28. 11. 2007
Každý národ má takovou vládu, jakou si zasloužíV současných českých poměrech by se mohl zdát název tohoto článku příliš krutým. Ale tak to již s pravdou někdy bývá, občas je krutá. V podstatě vyjadřuje zásadu, že politikové si dovolují jen tolik, kolik jim mi sami dovolíme. Zde by čtenář mohl vznést námitku, že jeho možnosti jako voliče a občana jsou velmi omezené. Ať zvolí stranu, či stranu, rozdíly nejsou příliš velké a vždy skončíme u vlády horních deseti tisíc ve prospěch horních deseti tisíc. |
Nechci nyní rozmnožovat již úctyhodný počet článků kritizujících naše politiky, u nichž však chybí alespoň náznak pozitivního řešení. Mým cílem je nyní ukázat právě toto řešení. Problém zastupitelské demokracie spočívá v tom, že po volbách se politikové stávají na občanech nezávislými, uvnitř vlastních stran pak je toto jejich nadřazené postavení pojištěno vnitrostranickými volebními systémy, které v podstatě kopírují systém zastupitelské demokracie. Tak, jak jsou politikové v podstatě nezávislými na svých voličích, tak se i straničtí funkcionáři stávají fakticky nezávislými na členech své vlastní strany. Vytváří se tak privilegovaná politická třída, jež se řídí především svými vlastními zájmy, nikoliv ovšem zájmy občanů. Systém lží, korupce a podvodů je pak jen logickým důsledkem této předstírané demokracie. Dokonce i naše ústava je napsána tak, aby chránila jejich privilegia. A není divu, vždyť si ji napsali a schválili oni sami. Blíže jsem o jejích rozporech psal v článku "Vláda založená na zradě" o závislosti politických stran a jejích funkcionářů na majetkových elitách pak v článku: "Krize demokracie na pozadí Grossovy aféry". Vracím se k návrhům na zavedení systému přímé demokracie, které jsem zde přednesl, při příležitosti významného nakladatelského činu mezinárodní organizace Democracy International, která právě vydala volně šiřitelkou verzi své publikace "Přímá demokracie", kterou je možné si stáhnout i ve slovenštině na jejich stránkách ZDE, resp. ZDE. V knize najdete jak základní informace o dějinách přímé demokracie ve světě, tak také analýzu jejího fungování v různých zemích světa, v níž je uplatňována. Důležité jsou pro českého čtenáře informace o dopadu využívání přímé demokracie na stav lidských práv či na daně. Významnou část publikace pak tvoří kapitola vyrovnávající se častými námitkami vůči přímé demokracii, a to jak na základě historických zkušeností s přímou demokracií, tak i na základě současných empirických výzkumů jejich efektů. O přímé demokracii existuje v zahraničí rozsáhlá literatura, a to od sociologických a politologických zkoumání jejích důsledků, až po ekonomické analýzy dopadů referend na místní a státní rozpočty, míru korupce atd. Patří asi k současné naší politické pakultuře, že se česká nakladatelství úzkostlivě vyhýbají překladům a vydávání těchto knih, a to až na několik drobných výjimek, které představují knihy manželů Tofflerových a pár zmínek v Sartoriho knize o demokracii, která ovšem vyšla na Slovensku. Knihu je možné doporučit všem čtenářům, kteří nejsou spokojeni se současným stavem demokracie a hledají cestu k její nápravě v uskutečnění jejího ideálu jako vlády lidu a pro lid. Některé pasáže knihy ovšem vyvolávají pochybnosti, a to ty, v nichž se autoři pokoušejí o teoretické zdůvodnění demokracie či o diskusi s přírodovědným pohledem na lidskou přirozenost. Ale to je jen drobný a v daném kontextu ne tak důležitý detail. |