země také v USA, ve Španělsku, v Británii a snad i v Česku, jež údajně zaplatilo část výkupného za ony Bulharky, které si vedle zmíněného odsouzení na smrt (trojnásobného!) také odseděly přes osm let v libyjském vězení, což jim pravděpodobně většinou zničilo normální život.

Suma sumárum: V době převratných světových změn se na prahu nového roku žádné nové velké světové politické osobnosti nerýsují. To nic dobrého pro blízkou budoucnost neslibuje. Uvidíme, co přinese výměna amerického prezidenta. Zatím se zdá, že Putinovo Rusko, Čína a Indie budou hrát v bezprostřední budoucnosti příliš velké úlohy. Také se zdá, že v současnosti globu dominuje spíš tempo ekonomiky, než tvorba politického konsenzu. Evropská unie je po rozšíření (a před případným novým) nejistá, žádná světová vůdčí osobnost se nerýsuje a já mám obavy, že nepokoje v souvislosti s vývojem kolem Srbska a Kosova nás neminou. Mezi příčiny mých obav patří, že od prvního ledna převzalo předsednictvo v EU Slovinsko, které hned za hlavní úkol svého předsedování vyhlásilo vyřešení nezávislosti Kosova. To by se tedy mělo stát během těch šesti měsíců, než předsednictvo v létě převezme Francie. Vše nasvědčuje tomu, že Slovinci Srbům „ukáží“, většina EU to bude chtít přijmout a problémy všem v Evropě a mnohým mimo ni zůstanou, ba narostou. Vše závisí také na Rusku a Číně a jejich postoji v Radě bezpečnosti OSN a na tyto dvě mocnosti není příliš radno spoléhat. Po prezidentských volbách v Rusku a pak v USA uvidíme snad trochu jasněji co vše nás v nejbližší budoucnosti čeká.

Na závěr aspoň hrst statistiky, jež našince snad potěší: Podle různých průzkumů jsou ve světě úspěšné především malé státy. Česko v těch průzkumech sice nevyniká, ale třeba na nás ještě přijde řada. Mezinárodní měnový fond mezi pět zemí s nejvyšším hrubým domácím produktem HDP na světě, zařadil Finsko, Dánsko, Norsko USA a Irsko. Kromě USA všechny mají 5, či méně milionů obyvatel. Světový index pokoje zveřejnila EIU (Economist Intelligence Unite). Zemí s nejmenším relativním množstvím sebevražd a nejnižším počtem vězněných na obyvatele je Norsko a mezi prvními deseti jsou pouze dva státy s počtem obyvatel vyšším než 10 milionů. Podle Světového hospodářského fóra patří mezi sedm nejvíce konkurenceschopných zemí pět států s počtem obyvatel pod 10 milionů; Index životního rozvoje, jenž bere v úvahu očekávanou délku života i úroveň vzdělání, řadí do první desítky ze zemí s velkým počtem obyvatel pouze Japonsko.

No a Belgie je příkladem malého státu, jenž se rozdělení (mezi Vlámy a Valony) brání zuby nehty už hodně dlouho a úspěšně. Snad ho nerozdělí malá, samosprávná německá menšina. Ta si v Belgii libuje, tak jako v Belgii by si ji asi sotva vážili na druhé straně hranice, v Německu, kde by byli jako všichni ostatní. Sám jsem se přesvědčil. Svět by asi potřeboval o něco více Belgie a méně Kosova. Takže, přes veškerou bídu: S trochou kliky se nám něco zlého vyhne a něčeho dobrého se přece jen dočkáme. Šťastný a veselý nový rok.