Ne že by takto nebylo náboženství ve společenské realitě minulosti naplňováno, ale nyní se tyto nabídky stávají volně směnitelnými, zatímco dříve byly součástí mocného monopolu. Nemusíte přijmout celé náboženství, můžete si jej "poskládat", "navolit", "vyžádat", "vyměnit", "nabít", můžete si ho prostě přizpůsobit jak potřebujete, protože si to marketing žádá... Dříve náboženské je dnes spotřební, dříve spotřební může být klidně náboženské. Náboženství se mění, je to určitý životní program, který se ukazuje být velmi šikovnou skládačkou, ze které je možné vybrat si jen to, "co vám chutná". Kdybych dělal marketing pro církev, navrhl bych slogan ve stylu DIY, něco na způsob "Udělej si boha"...

Trh je z velké míry demagogie a ve světe, kde reálné potřeby nahradily potřeby smyšlené, vítězí nejčastěji ten, kdo zvládá demagogii nejlépe. Protože náboženství je do velké míry demagogické, v tržním prostředí se mu pravděpodobně může dařit, pokud zvládne marketing (viděl jsem jeden díl Křesťanského magazínu ČT, reklamní směsice popkultury, ze které sem tam jukne Ježíš:)). Vypadá to vypadá, jakoby náboženství, svým přemístěním na trh, bylo pečlivě odstraněno z vlivu na společenskou konstituci a přesunulo se do supermarketu s konfekcí pro odívání společenské identity. Něco tu ale nehraje. Stačí se podívat na úplně stejnou společnost a najít v ní kostru náboženské, kastovní společnosti.

Nabij si Ježíše elektronizovaný primitive

Máte dojem, že tato společnost je postavena na jiných základech a že si skutečně můžete "poskládat", "navolit", "vyměnit", "nabít" ve svém životě vše podle své vlastní vůle? Ale takhle to funguje pouze ve "světě O2" nebo v jiných světech, které se vám ukazují přesně tak, jak je chcete vidět, tedy spíše tak, jak se tvůrci těchto světů domnívají, že je vidět chcete.

Můžete si takto přizpůsobit tradiční náboženství, jako jeden z lifestylových programů. Společnost se rekonstituovala a rekonstituovala se údajně podle občanského a individualistického principu. V podstatě ale pouze převedla kastovní systém do podoby odpovídající současnému stavu: vyberte si ideologii, vyberte si způsob obživy, vyberte si banku, vyberte si šamana, kterému budete věřit. Můžete je měnit, můžete je každý týden střídat, ale jen velmi těžko je můžete odmítnout nebo se jim vymanit. Být exkomunikován je těžké v každé době a dnes, ačkoliv se to zdá být v "multikulturní" a "názorově pluralitní" společnosti nemožné, je právě exkomunikace ze světa, v němž musíme být individualističtí, tím strašákem, který stojí za všemi těmi "světy O2", dnes a denně nabízejícími svou náruč všem těm individualizovaným zoufalcům, kteří nevědí, jak s touto "svobodou" naložit. Touha být "in", ne "out" není ničím jiným než strachem z exkomunikace, obavou z nicotnosti jedince mimo tlupu, řečeno s ohledem na vznešenou hypochondrii lidské psýché, obavou z existenciální prázdnoty.

Jak vlastně vypadá ten současný občanský, individualizovaný, demokratický, pluralitní, multikulturní, chcete-li oligarchický, odcizený, korupčně zastupitelský, ideově institucionalizovaný a mocensky kulturalizovaný svět? V mnoha ohledech je tolik odlišný od světa, v němž jsme žili před pár lety, vždyť jenom revoluce v komunikaci způsobila tolik globálních konfliktů a naopak umožnila smrštění lidstva do jednoho mediálně homogenizovaného celku. Naproti tomu jsou ale jakési prastaré základy společnosti, které ovlivňují samotnou společenskou existenci pravděpodobně velmi podobně, jako ovlivňuje nevědomí lidskou psychiku. V interakci se stále nově vznikajícím se podoba společnosti mění, mění se a vrství i vnitřní struktura, ale její uspořádání se podivuhodným způsobem archetypizuje podle principů dobře známých ze starověku. S jediným rozdílem -- z našeho nadhledu do historie dřívějších společností umíme číst v jejich příběhy s bravurní přesvědčivostí a odhalujeme jejich struktury tak, že jsou ihned viditelné. Ve vztahu k současnému světu, v němž sami žijeme, zaujímáme často daleko zmatenější postoje. Bojíme se snad toho, že bychom se mohli až příliš identifikovat s tím, co považujeme za téměř zvířecké a krajně "nehumánní"?

Mediální rozpomínání na kastovní řád

Nevím přesně, co je toho příčinou, zato vidím velmi jasně, jak se naše mediálně identifikovaná společnost hezky drží principů známých z ještě relativně nedávno oficiálně praktikovaného (a stále částečně přežívajícího) kastovního systému v Indii. Těžko bychom mohli tvrdit, že se jedná o kasty v pravém slova smyslu, lépe řečeno ve smyslu toho, jak byly ustavovány v náboženských společnostech předprůmyslové historie. Nejedná se o kasty s naprosto odlišně definovanými právy, svobodami a povinnostmi pro své příslušníky, nejedná se o vztahy založené na přímé a absolutní nadřazenosti mezi příslušníky jednotlivých kast, pochopitelně se nejedná ani o kasty, které by byly jednoznačně definovány a institucionalizovány.

Z hlediska společnosti vycházející nikoliv od celku k individuu, ale naopak, není něco takového možné. To ovšem nic nemění na tom, že společnost sama, vystavěná na rozhodnutích milionů individuí, inklinuje k uspořádání pomocí archetypů (memů?), kterým sice svou deklarovanou povahou vzdoruje, ale reálně jim přitakává. Jinými slovy, i když jsme tak hrdi na to, jak jsme se dokázali vymanit z dogmatického, rigidního, diskriminačního společenského řádu, zcela dobrovolně a ochotně se k němu vracíme, vytváříme zvláštní třídy oddané moci, jejímu výkonu, její produkci, a většinou, jak tomu bylo doposud vždy, její nadvládě. Vytváříme jednotlivé specializované kasty, které na jevišti médií hrají své role zasvěcených a oprávněných k ritualizaci toho nebo onoho společenského fenoménu, k němuž nikdo jiný nemá "heslo".

Kasty jsou sice propustné, ne tolik segregované, je možné mezi nimi procházet, stát se jejich příslušníky. Není to ale tak jednoduché, jak si stále mnozí, pod vlivem tržně úspěšné protestantské individualistické teleologie, myslí. Kasta má snahu vytvářet okolo sebe hranice a velmi jasná (pro outsidery většinou nesplnitelná) kritéria pro své příslušníky, což nepochybně platí i dnes. Dnes se nepochybně můžete stát kýmkoliv, aniž by někdo zkoumal váš genetický původ. O co pokrytečtější je ale systém selekce, který klade před člověka často velmi podivné a těžko zdolatelné překážky.

Nebo snad myslíte, že se můžete jen tak aktivně účastnit správy věcí veřejných? Ale kdeže, pokud byste chtěli, nemůžete dělat víc než vám dovolí ti, kteří k dané kastě (v tomto případě ke Kastě Politiků) patří. Chtěli byste rozhodovat o tom, jak (a zda vůbec) se má tato země zapojit do globálního soupeření o moc? Pokud nejste příslušníky správné kasty, nebude vám to umožněno. Kasta, stejně jako v dobách, kdy byly kasty zcela legitimní a samozřejmé, si usurpovala právo v této otázce rozhodnout sama. Kostra tedy zůstává, pouze už na ní maso nedrží tak pevně a obnažuje natolik, abychom o tom mohli svobodně mluvit. Kastovní systém to ale nijak neohrožuje.

Soudobá kastovní klasifikace

Velmi zajímavé je to, že se doposud nijak zvlášť nezměnilo základní rozdělení tříd, pod které jednotlivé kasty spadají. I tato společnost, ve které žijeme, má čtyři základní varny (třídy) bráhmanů, kšatrijů, vaišjů a šůdrů. Rozmanitost kast se pochopitelně zvýšila, jejich podstata a příslušnost k nim je často založena na splnění nějakých objektivních podmínek (např. vzdělání), ale na mediálním jevišti samotná objektivní kritéria nehrají žádnou roli, neboť se stávají pouhým zaklínadlem, nikoliv předpokladem. Zkusme si jen tak orientačně vyjmenovat třídy a kasty, které je možné bez problémů v současné společnosti rozpoznávat:

Třída kněží, obětníků a náboženských učitelů, v mediálním světě těch, kdo "promlouvají":

Kasta Ekonomů. Kasta Sociologů. Kasta Politologů. Kasta Statistiků. Kasta Moderátorů. Kasta Komentátorů. Kasta Bavičů. Kasta Celebrit.

Třída válečníků, v prostředí "volného soupeření myšlenek" těch, kdo usilují o moc:

Kasta ODS. Kasta ČSSD. Kasta KSČM. Kasta KDU-ČSL. Kasta Zelených. Kromě parlamentních kast je tu řada menších, které jsou vesměs různě namíchanými deriváty předchozích.

Třída obchodníků a hospodářů, v prostředí volného trhu ti "nejsvobodnější":

Kasta Podnikatelů. Kasta Manažerů. Kasta Lobbyistů. Kasta Poradců. Kasta Dozorčích rad. Kasta Golfových klubů. Jistě vás napadnou i další.

Třída pracujících a sloužících, vždy a ve všech kastovních systémech nejpočetnější:

Kasta Voličů. Kasta Daňových poplatníků. Kasta Bankovních poplatníků. Kasta Plátců zdravotního a sociálního pojištění. Kasta Zaměstnanců. Kasta Živnostníků. Kasta Nezaměstnaných. Kasta Návštěvníků. Kasta Respondentů. Kasta Zákazníků. Kasta Diváků. Kasta Posluchačů. Kasta Čtenářů. Kasta Běžných občanů. Kasta Statistických dat.

Výčet určitě není úplný, stejně jako ve starověkem konstituované indické společnosti je kast celá řada, mnohé z nich není možné jednoznačně zařadit do té či oné třídy. Kasty přitom fungují stejně, jako fungovaly dříve. Reprezentují společenské funkce, představují orgány společenského organismu. Ale proč, když k tomu nikdo nikoho "nenutí"?

Kasta jako řešení mediálního chaosu

V historii sledujeme linii spění společnosti ke svobodě, je to pro nás jedno z ústředních témat, kterým historii často rámujeme. Pozorujeme jakýsi pozitivní vývoj, ale přitom se zdá, že se vlastně z určitého úhlu pohledu v civilizaci nic podstatného nepřihodilo.

Co se tedy událo od epochy kastovních systémů k tzv. globalizaci tak důležitého, když se společenská kostra jeví být stejná jako před tisíci lety v dávných světech, tedy rozdělená do relativně ucelených tříd a kast s jasně definovanými společenskými funkcemi? Proč tento společenský "pravěk" přetrvává?

Patrně proto, že je to společnosti vlastní. Kastovní společnost je přece určitá specifická reakce člověka na jeho vyrovnávání se s existencí. Kasta je zjednodušená, zpřehledněná a institucionalizovaná "přirozenost", ani ne tak proto, že by to bylo přirozené, ale proto, že jsme na masové úrovni schopni takto si společnost a člověka srozumitelně pojmenovat. Současnost je však natolik individualizovaná, že není možné vycházet z modelu společnosti, v jejímž centru je evoluční princip, druh, společnost sama.

Vycházíme tedy z individua, ale kupodivu se oklikou vracíme ke kastám. Zatímco když kasty determinovaly společnost, jednalo se o snahu polidštit evoluční princip výběru (čímž byl popřen), nyní jakoby se vracíme k evolučnímu principu samotnému (žádné zasahování do "genetické" soutěže společnosti, volná soutěž individuí), ale nejsme schopni se vzdát té "vzpoury" vůči němu a stále se pokoušíme ho popírat kulturou, uměle vytvořenými skupinami, kastami.

Současná společnost funguje na úrovni nepřehledné změti medializovaných informací. Svůj "názor na svět" si vytváříme jejich percepcí, zařazováním, rozlišováním, porovnáváním, hodnocením, ztotožňováním se. Nejsme přímými účastníky téměř žádného z těch dějů, ve většině případů pouze odezíráme "stíny" skutečných událostí a snažíme se je číst. Ano, když se díváme na televizi, jako bychom doslovně a otrocky naplňovali Platónovu metaforu o ohni, jeskyni a člověku rozeznávajícím skutečnost pouze podle stínů světa idejí. Podle Platóna jsou přitom mezi lidmi "vyvolení", kteří dokáží do světa idejí nahlížet a mluvit o něm tak, aby to bylo masám "srozumitelné".

Skutečně, Platónovy ideje defilují mediálním jevištěm jako "rozpoznané" obrazy soustřeďující v sobě realitu. Jistý rozdíl tu ale je. Zatímco Platón dal lidstvu přeci jen jistou naději v tom, že nejlepším čtenářem skutečnosti jsou filosofové (jistě přitom myslel zejména na sebe:)), praxe dneška Platónem coby utopistou opovrhuje a místo filosofů nechává číst realitu všechny, kteří se rozhodnou ji svévolně vykládat. Filosofové zůstávají se svou skepsí vcelku bezmocní, masa si vystačí s mnohonásobně pokřiveným elektronickým obrazem na zdi postmoderní jeskyně. Zjistilo se totiž, že se to dobře prodává a že se tak dá prodat takřka cokoliv.

Zásadní pokřivení vyplývá už z toho, jak je mediální realita zpracována. Skutečnost je "zalomena" do formátu "diapozitivů", které se bez jasné návaznosti střídají v rychlém sledu. Chybí ucelenost, kontinuita, přehlednost porozumění a dominuje nahodilost. Za informacemi se skrývá pletivo souvislostí, které zůstává naprosto skryto nebo záměrně zahaleno. Informace, které si vybíráme, často volíme pouze podle toho, že jim dostatečně rozumíme, že jsou pro nás něčím známé. Jsou li pro nás neznámé či nesrozumitelné, pak je buď nepovažujeme za "in-formace", nebo si je prostě necháme vysvětlit někým, kdo tomu rozumí.

A protože si nemůžeme být skrze média jisti, že ten, kdo nám informaci vysvětluje, kdo skutečně in-formuje, je pro to kvalifikován, orientujeme se především podle toho, jak je nám představen, tedy do jaké kasty je zařazen. Předložila vláda návrh rozpočtu na další rok? Někdo z Kasty Ekonomů vysvětlí, že schodek rozpočtu je příliš velký. Kdo to říká? Proč to říká? Nevíme, ale protože je příslušníkem kasty, která zná "heslo", věříme mu...

Kasty nedělají nic jiného, než že slouží ke zpřehlednění mediálního chaosu, nastavují v něm zpětný řád. Samozřejmě, že skutečná, lépe řečeno živá, fyzická společnost je daleko složitější ve svých vazbách, je skutečně často velmi neurčitá a nepojmenovatelná. Právě proto ale mediální slupka, která je zobrazením světa, přebírá prastaré společenské struktury k jeho zjednodušení, k jeho pojmenovatelnosti, ve snaze přizpůsobit domnělým masovým společenským (ne)schopnostem tu obrovskou, všeobjímající skutečnost, která je vlastně kvůli své nepochopitelnosti ve své podstatě nicotou a teprve až v mediálním zobrazení se stává čímsi zřetelným a stravitelným.

Kastovní systém společnosti měl tuto funkci v despociích a má ji dodnes. Dokáže, i když na základě jiné "předurčenosti", zjednodušovat svět na jakési makroelementy (kasty), které jsou přizpůsobeny lidské mentální krátkozrakosti. Jinými slovy, teprve média jakoby vytvářejí ten svět, na který jsme "zvyklí", na svět, v němž jsme zakořeněni. Nejen tím, že nám předkládají obrazy, ale hlavně tím, že rehabilitují kastovní systém.

Být "Nedotknutelný"

A protože jsme navyklí happyendům, proč jeden neposkytnout i zde. Je možné se z toho rituálního kruhu kast a jejich vlivu nějak vymotat? Je, díky bonusu postmodernity to je možné, pokud se člověk vzdá iluze dosahování nějakých závratných a ucelených pravd a pokud se spokojí s tím, že dokáže být dostatečně sám sebou. Člověk může být díky ideologické demonopolizaci do značné míry nezávislý, ale musí si umět vytvořit svůj vlastní prostor, musí si ho pracně, houževnatě a často bolestivě vystavět, nikoliv si ho pouze koupit.

Koupit si prostor, koupit si "svět O2", je určitě daleko pohodlnější a daleko jednodušší, ovšem je to jen placebo, které nemusí mít svůj efekt natrvalo. Dnes, o nic víc než v minulosti, je nutné odmítnout náboženský způsob vnímání skutečnosti, je nutné odmítnout krásné světy nabízené nejrůznějšími náboženstvími jako vysvobození.

Je stále dobré uvědomovat si, že náboženství, v každé jeho formě, nikdy není pravdivé v tom, co říká, ale v tom, co znamená. Uvědomit si, že kasty nejsou odrazem reality v tom, co říkají, ale svou stálou přítomností. Snad jen tak je možné uchovat si určitou jistotu, že tento svět není jen systémem tržních procedur vykládaných náboženským jazykem, ale něčím skutečně osobním. Je to velká výzva kastovnímu systému a je velmi, velmi individuální.