Tehdy šlo o George Bushe staršího a o první americké protiirácké tažení. Já jsem si tenkrát vzal při hodině dějepisu slovo a celou záležitost se pokusil vysvětlit mnohem střízlivěji, s poukazem na odvěkou lidskou touhu po snadném zisku. No, a vidíte, zatímco zmíněný spolužák pracuje na prestižním místě ve Spojených státech, zastávám já bezvýznamný post učitele, střídavě na volné noze.

Chci Vás ujistit, že tato sarkastická nadsázka byla tím nejzábavnějším, co z mého listu vyčtete. Rozumí se, že spolužák se vypracoval tak říkajíc od píky za použití vlastního nezměrného intelektuálního úsilí a já jsem si na oplátku vědom toho, že v našich kulturně společenských podmínkách bývala práce učitele odjaktěživa sice mizerně placenou, zato však velmi prestižní prací, která je dnes sice placená o něco lépe, bohužel však ztratila na své prestiži.

Vážený pane, Vaše slova z "Květů" mě mrzí zejména proto, že jsou Vaše. Že je šíří člověk, podle mého mínění, oduševnělý a tudíž i bystrý a citlivý. Copak jsme toho Spojeným státům americkým nedali dost? Máme tu soukromou americkou televizi, jejíž mnohé pořady, alespoň jak já to vnímám, vzaly naší mládeži srdce a duši a z potomků vyspělého kulturního národa nadělaly poživačné rozmazlené spratky, kteří přihlouplou emancipační navztekanost promítají, tak jako jejich televizní hrdinové, do nesmyslného soupeření a jím nešťastně poznamenaného osobního života osamělých spotřebitelů.

Nepochybuji o tom, že právě tento neutěšený stav mladé lidské mysli je cílem spojeného království masmédií a obchodních řetězců, ale ptám se, a to i Vás: Máme to my a naše děti zapotřebí?! Dále jsme se po roce 1989 ve prospěch převážně americké populární hudby, která ovšem ve své heavy-metalové, rapové a technové odrůdě hudbu nepřipomíná ani vzdáleně, zřekli slibného českého diskopříběhu, jenž by mohl soudobé hudební projevy povýšit na skutečné umění pro mladé.

Ve školách se ve prospěch USA učitelé a žáci postupně zříkají pravdy o amerických imperátorských snahách a cílech. A co se týče samotného hospodaření naší země, stud až brání mluvit o všem, co jsme jim toho dali! Podniky, ba téměř celá výrobní odvětví, z pohledu amerických kupců, za babku. Navíc jsou závody, které Američanům (a samozřejmě i jiným našim partnerům) posloužily pouze jako čerpací stanice na peníze nebo jako skladiště peněz, než budou převedeny jinam a nám pak v opuštěných výrobních halách zbudou staronové dluhy, oči pro pláč a propuštění zaměstnanci.

Vím, řeknete si, měli jsme být při navazování obchodně smluvních vztahů obezřetnější. Uznávám, že ač nám mnohé pro nás nevýhodné transakce byly doporučeny (řekněme poručeny), většinu prodělků nám zavinila vlastní úplatnost či krátkozraká hloupost a s ní spojená polistopadová naivita, že "civilizovaný" Západ bude hrát fair-play.

Nicméně má otázka trvá: Což jsme jim toho, vážený pane, neposkytli až příliš? A za co? Za jakou pomoc? Za to, jak nám americké vládní úřady nepomohly ke snadněji získaným výjezdním a hlavně pracovním vízům do Spojených států? Za to, s jakou okázalostí jsou čas od času v Chicagu a jinde zatýkáni naši lidé, kteří tam načerno dělají tak dobře tak nedůstojnou a tak špatně placenou práci, že by to nedělal ani ten nejdéle nezaměstnaný černoch?

A je tu i záležitost s našimi kluky (a dnes už i děvčaty), co šli, zatím dobrovolně, nasazovat do Afghánistánu a Iráku životy za americké státní zájmy. Co špatného jim a naší zemi provedli Afghánci a Iráčané? Jistěže nic!

Jen jsme si zkrvavili svědomí v útočných válkách světové velmoci, v operacích, jejichž naprosto zlá podstata zazářila poté, co vyšla najevo americká lež o tak zvaném jaderném a biologickém iráckém zbrojním programu. V Iráku se zkrátka zbraně hromadného ničení nenašly. A nyní tu budeme mít ze samozvaného, všelidovým hlasováním nepodpořeného rozhodnutí americký protiraketový radar a americké vojenské posádky.

My přeci víme, jak těžko od nás dostáváme tak zvané velké bratry. Od Hitlerových jednotek nám musel pomoci až výsledek druhé světové války. Sovětská vojska od nás s pomocí rozpadu Sovětského svazu odešla až po dvaceti dvou letech od svého normalizačního příchodu! Jak dlouho a za jakých dramatických okolností se budeme chtít zbavit Američanů?

Mám, vážený pane, nápad. Zkuste skládat a zpívat písně proti servilním vládám, které si dovolují rozhodovat o věcech zásadního celospolečenského významu bez nás, svých živitelů. Politici přeci nejsou našimi svrchovanými pány. Jsou to naši úředníci, kteří by se nám měli ze záměrů a výsledků své práce zodpovídat. Že tak nečiní, je špatné a znamená to, že neberou v potaz ústavní prohlášení o tom, že "lid je zdrojem veškeré státní moci", a že tudíž vláda vládne z vůle lidu a ne mimo tuto vůli či dokonce proti ní.

Už Jan Hus nám kladl na srdce, abychom špatnou vrchnost neposlouchali. Nedávno jsme jeden velmi opatrnický a velmi neúspěšný pokus o občanskou neposlušnost zažili. Byla to výzva "Děkujeme, odejděte..." No a co? Odešel snad někdo z vyzvaných? Zastyděl se někdo? Jaké "Děkujeme, odejděte..."? Vy prostě odejdete (!), tak má znít řeč podvedených lidí.

Říkáme si všichni, že bychom se neradi u nás doma dočkali války. Prý se teď, když je tu NATO, neporazitelný vojenský pakt žijící i z našich peněz, nemusíme strachovat. Jako bychom odmítali vidět, že čím více toho NATu, a jmenovitě Spojeným státům americkým, odevzdáváme, tím větší počet nepřátel si do budoucna získáváme. Také proto se, vážený pane, ptám, do jaké míry a zda vůbec nám NATO, jež stojí a padá na vůli a (jak Vy říkáte) potenci Spojených států, pomůže.

Pro poučení a dost možná jako částečnou odpověď na mnou položenou otázku si, prosím, poslechněte následující: Středoasijským republikám naslibovali Američané za možnost mít tam své vojenské posádky proti Afghánistánu hory doly. Peníze do školství, do infrastruktury. Afghánská válka měla zkrátka postavit středoasijské republiky na nohy. Jedna z nich dokonce z nadšení z možné investice vyměnila azbuku za latinku!

Dnes ale nemá peníze na latinkou psaný slabikář. Žádné přislíbené americké investice v požadované míře se totiž nekonaly a konat se ani nebudou. Američané si snad jen všimli vydatných ropných zdrojů středoasijských republik (ostatně téhož si všimli v Iráku, zatímco v Afghánistánu si všimli možnosti snadno a rychle stavět plynovod a ropovod), středoasijské ropě se už ovšem věnují britské peníze. Tedy věrolomnost bohatého strýčka Sama z Ameriky ve Střední Asii už znají.

Kéž bychom ji nepoznali my! Sám sebe se nepřestávám ptát: Skutečně nám NATO v případě našeho ohrožení pomůže? Nebo se to odbude něčím proklamativním, jak to naši západní spojenci učinili v roce 1939, když nás už rok předtím zradili na plné čáře, a tytéž západní země v roce 1968? My na sebe nyní bereme riziko vojenského předpolí Spojených států, kde se budou odbývat odstřely případných raket letících proti USA. A co rakety letící proti nám? Budou mít na jejich odstřel Američané chuť, čas, potenci?

Zkuste mi, vážený pane, odepsat na můj otevřený dopis a nemějte mi jeho otevřenost za zlou. Víte, já se jen snažím bránit naše národní zájmy, a to i proti mocným lidem, kteří je snadno vymění za osobně politické, z hlediska dějin naší země naprosto bezvýznamné cíle. Možná Vám přijde, že je má odpověď na tak krátkou báseň trochu dlouhá.Vezměte to, prosím, jako důkaz, že mě Vaše slova velmi zaujala a také velmi znepokojila. Na závěr si i já dovolím trochu zaveršovat. Nenabídnu Vám sice nic ze své vlastní dílny, ale můj pradědeček míval takové úsloví:

"Že jsme Češi,
to mě těší.
Ale že jsme voli,
to mě bolí."