Příležitost číst, vidět i slyšet o podobném ujišťování jsem dostal právě v těchto dnech. Naše noviny přinášejí na titulních stránkách snímky kanadských vojáků sledujících pokusné výbuchy atomových bomb v americké Nevadě. I ty bílé až oranžové hřiby výbuchů stoupající až do stratosféry máme možnost v novinách vidět. Je tomu už hodně dávno, tak proč se právě nyní věnuje těm událostem tolik pozornosti? Vždyť od pokusů uplynulo několik desítek roků.

Ano, uplynulo, a mnoho kanadských vojáků, kteří výbuchy na rozkaz svých velitelů sledovali, už dávno zemřelo. Většinou na rakovinu. Ve všech případech tak, že nedostávali žádnou invalidní penzi a jejich vdovy nedostávaly penzi vůbec - nanejvýš v několika ojedinělých případech na základě humanitárních důvodů, když se někdo vlivný přimluvil.

Pozůstalí po zemřelých vojácích a vojáci sami, kteří dosud žijí a trpí různými chorobami, především rakovinou, usilují po dobu mnoha let o finanční odškodnění. Přes existenci kanadského zákona o přístupu k informacím a přes to, že naše vláda poučuje jiné země o tom, co to znamená "demokracie", u nás to zřejmě nefunguje. Noviny přinesly 10. listopadu 2007 (tedy těsně přede Dnem vzpomínek na padlé ve válkách - Remembrance Day) palcové titulky "Přístup odepřen". Reportér Dave Pugliese píše, že ministerstvo obrany hodlá i nadále udržovat v tajnosti informace, které souvisí s účastí kanadských vojáků na amerických atomových pokusech. Odepřen byl přístup jak k informacím tak i k náhradě škody. Ostatně - jaké informace, vždyť pokusy byly tajné a vojáci dostali rozkaz, že se o nich nesmí mluvit. Velké tabule jim to navíc neustále připomínaly.

Veteráni usilují o přístup k informacím po několik desetiletí. Pan Jim Huntley, člen sdružení Canadian Atomic Veterans Association, je v tomto ohledu velice aktivní a přece i on se dozvěděl od ministerstva pouze to, že jedinou zprávou, kterou ministerstvo má, je silně cenzurovaný seznam vojenského personálu, který se zúčastnil výbuchů pod krycím jménem Operation Plumbbob. Při tom zjistily noviny The Ottawa Citizen, že má ministerstvo nejméně tři další zprávy, z nichž byly dvě připraveny loni pro dřívějšího ministra obrany a další byla připravena v r. 2005 pro předešlého ministra obrany. Nejméně jedna zpráva se zmiňuje o tom, že veteráni postižení výbuchy žádali o zdravotní péči a invalidní penze. Výmluvy ministerstva jsou dlouhé a nemá smysl se jimi zde tak podrobně zabývat, jak to učinil pan Pugliese.

Veteráni požadují mimo jiného podrobnosti z monitorovacích štítků, které před desetiletími nosili a které zaznamenávaly, jakým dávkám záření byli jako vojáci vystaveni. Ministerstvo obrany tvrdí, že se nic nezachovalo, tak tajné to byly údaje.

Letos v létě dostali veteráni konečně příslib, že se bude uvažovat o náhradě škod, které tehdejším vojákům způsobilo vystavení atomovým výbuchům, ale potom byl ministr obrany nahrazen jiným a ten ještě zprávy veteránů stále "studuje". Montrealská firma dokumentárního filmu "Productions de la ruelle" natočila o této záležitosti film na podporu atomových veteránů. Přestože letos v únoru tvrdil tehdejší ministr obrany a také náčelník generálního štábu, že nejsou nikde uloženy záznamy o účasti kanadských vojáků na pokusných výbuších, pan ministr již měl 190-stránkovou zprávu o tom, že na 900 kanadských vojáků bylo vystaveno záření z výbuchů a také záření uvolněnému při nehodách atomového reaktoru v ontarijské obci Chalk River. Podle názoru pana George Clarka, který se zúčastnil Plumbbobu, bude patrně nutné pohnat ministerstvo k soudu, aby své obhajobě vytáhlo příslušné zprávy na světlo. Právník, který nejprve veteránům přislíbil svou pomoc, nakonec svůj slib odvolal. V únoru ujistili dva vysocí státní hodnostáři - ministr a náčelník generálního štábu - atomové veterány, že se začne konečně projednávat jejich žádost o odškodnění. Pan Huntley sdělil, že byl se svými kolegy tímto slibem nadšen a všichni hned začali obtelefonovávat vdovy po zemřelých veteránech, že se nakonec všechno úspěšně vyřeší. Nyní je listopad a noviny hlásají, že byl "přístup odepřen". Proto je dnes mezi veterány i pozůstalými velké zklamání.

Oč vlastně jde a co se stalo před desítkami let? Pan George Clarke popsal nádherné klidné ráno v nevadské poušti jednoho dne v létě 1957. Byl se svou jednotkou kanadských vojáků odvezen k úkolu, o kterém se nesmělo mluvit, ale úkol to měl být velice důležitý a hlavně při něm vojákům nehrozilo žádné nebezpečí. O tom byli stále ubezpečováni. až to bylo některým jednotlivcům podezřelé. V poušti viděli tisíce amerických vojáků. Co se mělo dít? Věděli, že jim bude předveden velký výbuch, ale oni jej v zákopech bezpečně přežijí a po něm půjdou do zteče proti fiktivnímu nepříteli. Dostali instrukce, jak si mají chránit hlavu a hlavně oči, ale i případné oslepení bude jen přechodné. Potom začal mužský hlas z megafonu odpočítávat po jedné od desíti k nule. Vojáci byli namačkaní v zákopu. "Náhle něco cvaknulo a v tu chvíli se objevila záře tak silná, že jsem viděl kosti ve svém předloktí", řekl pan Clarke, který byl tehdy 22-letým desátníkem. "Potom nebylo nic, ale za 15 až 20 sekund přišla rázová vlna a to bylo jako uprostřed zemětřesení. Náš zákop se zbortil zatímco obrovská atomová ohnivá koule se ve vzdálenosti několika kilometrů vznášela do výše".

Pan Clarke z města Victoria v Britské Kolumbii, pan Huntley z města Balzac v Albertě a ontárijští veteráni, pan Bernicky ze Smith Falls a pan Waters z Rocklandu tvoří už jen malou skupinku atomových veteránů, kteří jsou ještě naživu, přestože viděli několik atomových výbuchů na vlastní oči. Někteří ale při tom mají potíže vysvětlit, co vlastně tehdy viděli, kdežto jiným se obrazy ohnivé koule vracejí témeř denně a navíc je sužuje rakovina a jiné choroby. Není známo, kolik veteránů dosud žije, ale ti, kteří žijí, žádají vytrvale ministerstvo obrany a vládu o uznání a náhradu za postižení chorobami, o nichž věří, že byly způsobeny v souvislosti s povinným sledováním atomových výbuchů. Někteří ale považují tehdejší pozorování výbuchů za součást svých vojenských povinností v době Studené války.

Podle nukleárního specialisty Johna Clearwatera sledovali kanadští vojáci celkem 29 atomových výbuchů provedených od r. 1946 do r. 1963. Pokusy se konaly v Austrálii, v Tichém oceánu a v Nevadě. Kanadští vojáci byli vystaveni různým dávkám záření. Vyšší důstojníci prováděli letecká měření ze vzdálenosti až 100 km, ale jiné skupiny vojáků, námořníků a leteckého personálu byly při pozorování umístěny v zákopech velice blízko výbuchů - dokonce pouze 1 km. U některých výbuchů po rázové vlně dokonce vyskakovali ze zákopů a prováděli zteč. Co na tom, že na ně padal radioaktivní popel a písek - vždyť jim američtí velitelé vysvětlili, že o to se postará sama příroda.

Pan Clearwater udává, že se pokusů zúčastnilo 689 vojáků a ti všichni byli vystaveni záření. Pokusy Plumbbob měly přesvědčit vojáky, že mohou atomový výbuch přežít, jsou-li zakopáni pouhých několik kilometrů od něho nebo i blíž. Koncem 50. let totiž zastávaly Spojené státy názor, že je možné vyhrát atomovou válku a domnívaly se, že podobně uvažoval i Sovětský svaz.

Při pokusech Plumbbob měl každý výbuch svůj název. Priscilla měla sílu 37 kilotun trinitrotoluenu (TNT), Smoky byl 4x silnější (44 kt) než bomba svržená na Hirošimu, kdežto Diablo měl jen 17 kt. Kromě nich byla odpálena řada dalších bomb o různé síle. Pan Huntley řekl, že tehdy neměl nikdy strach. Byl 18-letým vojákem a plně důvěřoval svému velení, že by své vojáky nevystavilo zbytečnému nebezpečí. První výbuch sledoval ze vzdálenosti 10 km. S jinými vojáky své jednotky (Queen's Own Rifles of Canada) byl otočen k výbuchu zády a jakmile opadla silná záře, otočili se, aby pozorovali, jak se směrem k němu přes poušť valí tlaková vlna. Potom lítalo všechno kolem dokola, i přilby, lidé byli sraženi na zem a tehdy užasl nad sílou výbuchu. Sledoval jich celkem šest. Další pokusy sledoval na kratší vzdálenost ze zákopu.

Pan Rayburn Waters (79) sledoval 4 výbuchy a nedovede je popsat. "Jste jakoby uprostřed silné bouře - napřed velice silný záblesk, potom zemětřesení a strašně silný vítr". Zážitky jiných vojáků byly podobné a současně popisovali, že viděli u svých kamarádů kostry v jejich těle, jakoby se dívali na rentgenové snímky bez rentgenového přístroje, ti, kteří si zakryli oči rukama, viděli svoje vlastní kosti.

Podle zpráv amerického kongresu byla při pokusu Hood odpálena "nejšpinavější" atomová bomba na americkém území. Nynější podplukovník Strome Galloway sledoval výbuch ze vzdálenosti 10 km a byl svým velitelem ujištěn, že je bomba "poměrně čistá". Radioaktivita z výbuchů v r. 1957 zasáhla i kanadská města. Spad ze 74-kilotunového Hooda zasáhl po 3 dnech město Windsor v Ontáriu. Spad z Diabla a Johna zasáhl provincie Manitobu a Saskatchewan a spad z 19-kilotunového Stokese se dostal přes Manitobu až do Montrealu, kde byl zjištěn o několik dní později. Když byly pokusy skončeny, kanadský generál Charles Foulkes poslal do Spojených států dopis plný díků za to, že Američani umožnili kanadským vojákům takové zážitky. Nazval pokusy vynikajícím úspěchem, které přinesly nepředstavitelné dobro pro naše materiálové investice.

Jenže tento "úspěch" přinesl atomovým veteránům nepředstavitelné utrpení. Řada jich onemocněla rakovinou o pouhých 5 roků později a jiní trpěli různými chorobami po celá desetiletí. Americké záznamy ukazují, že 40 příslušníků jednotky Queen's Own Rifles byli vystaveni vyšším dávkám záření než ostatní vojáci. Zpráva pana Clearwatera nedává sice do souvislosti dávku záření s následujícími chorobami, ale upozorňuje na to, že už podle tehdejších norem Americké komise pro atomovou energii byla ochrana vojáků před zářením nedostatečná. Některé formy záření ani nebyly sledovány, například ty, které se dostaly vojákům do těla dýcháním, pitím a jídlem nebo pokožkou. Vojáci nebyli po pokusech lékařsky sledováni. Pánové Huntley a Clarke uvádějí, že se jim během pokusů neustále tvrdilo, že nebyli vystaveni naprosto žádnému nebezpečí a že se proto nemuseli zářením z bomb nijak vzrušovat. Ale většina jejich kamarádů postupně umírala na různé druhy rakoviny. Většina členů jednotky Rega Pitta, kteří odebírali vzorky z místa výbuchu (Ground Zero) je již dávno mrtva - mnoho jich zemřelo na rakovinu tlustého střeva. Jeden veterán spáchal sebevraždu, když mu lékaři řekli, že má nádor v mozku.

Pan Huntley upozornil na to, že on a jeho kamarádi sledovali atomové výbuchy jen v letních uniformách zatímco vědečtí pracovníci, kteří konali měření, měli na sobě skafandry podobné těm, jaké nosí astronauti - a to vrtalo vojákům v hlavě. Mladší komodor Thomas Wall z Ottawy sledoval pokusy v Nevadě, hned po nich se zúčastnil úklidu po nehodě reaktoru v Chalk River a potom zemřel o 5 roků později na rakovinu - ve věku 40 roků. Jeho rodina nedostala po něm žádnou penzi, protože prý se nedalo prokázat, že by jeho rakovina nějak souvisela s okolností, že byl vystaven radioaktivnímu záření! Jeho syn Simon Wall se ale domnívá, že jeho otec zemřel na následky svého povolání, při němž byl vystaven radioaktivnímu záření a požádal (minulý měsíc!) o to, aby jeho matce, 84-leté paní Joan Howové, byla přiznána penze z humanitárních důvodů. Jeho matka zůstala bez prostředků - sama se 4 dětmi.

Mluvčí dnešního ministra obrany Petra MacKaye prohlásil, že pan ministr dosud studuje zprávu pana Clearwatera. Vláda ministerského předsedy uvažuje o tom, že by dosud žijícím veteránům jednorázově vyplatila 24 tisíce dolarů (což je cena středně levného osobního auta). Veteráni pochopitelně namítají, že je tato částka hluboko pod tím, co zaplatili za svou léčbu, která se vleče po celá desetiletí. Někteří veteráni dokonce nedostali ani invalidní penzi.

Na tomto místě bych měl poznamenat, že při tom má Kanada rozpočtový přebytek. Je pravda, že má současně vysoký státní dluh, ale menšinová vláda pana Harpera právě snížila o 1% daň GST ze "zboží a služeb", aby získala na svou stranu více občanů a dosáhla většiny při příštích volbách. To snad vysvětlí, proč jsou lidé cyničtí, když mluví o "své" vládě.

Případů hanebného zacházení s veterány je celá řada. Například paní Beverly Patacairková z Ottawy poukazuje na to, že se její rodina snaží celé roky zjistit, jak to bylo s jejím otcem Alfredem Draperem. Byl paralyzován, když mu bylo 38 roků. Za druhé světové války byl dvakrát raněn a po vyléčení se dal k vojenskému letectvu. Byl vyslán do Nevady sledovat atomové výbuchy a potom čistil po nehodě atomový reaktor v Chalk River. Trvalo to celých 28 roků, než mu byla přiznána částečná invalidní penze krátce před jeho smrtí v r. 1995. Paní Patacairková je rozhněvaná nad tím, že lidé jako její otec byli vystaveni radioaktivnímu záření a při tom se jim neřeklo, že se jedná o nebezpečnou situaci. Řekla, že její otec miloval svou zemi i své povolání, ale že ona nechápe, proč nedokáže vláda této země uznat, co tito lidé pro svou zemi vykonali.

V předvečer Dne vzpomínek na padlé (Remembrance Day, 11. listopadu) jsme sledovali televizní program Time Bombs na toto téma. Viděli jsme několik málo zbývajících atomových veteránů, jak se usilovně snaží přesvědčit poslance, právníka i ministra, aby se jejich případem zabývali - ale také jejich marné čekání na odpověď. V jejich asociaci silně převažují vdovy. Spojené státy odškodnily své atomové veterány - každého postiženého - a to částkou 75 tisíc dolarů. Vzpomínám si ale s manželkou, jak jsme v době vietnamské byli šokováni při návštěvě Manhattanu v New Yorku, když jsme viděli na každém rohu každé křižovatky po jednom žebrajícím veteránovi - poprvé v životě jsme hleděli na muže s prázdnými očními důlky, bez rukou nebo bez nohou a nechtěli jsme věřit, že jsme rozdávali mince bývalým americkým vojákům-veteránům. Kanadští veteráni si stěžují, že kanadské vlády by se snad přetrhly ochotou vyhovět vládě americké, ale na vlastní občany nemají ani čas ani peníze.

A tak mě napadá, jak to asi dopadne po letech v České republice, až budou mít její občané požadavky na náhradu škod, které případně utrpí provozem americké radarové základny a "přidružených činností". Dnešní česká vláda už dnes nepřihlíží k požadavkům svých občanů odmítajících základnu a velkopansky rozhoduje o tom, jak vyhoví Američanům, aby se jim zavděčila. V Kanadě se na stranu veteránů proti vládě aspoň postavil tisk a televize. Dá se podobný přístup vůbec očekávat v České republice? Budou mít čeští občané v budoucnu vůbec nějakou naději, že by s nimi jednala jejich vláda lépe než nyní jedná kanadská vláda se svými atomovými veterány? Nebo se už dnes mají předem vzdát veškerých nadějí? Spadá i takové jednání pod pojem "demokracie"?

Autor je původně docent přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci , posléze konzultant FAO OSN a pracovník Výzkumného ústavu potravinářského v Ottawě. Žije v Kanadě.