S tohoto hlediska posuzován starý názor o ženě byl, že žena je pro muže; Eva byla stvo­řena pro Adama, to je ve vší stručnosti starý názor, názor, že žena je pro mužovo pohodlí, v nejlepším případě pro odchování jeho dětí.

Tento starý názor posud nejsilněji drží a po­svěcuje oficielní náboženství. Zákon Starý i Nový (zde hlavně Pavel); literatura, literatura dekadentní všech směrů (»novoromantism« a t. p.). Prakticky jej podporuje a provádí poli­tika, vojenství a kapitalism. Avšak věda tento názor ještě hájí, zejména medicína a psycholo­gie. Také umění.

A přece tento starý názor je docela pochybe­ný, je nepěkný, je nemravný.

Muž a žena jsou si rovni. Jsou mezi nimi růz­nosti, ale nikoli takové, že by se smělo mluvit o nerovnosti přirozené. Rozdíl mezi oběma je fysiologický. Říká se, že žena je fysicky slabší --- možná; přihlížíme-li však k tomu, jak se právě fysických sil slabší ženy využívá, zdá se, že síla ženy je jiná, než mužova, ale že slabší není. Myslím, že odchovám několika dětí, zejména v menších a dokonce stísněných poměrech ho­spodářských, vyžaduje mnohem více nervní síly než učení mužovo na školách a služba úřednická a kterákoli jiná. Duchovně jsou si muž a žena rovni, a také mravně. Muž není silnější rozumem. Neměříme-li rozum učeností a stoletími vycepovanou rutinou různých zaměstnání t. zv. inteligentních, musíme uznat, že naše matky a ženy co do ka­pacity, hloubky a pronikavosti, nemyslí méně a hůře než my. Slušné opatřování chudší domác­nosti a všecka s tím spojená starost vyžaduje většího rozumového napětí než činnost v něja­kém úřadě nebo na katedře a kazatelně.

Žena a muž jsou také rovni mravně. Tím če­lím proti starému chytráckému vychvalování vyšší prý mravnosti ženské, její jemnějších a slabších citů a její ideálnosti --- to jsou fráse, aby muž všecky ty ideály a city směl důsledně šlapat, anebo, aby si ve svém zhýraleckém vysí­lení směl pohodlně a lacině opatřit ošetřovatel­ku. Ne --- žena není lepší, ovšem ani horší než muž; to záleží na individuích. Žena a muž se od počátku vyvíjejí společně, působili všude a stále působí na sebe vzájemně a proto ani není možné, aby mravní a vůbec duchovní stav jednoho nebo druhého byl nižší nebo vyšší.

Nerovnost mezi mužem a ženou není přiro­zená, není od přírody, ale vyvinula se historicky; a jak v historii dělalo se mnoho chyb a chyb často osudných, tak stala se také chyba a chyba veliká potlačením ženy.

Nerovnost ženy a muže není jedinou nerovno­stí ve společnosti; posud nerovnost aristokra­tická byla a je pravidlem --- lidé moderní pracují k odstraněni všech neoprávněných nerovností.

Potlačení ženy motivuje se zastanci starého řádu společenského několikerými důvody čerpa­nými z chybné psychologie a sociologie.

Na prvém místě překáží lepšímu pochopení pověra domácnosti.

Pamatuji se živě, jak jsem v dětství slýchával, že se chléb nesmí kupovat, že pořádná hospo­dyně jej musí péci doma. Dnes je to otázka pe­něz a dělby práce: když se kupují od pekaře rohlíky a housky, od cukráře dorty, proč by se stejně nekoupil chléb, když se tím žena uvolní pro práci jinou a cennější? Generace starší stejně žádaly, aby žena doma předla, tkala a šila --- dnes tyto názory se drží jen tam, kde společ­nost hospodářsky žije primitivně. Viděl jsem rodiny v Anglii hospodařící spo­lečně, domácnostní družstva: proč by se také u nás známí na venkově nebo i v městě nespojili, aby sobě a ženám svým ulevili? (Dům obydlený známými mohl by mít společné topení, osvět­lení atd.)

Domácnost --- ano, buď posvěcena a svatá, ale k tomu je především třeba, aby žena nebyla do­máckým otrokem!

Ve jménu domácnosti oddalujeme ženy od ve­řejné práce. Sice ve svých pedagogikách a eko­nomikách velebíme konkurenci (cemulaci --- řekl Kollár), vliv nápodoby a ceníme si všecky ty silné popudy k činnosti, jež máme z veřej­nosti, ale ženy a dcery své odsuzujeme v úkryt domácnosti, zužujeme jejich obzor a umrtvujeme jejich energii, nešetříce jejich přirozeného nadání. Tuto pověru domácnosti opíráme o zvláštní pověru hospodářskou. Žena je prý příliš něžný tvor, abychom ji chtěli připustit ve všeobec­nou konkurenci --- ta prý by ji zničila. Avšak: žena přece musí se živit, kdo ji živí? Otec, muž, bratr, jestliže se nedovede vyživit sama; ti proto musí tím houževnatěji konkurovat, protože mají větší břímě hospodářské, než když žena jim po­máhá, vydělávajíc si sama. Proč by nevydělá­vala, je-li toho schopna?

Skutečně to směšné a škaredé lapání muže, to nemožné vychování k domácnosti, jakého se našim patricijským dcerkám posud dostává --- trochu němčiny, frančiny, břinkání na klavír, šití a střádání výbavy -- jak je to neprak­tické, hloupé, ponižující! A k tomu všemu: jak to vysiluje ženy nadanější, jemnější a myslivější, mnohem více než ty domnělé účinky kon­kurence.

Tím vším není řečeno, že by žádná žena ne­směla vařit a hospodařit. Mnohá žena v tom za­městnání bude mít zálibu --- jistě vaření a ho­spodaření není činností nečestnou a ponižující; ale o to běží, aby špatnou ekonomií žena netr­pěla, aby sil svých, má-li jich, užívala lépe, právě také hospodářsky vydatněji. Ale nejen v kruzích zámožnějších a prostřed­ních, také v chudině, dělnictvu, panuje neroz­umná ekonomie sil --- Macharova »otrokyně otroka« praví tu všecko. Žena jako muž má úkol sociální. --- Dnes otázka sociální je tak naléhavá, že nejen muž, ale stejně žena jí se musí zabývat, musí o úko­lech sociálních přemýšlet a o úkolech těch už také s mužem spolupracovat.

Otázka sociální není však už filantropickým, humanitním sportem, nýbrž prací k zákonnému zajištění sociální spravedlnosti. Zena proto musí pochopovat veřejné a politické úkoly doby, musí jako muž a s ním se věnovat veřejnosti.

Proti těmto požadavkům nepřátelé společen­ského pokroku dovolávají se --- lásky. Láska --- kolik pověr tají se v tomto tak zneužívaném slo­vě ... Smyslnost, egoism a sentimentálnost, sla­bošské citlivůstkářství, neschopné silných citů, předstírá posvátnost manželství a lásky, aby udrželo, stručně řečeno, prostituci, prostituci ve­řejnou, tajenou, zákonnou --- ve všech formách, také manželskou.

Dekadentními frázemi o ženě spasitelce, o její záhadnosti a tajuplnosti, o ochránkyni manžel­ského krbu a t. p. zastírá se honba po penězích a pohodlí, po kuchařce a milence, po ošetřova­telce a hospodyni v jedné osobě ... Láska a manželství je také spojením duší, duší zdravých v zdravém těle; manželství je slouče­ním samostatných individuí, duše proti duši --- --- otrokyně je dnešnímu mužovi ovšem milejší. Tomuto tuctovému mužovi, jehož lásku opěvuje na sta básníků, hovících starým názorům a zvy­kům, manželství znamená konec duchovního ba­žení a dychtění, individuím zdravým a silným je počátkem společného vývoje, společné práce na všecku dobu životní, na věčnost.

Pravá láska znamená přísné jednoženství a jednomužství. Této lásce překáží pověra medi­cínská, věda ve službách starého řádu společen­ského a jeho zmrzačené rodiny, překáží jí ještě literatura, překáží jí náboženství.

Pravá láska u nás teprve vznikne, až bude pře konán katolický ideál asketický. Toto překonání nestane se však bezuzdnou nečistotou, sentimen­tálně a romanticky vzdychající po čistotě, ne­stane se potácením mezi madonou a prostitut­kou, oltářem a hampejzem, jež podle pařížských vzorů líčí naše dekadentní literatura, nýbrž čest­ností mužnou. Čistota není jen ve fysickém pa­nenství, čistota je v silné mužnosti. Katolicism podává asketický ideál madony, ale zároveň zá­sadně ten ideál znehodnocuje svým hrubým ná­zorem o nižší hodnotě ženině a tím vypěstoval ten zvláštní smyslný jesuitism. Prakticky kato­licism nemravně působí celibátem svých kněží, dávajících ve veliké většině případů špatný pří­klad. Žena je prý od přírody určena být matkou, tak zní heslo mnohoženství a mnohomužství; to není pravda, není to víc pravda, nežli že muž od přírody má být otcem. Jméno matka není o nic světější než jméno otce, oba mají úkol bdít nad dušemi svých dětí. Muž však svaluje své rodinné povinnosti na ženu. Znám případ, kde žena unavena probdě­lými nocemi u kolébky nemocného dítěte po denní práci v domácnosti a práci v domácnosti a s malými dětmi, nadýchala se otravného plynu, aby se občerstvila pro uvítání muže, když večer měl přijít z úřadu. On směl být unaven po své práci, ona ne, ona měla muže potěšit --- věděla, nebude-li aspoň vesele vypadat, že hrozí --- ho­spoda. Ó ty hrozné, české hospody, olupující muže a otce a ničící posvátnost rodiny. A jak ti čeští mužové, toužící tolik po domácnosti, svůj volný čas tráví v hospodském kouři a alkoholismu! Moderním pro muže a ženu je, činit dobré a nepřekážet ženě, aby kdykoli a kdekoli mohla činit dobré.

Moderní žena proto všude a ve všem, sou­kromě a veřejně bude pracovat proti těm pově­rám, které dusí ji i muže stejně. Moderní žena jako moderní muž půjde za pravdou! Moderní žena nebude se řídit mužem, nebude dělat všecko, co dělá muž. Copak dělají mužové jen pěkné a dobré? To, čemu se říká emanci­pace, a není než napodobením na př. kouření, pití a t. p., není než zpátečnictvím.

Nemluvil jsem a nerad mluvím o otázce žen­ské. Protože otázky ženské není, jako není otáz­ky jen mužské: je otázka společnosti. Muž a žena od samého počátku kulturního vývoje byli spolu a dovedli všecko dělat společně, byla vždy vzájemnost --- každá vnitřní změna ženy je změ­nou muže, muže také ženy.

Je nesprávné muže a ženy proti sobě stavět --- společnost, národ, jsou miliony mužů a žen, miliony individuí vzájemně spjatých v celek a proto musí býti všecka starost muže a ženy, aby tento celek byl organický.

Je dobře, jestliže se asociují v různé spolky. Asociace je dnes zbraní všech slabších, je pro­středkem pro vydatnější spolupráci. Je proto pokrok, tvoří-li se rozmanité ženské spolky a kluby, ať už spolky žen samých nebo zároveň s muži. Pokud dovedu vidět do našich poměrů, je po­těšitelné, že ženy a mužové tak ča3to postupují společně: jak moderních žen je poskrovnu, tak poskrovnu je moderních mužů a proto se dobře mohou podporovat ve svém úsilí.

Toto moderní úsilí mužů a žen je nutným po­kračováním v národní práci obrodní. Naše obro­zení nebude skutkem, pokud se duchovně, mravně a sociálně neobrodí český muž s českou ženou.

Pokud literatura je projevem národní duše, máme prvou českou ženu v Máchovi. Ovšemže Máchovi posavadní literární historie, psaná c. a k. profesory pro c. a k. rakouské školy, neroz­umí. Sympatisuje s učenou poesií Kollárovou a proto jí Mácha byl »romantik«. Ano, je roman­tik, ale tím není o obsahu a smyslu jeho poesie více řečeno, než když dnes se řekne, že Machar je realista. Ale biografie Máchova mluví pro cítící lidi mluvou velmi srozumitelnou: odloupejte ty romantické slupky a zbude vám zničená česká rodina --- otec neznající svého syna a ničící dívku toho svého syna. Ten syn pyká za svou pomstu a děsí se v žaláři před tím hrozným --- Nic, ale to je české Nic, kterému ovšem rakouští a vlastenečtí literární historikové nemohou a nesmějí rozumět. Nová česká literatura začíná však od tohoto Nic, od zoufání nad českým ro­dinným životem... A proto není náhodou, že po Máchovi prvým pokročilejším básníkem byla žena, Božena Něm­cová. Té také ti c. k. rakouští historikové ne­smějí rozumět; »Babička« ano --- ale povídky o českých služkách a jejich mravním utrpení, to do české, degenerovanou Vídní chráněné litera­tury nepatří. A nepatří tam zdrželivost Neru­dova, nepatří tam mužný cit Macharův.

V »Magdaleně« zase máme týž problém jako v »Máji«, jenže plněji a realističtěji. Mácha --- Němcová --- Neruda --- Machar jsou positivní a čeští lidé, průkopníci české ženy, českého muže, české lásky.

Jsem si vědom, že v obrodní práci moderní ženy to ono je jen pokusem, to ono bude i po­chybeno -- ale, nedělají pokusy a chyby mu­žové a mužové nemoderní na svých vyšlapaných cestách ? Moderní česká žena znamená našemu malému národu zdvojení našich sil.

Vítám od srdce všecku práci mužskou i žen­skou, směřující k našemu národnímu uvědo­mění, povznesení a obrození; vítám také snahy Brněnské dívčí akademie. Mám příležitost pozo­rovat dívky na universitě; mohu jen vyslovit ra­dost z toho, že v celku tak pěkně pracují; jsem i osobně vděčen sl. Krásnohorské, že našim dce­rám umožnila vyšší vzdělání.

Přednášeno roku 1904 v Brně v cyklu před­nášek pořádaných Dívčí akademií.