Výbor britského parlamentu pro práci a důchodové zabezpečení v současnosti zjišťuje, zda britská vláda podniká dostatečné kroky proti dětské chudobě. Britský rozhlas při této příležitosti poskytl téměř hodinovou možnost posluchačům, aby se k této problematice také vyjádřili. Telefonní hovory do studia pro posluchače byly zlevněné a nestály více než 10 Kč. Ve studiu poslouchal názory veřejnosti labouristický předseda zmíněného parlamentního výboru Terry Rooney.

Příčiny chudoby dětí

Úvodem vysvětlil Terry Rooney, proč parlamentní podvýbor provádí šetření chudoby dětí: "Jako parlamentní výbor jsme byli znepokojeni, že plán vlády snížit dětskou chudobu o polovinu do roku 2010 a úplně ji odstranit do roku 2020 nemá žádnou strategii, jak by se toho dosáhlo. Neexistují žádné definovatelné mezníky, podle nichž by se postupně měřil pokrok.

Moderátor: Proč se zaměřujete na chudobu dětí víc než na chudobu dospělých?

Rooney: Obojí je samozřejmě spojeno, tam, kde jsou děti, jsou dospělí, ale dospělí mají volbu, děti ne.

Moderátor: Získali jste všeobecné informace o postojích vůči chudobě v této zemi, u lidí, kteří nejsou chudí?

Rooney: Nejsou to jen bohatí lidé, i někteří chudí lidé zastávají názor, že v Británii chudoba neexistuje. A že tam, kde existuje, za ni nese vinu daný člověk. A to mi připadá děsivé a znepokojující.

Moderátorka: Co máme na mysli, když dnes říkáme, že jsou lidé chudí? Jak měříme dnes chudobu dětí? Většina komentátorů poukazuje na to, že musíme definovat relativní chudobu, ve srovnání s tím, jak žije dnes ostatní obyvatelstvo v této zemi. Měříme to zjednodušeně podle příjmu, ale příjem není jediným měřítkem. Lidé, kteří mají menší příjem, než je 60 procent středového příjmu, se považují za chudé.

Když lidé dnes tvrdí, že už v Británii neexistuje chudoba, mají na mysli, že neexistuje absolutní chudoba, hlad, nouze? Chudobu, jakou si lidé pamatovali třeba z třicátých let?

Fran Bennet z katedry pro sociální práci a sociální politiku na Oxfordské univerzitě: Nelze stoprocentně říci, že v Británii dnes vůbec neexistuje takováto absolutní chudoba. Avšak relativní chudoba se považuje za stejně důležitou jako absolutní chudoba. Protože zejména pro děti je nesmírně důležité, aby nevyčnívaly z řady.

Moderátorka: Už přišel jeden email: Děti dneska v Británii vůbec nežijí v chudobě. Jako dítě v průměrné rodině jsem v sedmdesátých letech vyrůstala s absolutním minimem hraček ve srovnání s tím, kolik hraček a peněz má průměrné dítě dnes. Mnoho mých hraček a šatstva bylo koupeno v bazaru. Nikdy jsem neměla víc než dvoje boty. A to bylo v sedmdesátých letech dvacátého, ne devatenáctého století. I televizi jsme měli černobílou.

Bennett: Jenže děti, které žijí dnes, musejí žít v dnešní společnosti. A existují indexy hmotné deprivace, z níž vyplývá, jakým hmotným nedostatkem trpí děti dnes. Například, jestli mají v dospívání samostatný pokoj, když jsou to děti různého pohlaví, nebo jestli mají možnost aspoň jednou ročně jet na týdenní dovolenou s rodiči, 57 procent nejchudší pětiny obyvatelstva si takovou dovolenou nikdy popřát nemůže.

Víme, že chudoba dlouhodobě ochromuje dítě, trvá velmi dlouho, než se člověk zbaví té zkušenosti. Nejde jen o věci, jde také o situaci, v níž žijí, vzdělání, jakého se jim dostává, a zdraví, jaké mají. To všechno nadlouho pak ovlivňuje jejich dospělý život.

Asi třicet procent dětí bylo v roce 2005-6 chudých. Donedávna se chudoba snižovala, ale v poslední době se trochu zvýšila a není známo, zda je to jen krátkodobá změna nebo dlouhodobý trend.

Snižování chudoby se docílilo jednat tím, že se chudí lidé dostali do zaměstnání, a zároveň zvyšováním jejich sociálních dávek. Zvýšila se zaměstnanost a zvýšily se sociální dávky pro děti v chudších rodinách.

Posluchačka Sarah Eaton: Já jsem svobodnou matkou už asi tři roky. Musela jsem naučit své děti, co je v životě vlastně důležité. Nevadí jim, že mají věci ze sekáče. Snažila jsem se po určitou dobu pracovat, ale ve věku 31 let jsem utrpěla mrtvici. Když jste ale v rodině jediný rodič, je to opravdu těžké, děláte práci za dva. Důležité je, aby rodič byl pro děti fyzicky přítomen. Když je v rodině jen jeden rodič, když jsou děti malé, musí být s dětmi.

Moderátor: Takže pro vás to bylo důležitější než vydělávat. Považovala jste se či své děti za chudé?

Eaton: Asi ano, ale neprobouzela jsem se každé ráno s tím: Pane bože, my jsme chudí. Každý týden jsem utratila 20 liber (asi 800 Kč) za potraviny. Stravovali jsme se ale dobře, vařila jsem všechno sama.

Moderátor: Byl systém sociální péče, v němž jste žila, férový?

Eaton: Bylo to dost obtížné. Dají vám určité prostředky a je na vás, jak si s nimi poradíte. To je v každé rodině jiné.

Derek Ricketts: Nejdůležitější je definice chudoby. Relativní chudoba bude existovat vždycky. Nemá-li dítě co jíst, to je jasně chudoba. Druhá věc ovšem je, zda mají děti všechny ty drahé nekvalitní potraviny (junk food), které mají ostatní děti ve škole. Vadí mi plýtvání.

Moderátorka. Parlamentní výbor zejména zkoumá situaci rodičů invalidních dětí, pro které je velmi obtížné dostat se zpět do zaměstnání.

Matka invalidního dítěte: Jako matka invalidního dítěte, mám pocit, že jsem v životě naprosto na spodku společnosti. Kdybych byla cizinec-přistěhovalec, měla bych víc práv. Kdybych byla sama invalidou, měla bych víc práv. Protože ale jsem matkou invalidního dítěte, mám tuto možnost: Dát Caluma do ústavu a navštívit ho tam jednou měsíčně. Nechám stát, ať se o něj postará a budu dělat kariéru. Ale proč nemůže existovat kompromis? Proč musím dělat tuto volbu? Život s mým synem, anebo zaměstnání?

Koupili jsme Calumovi letos na Vánoce jednu hračku. Neměli jsme letos krocana, neměli jsme vánoční crackery. Byla jsem v Tescu a viděla jsem tam vánoční crackery za 5 liber (200 Kč). Bylo by příjemné si je koupit, ale nejdůležitější je povlečení a prádlo. Vytápění. Takže musíte mít nejdřív tyhle věci. A pak už vám peníze nezbývají.

Víte, že by to měli dostávat, ale zároveň víte, že si to nemůžete dovolit. Topíme tady, protože je opravdu zima. Ale když tady Calum není, je u sociální pracovnice, okamžitě topení vypínáme. A říkám druhému synovi: nepotřebujeme topení, vezmi si svetr. Takže jakmile tady Calum není, vypínáme okamžitě všechno.

Snažila jsem se najít zaměstnání, ale bylo to nesmírně obtížné. Pracovat od devíti do šesti a mít dítě, které vás pořád budilo v noci. Takže jedinou mou možností bylo pracovat na volné noze a sháněla jsem práci všude, byla jsem ve zprostředkovatelnách práce, v charitativních organizacích, říkala jsem, chci pracovat, jak mám pracovat, když mám tohle dítě? A všichni říkali: Bohužel, to nevíme. Takže jste v situaci, kdy vás zkopou dolů. Opravdu mě to štve. Já mám právo na práci. Taky mám právo být matkou a mít své děti. Mám také právo být k dispozici Calumovi.

Rooney: Asi v 25 procentech chudých rodin je invalidní dítě. Jsou ovšem různé stupně invalidity. Chtěl bych ale rozptýlit jeden mýtus. Představu, že chudé děti jsou jen v rodinách, kde je jen jeden rodič. Ve skutečnosti žije 50 procent chudých dětí v domácnostech, kde alespoň jeden dospělý pracuje. Takže máme chudé lidi, kteří chodí do zaměstnání, i lidi, závislé na sociální podpoře. Ovšem náklady na péči o invalidní dítě jsou nesmírně vysoké. Překonávají cokoliv, co by člověk mohl rozumně vydělávat. Sociální přídavky na děti jsou 120 liber. To může stačit tak na jeden den péče o invalidní dítě. Pokud máte invalidní dítě a pokud nemáte velmi chápavé rodiče nebo příbuzné, do práce chodit nemůžete. I když skončí v roce 2020 tento projekt a všichni chudí lidé jsou zaměstnaní. Co bude s těmito lidmi, kteří mají doma invalidní dítě, a tak do práce chodit nemohou? Jak to pak bude se sociální podporou? Protože v současnosti se vás sociální podpora nevytrhne z chudoby. Jestliže zůstane skupina rodičů s invalidními dětmi, bude rozumné jim zvýšit sociální podporu natolik, aby nežili v chudobě? Pak vám budou argumentovat, že tím nenutíte lidi hledat si zaměstnání.

Posluchačka Margaret: Pro mě není chudoba jen hmotná. V mnoha domácnostech vládne emocionální chudoba, chudoba myšlenková a chudoba zkušenosti. Nám se jako dětem četlo, což nám dalo zkušenosti. Když jsem nabídla dětem v místní základní škole, že jim budu číst, bylo mi řečeno, Ne, ne. Čtěte společně s nimi. To je ale něco jiného. To znamená číst na úrovni, jíž děti zatím dosáhly. Ale když čtete dítěti, můžete mu zpřístupnit skutečnosti, které ono samo ještě přečíst neumí. Seznamujete je s novými myšlenkami, novými pojmy, novými místy. Můžete mít chudobu i v bohaté rodině. Nás rodiče povzbuzovali, abychom četli, abychom se rozhlíželi kolem sebe a abychom vznášeli otázky. Chodili s námi na procházku a jezdili jsme na kole. Na to se dnes dívají s pohrdáním. Můj vlastní syn nechtěl na kole jezdit do školy.

Email: Děti dnes trpí celou řadou aspektů chudoby. Emocionální chudobou, způsobenou rozvodovostí, strašlivý dopad toho, že chlapci vyrůstají v rodinách jen s matkou a nemají vzor v otci, všechno to vlastně způsobil feminismus, a sociální chudobu -- v Británii jsou strašlivé problémy s drogami a s narkotiky. Existuje chudoba školství. Když ještě byly tzv. grammar schools, mohl člověk z chudé rodiny dostat dobré vzdělání a jít na kvalitní univerzitu.

Sue Bridges: Chtěla bych říct, že matky bez partnerů, které se starají samy o děti, jsou často kritizovány. Chtěla bych zdůraznit, že by je měla společnost daleko víc podporovat. Nejde jen o finanční chudobu, ale i o chudobu časovou a psychologickou. Děláte věci za dva.

Možná řešení

Chris Grayling, stínový ministr Konzervativní strany pro práci a důchody: Snažíme se být se svými novými návrhy daleko radikálnější než dříve. Chceme se poučit z úspěchů v jiných zemích, kde se podařilo dostat velké počty lidí zpět do práce. Vypracováváme podpůrný program, který lidem poskytne možnost dalšího vzdělávání a rozvoje. Děláme programy, které dají žadatelům o zaměstnání sebevědomí, pomohou jim při pohovorech při ucházení se o práci. A taky programy, které jim budou poskytovat poradenství, když už budou v zaměstnání, to je velmi důležté. Protože často lidi dostanou práci a velmi brzo zase přestanou pracovat.

A je to politika cukru a biče. Chceme vytvořit situaci, kdy sociální stát nebude jen dávat. Bude také určitá míra odpovědnosti. Jsme odpovědní za to, abychom pomohli lidem najít práci, ale zároveň oni tu práci musejí chtít. Takže zavedeme různé sankce pro lidi, kteří se na takovém programu nebudou chtít podílet.

Ovšem boj proti nezaměstnanosti není jediným nástrojem jak bojovat proti dětské chudobě. Nemůžeme ale lidem pomoci dostat se z chudoby, když zůstanou závislí na sociální podpoře. Víme, že děti, které vyrostou v rodině nezaměstnaných rodičů, mají horší výsledky ve škole, je pravděpodobnější, že i ony budou v dospělosti nezaměstnané a vzniká tak spirála sociální deprivace, která trvá po celé generace.

Moderátorka: Jenže polovina chudých dětí má alespoň jednoho rodiče, který chodí do zaměstnání. Jak zlepšíte jejich sociální situaci?

Grayling: V současnosti vydáváme jako stát velké množství peněz na podporu lidí v nezaměstnanosti. Je ironické, že je to v době, kdy vytváříme množství nových pracovních příležitostí a ze zahraničí přišlo do Británie za prací obrovské množství lidí. Pokud se nám podaří dostat větší počet lidí do zaměstnání a uvolníme tím prostředky, z fondu sociální podpory pro nezaměstnané, chceme těchto prostředků využít na podporu lidí, kteří pracují a mají nízký plat. Ale vaši posluchači mají pravdu, chudoba není jen o penězích. Je to i o rozpadu manželství, o tom, že vás vychovávají rozvedení rodiče, o tom, že vyrůstáte v prostředí, kde je narkomanie, kde existuje sociální deprivace. Čím více můžeme udělat pro to, abychom vytvořili stabilní rodinné prostředí, tím lépe.

Kate Green, ředitelka Child Poverty Action Group: Práce je skutečně cestou ven z chudoby. Musí ale být flexibilní a musí to být práce, v níž mají rodiče možnost setrvat. Většina nezaměstnaných rodičů chce být v placeném zaměstnání, ale čelí při tom obrovským překážkám. Bylo zajímavé slyšet Chrise Graylinga hovořit o tom, že konzervativci chtějí tyto překážky odstranit. Je to důležitější než vyhrožovat lidem, že jim snížíte sociální podporu, protože tak by ty děti byly ještě chudší.

Moderátorka: Ale v Americe snížení sociální podpory fungovalo velmi dobře.

Kate Green: V Americe došlo k tomu, že zpočátku se chudoba dětí snížila, když vláda podstatnou měrou snížila sociální podpory. Ale pak začala zase rychle růst. Od roku 2000 chudoba dětí v Americe stoupá a co je nejvíce znepokojující, patnáct procent rodin, které dřív dostávaly sociální podporu, ze systému úplně zmizelo. Některé ty rodiny budou v obrovské bídě, žijí zřejmě z potravinových balíků, jiné zmizely do šedé ekonomiky, kde jsou vykořisťováni -- i američtí politikové přiznávají, že je to velmi znepokojující číslo. Není to něco, co bychom chtěli převzít zde v Británii.

Moderátorka: Proč myslíte, že nové pracovní příležitosti převzali přistěhovalci a nikoliv domácí britští dlouhodobí nezaměstnaní? 80 procent nových pracovních příležitostí využili přistěhovalci.

Green: Tohle je opravdu složitá situace. Částečně je to samozřejmě tím, že přistěhovalečtí zaměstnanci jsou často daleko flexibilnější. Jsou mladí, jsou svobodní, nemají děti. Takže zaměstnavatelé jim dávají přednost.

Moderátorka: Máme ale vlastní lidi, kteří jsou mladí, nezaměstnaní a nemají děti.

Green: Tolik ne. Nezaměstnanost mladých lidí klesá už nějakou dobu velice rychle. Problém je se staršími lidmi, s rodiči, s lidmi, kteří mají invalidní podporu. To jsou lidé, pro něž je dnes velmi obtížné získat zaměstnání. Daleko víc lidí dostává dnes tento druh sociální podpory, než dříve, kdy existovala tradiční klasická nezaměstnanost. Existuje problém -- rodiče nejsou tak flexibilní, aby mohli pracovat ve všech zaměstnáních, která jsou k dispozici.

Také existují problémy s kvalifikací. Máme problém, že mnoho rodičů, kteří dostávají sociální podporu, má velmi nízkou kvalifikaci. Takže politikové právem hovoří o nutnosti dalšího vzdělávání.

Moderátorka: Měla by existovat ta možnost, že se svobodná matka rozhodne, že bude na státní útraty vychovávat ve vlastní samostatné domácnosti spoustu dětí, a pak k stáru prostě automaticky přejde na podporu v invaliditě?

Green: Snad žádné samostatné matky se předem nerozhodnou, že budou vychovávat své děti samy. Samostatné matky nemívají velký počet dětí. Je typické, že mají menší rodiny než jsou rodiny s oběma rodiči. Nebývá to rozhodnutí životního stylu, že by se člověk rozhodl, že bude žít s dětmi sám z minimální sociální podpory. Devadesát procent samostatných rodičů nám sděluje, že by chtěli pracovat. Musíme hovořit o tom, co jim v tom brání a jak ty bariéry odstranit.