Nejen tehdy, když má být zakončen letopočet osmičkou, bývá pozván k vyjádření stanoviska o nastávajícím čase nejdřív nikoli odborník z oblasti vědy, ale nějaký "čaroděj" či "vědma". Je-li to jakoby "jen hra" (ke zvýšení sledovanosti či prodejnosti přece!), jejím častým opakováním se aspoň u části veřejnosti posilují představy, že "na tom něco musí být". A pak je to zcela nežádoucí hra s ohněm, svádějící na scestí prostoduché hlouposti, ať už jde o horoskopy, vykládání z karet, anebo svérázným rozvědčíkem "regulovanou" cestu "do záhrobí"...

Kdo z nás nezatoužil vědět víc jak o vlastních šancích do budoucnosti, tak třeba o vyhlídkách vlastních dětí, anebo dokonce o možném šťastném vyústění dějinného procesu u celé něčím ohrožené populace? Nemusí se to vždy týkat "významných" událostí, např. osudu národa nebo klíčových momentů pro vlastní kariéru; samozřejmě že člověka, který si vsadil na nějaký sportovní výkon, by rozhodně maximálně potěšilo, kdyby si mohl být jist výsledkem ještě před vlastní sázkou.

Již v dobách předcházejících písemným záznamům se lidé snažili odhalit tajemství příštího času. Pochopitelně že zájem byl upřen především na existenčně či prestižně motivované události; např. zda už naprší, anebo naopak, zda konečně přestane pršet, případně třeba, zda je příznivě nakloněn "osud" těm, kdo se zrovna chystají zakroutit krkem svým nepohodlným sousedům. Ještě na počátku historického času příští evropské civilizace (u starých Řeků a Římanů) převládala mezi lidmi jistota, že příští děje jsou již jaksi svérázně vepsány v tom čase, kdy je ten neznámý zítřek vzrušoval. Dokonce mohla být ta budoucnost "nezvratně" vepsána třeba do konfigurace jater pro tento účel takto zkoumaných zvířat. Přitom se ta "deterministická" představa automaticky prolínala s tušenou představou možného paralelně konkurujícího zásahu shůry; tedy s jakousi zrovna tak možnou žádoucí božskou intervencí, ne-li se zcela vrtkavým -- "indeterministickým" -- zásahem, možná dokonce některého dalšího -- a nějak příslibného -- z bohů. Takže tento myšlenkový model dění předpokládal jak determinismus, tak možnost intervence do takového jinak neúchylného procesu.

V současnosti máme za to, že některé přírodní procesy jsou předvídatelné, byť někdy jen přibližně, ne-li dokonce jenom neurčitě a bez adresných záruk. Řadu dalších jevů mnohem spolehlivěji charakterizují vědecky zaštítěné zákony. Jisté přírodní fenomény přitom vnímáme dokonce jako "konstanty". Naopak v lidských dějinách můžeme sice někdy mít jisté obavy či naděje z určitých nějak vnímaných "předpokladů", aniž za ně můžeme dát -- jak se obrazně říká -- svou hlavu. V osobním životě také není možné předem se spolehnout, že nenastanou nepředvída(tel)né komplikace; třeba zánik manželství nebo partnerského vztahu. Pokud se rozhodneme na něco si vsadit, pak by nám o celkové míře úspěchu takového podnikání mohli říci spolehlivě své ti, kteří sázení propadli jako droze. Občas sice něco do jejich kapsy spadne, ale v delším časovém průřezu je celkový efekt tohoto počínání výrazně negativní. Ani počasí nelze spolehlivě předvídat na delší dobu, tím méně očekávané klimatické změny.

Kupodivu vždycky když se k tomu nabízí nějaké výročí (nebo aspoň podle kalendáře další letopočet), nejen časopisy, rozhlas nebo komerční televize pravidelně zvou rozmanité astrology, kartářky a jiné mágy, aby poodhalili budoucnost. Málokdo si přitom všímá, že ty formulace těch "hadačů" jsou nadmíru vágní, a značně nekonkrétní; takže mají svým způsobem platnost jaksi předem. Zato bývá okatě zjevná sebejistota těchto lidí ať už před mikrofonem nebo kamerami televize. Soukromá klientela těchto "citlivců" ("psychotherapeutů", "parapsychologů", "psychotroniků") jim přitom jaksi svérázně dává, jak se říká, za pravdu. Mohou přinejmenším tvrdit, že za nimi chodí lidé se sníženou sebedůvěrou a oni že jim -- byť za úplatu -- díky svým kvalitám tu důvěru v život poskytují. Na začátku roku 2008 (tedy před koncem prvního desetiletí 21. století) se v divácky velmi sledovaném televizním programu Jana Krause objevil dokonce servisní "průvodčí" na cestu do "záhrobí", ujišťující prostřednictvím obrazovky diváky o tom, že sice třikrát na té zvláštní "cestě" zabloudil, ale jinak že tento servis realizuje svým druhým jaksi "odmístněným já" více než spolehlivě.

Už třeba staří Egypťané a Peršané nebo mladší tradice tibetská měly své představy a rituály k cestě na onen svět. Co přesně a jak by z těla mělo navíc unikat kromě života (spojeného s pulsem krve a dechem, a s celkovou látkovou výměnou), zůstává pochopitelně hádankou. Že lidské vědomí sebe sama je výrazně spojeno s historickým zakotvením života každého člověka v tomto hmotném světě, mělo by být víc než zřejmé. Že identitu osobnosti bez mozku -- jako přinejmenším "aparátu" paměti každého jedince -- nelze si přijatelně představit, je třeba zrovna tak uvážit. Když sv. Pavel zvažoval, jak asi by mohlo vypadat vzkříšení z mrtvých, uvažoval pro "vzkříšené" o blíže neurčené jemně hmotné substanci, kterou charakterizoval řecký jako "pneumatickou". "Pneumatickým" v tehdejší řečtině bylo i to, jak byl vnímán vítr, anebo přeneseně případný -- jemně hmotný -- přízrak; kdyby nebyl hmotný (byť jemně), chyběla by jakákoli přiměřená představa k jeho přímému vnímání zrakem (jako hmotným orgánem). A anděl jako boží posel má zcela nepřehlédnutelně křídla. "Vnitřní zrak" je pouze nejasná a kognitivně neuchopitelná metafora.

Už to, jak zákazník vstupuje do provozovny "spirituálně specializovaného podnikatele", prozrazuje každému psychologicky dobře vybavenému astrologovi či kartářce (nebo chiromancií, tj. hádáním z ruky se zabývajícímu "therapeutovi") řadu údajů o klientovi. Další potřebné nitky k navázání dalších možných "předpovědí" a "charakteristik" dodá výchozí rozhovor klienta a pak další rekvizity vědmy či astrologa; jsou víceméně jen pomocným a podpůrným materiálem případného "věštění". (Kdo dává přednost orientální tradici, tak stejně by k věštění pro příští čas posloužily třeba sugestivní tyčinky systému "i čing"!) Mělo by být v naší současnosti zbytečné poukazovat na problematickou vypovídací hodnotu astrologických rubrik v časopisech (i když takto se zas o něco líp prodávají).

Budoucnost má každý člověk ve své moci jen značně omezeně. Mnohým neduhům či závažným onemocněním bývají lidé (spolu s většinou zvířat) vystaveni už zčásti proto, že je zdědili geneticky. Další povzbudivé nebo naopak brzdné elementy svého "osudu" získáváme časoprostorovými souřadnicemi svého zrození. Jinak může nastartovat svůj individuální život jedinec v rodině boháče (ať už v Moskvě nebo v New Yorku, anebo dokonce dnes už i v Pekingu), a zcela jinak v bědném prostředí (v nějaké favele v Riu de Janeiru v Brazílii nebo v nouzovém táboře v Dárfúru, anebo třeba taky v rómské rodině nezaměstnaných rodičů v ČR). Dva novorozenci se mohou narodit hned vedle sebe, a přesto jejich osudy budou nanejvýš rozdílné. Polovinou předpokladů vybaví člověka pro život genetická výbava, a tou druhou pak je rodinné a další prostředí. O tomhle všem se ani ve hvězdách, ani v kartách nepíše vůbec nic. Jestliže je budoucnost lidské populace dynamicky se měnící a směrem vpřed otevřená, pak je nepochopitelné, že pohráváním si s vědmami a mágy média v lidech stále udržují povědomí, že na okultismu "něco je". A to vůbec není dobře.