13. 7. 2007
Britské listy a morální evaluace autorůOsobně se nedomnívám, že směs příspěvků seriózních autorů (Bárta, Seemann) s propagandou profesionálních lhářů je projevem kvality a otevřenosti médií. Jelikož nejsem novinář, dám si rád vysvětlit věcnými argumenty, že se mylím a proč, píše Miroslav Šuta. Přiznám se, že nad touto větou stojím naprosto bezradně. Kdo určí v dnešní hodnotově rozkolísané společnosti, kdo je či není profesionální lhář? Jak mám jako editor poznat, že článek, který nám kdosi poslal k vydání, je účelově cílenou snůškou lží a manipulace? (Mimochodem, samozřejmě, že z tohoto hlediska články hodnotíme a vylučujeme z vydání každou PR - v případech, kde si nejsme jisti, aspoň uvádíme co nejplnější informace o zázemí autora.) Přiznám se, že naprosto nevím, co si Miroslav Šuta přeje, že by "zvýšilo hodnověrnost" Britských listů. Máme nutit autory, aby před vydáním článku vyplňovali rozsáhlý kádrový dotazník? Jaké položky by měl ten dotazník mít? |
Rozumím-li panu Šutovi správně, Britské listy by neměly poskytovat prostor nikomu, kdo měl údajné či prokázané vazby na komunistický režim, který padl před téměř dvaceti lety. Mělo by to jít nějak dál? Máme se například vyhýbat publikaci autorů, kteří sice byli v padesátých letech stalinisty, ale pak se postavili proti režimu? V tom případě bychom se například neměli zmiňovat o Milanu Kunderovi. Představa, že by kádrování autorů Britských listů nějak přispělo k prestiži tohoto deníku, je mi nepochopitelná. Je to prostě úplně nemožné - jaký by měl být ten morální kodex, jehož by se autoři přidržovali. Týkal by se také poklesků dnešní politické garnitury? Vyloučíme-li z vydání autory, kteří podle názoru některých čtenářů se v minulosti něčím morálně provinili (opakuji, že je nesmírně obtížné kádrovat, a že na tyto morální prohřešky mají různí lidé různý názor), znamenalo by to předstírat, že neexistuje významná a podnětná část českého i mezinárodního názorového spektra - jinými slovy, byli bychom přesně jako Mladá fronta Dnes, Lidové noviny, Česká televize či Právo. Znovu opakuji názor slavného britského novináře Johna Simpsona, že přece nikdy nemůže být dobré mít k dispozici méně než více informací. Argument, že Britské listy nejsou legitimní (např. v poslední době Topolánek, jehož BL přistihly při lži) , protože se právě nepřidržují uměle udržovaného vylučovacího konsensu mainstreamových médií, je slyšet často. My jsme naopak hrdi na svou otevřenost. Jediné, co můžeme udělat, a co taky činíme, je to, že důsledně zveřejňujeme všechny dokázané a známé informace o autorech, které publikujeme. Každý si musí udělat o tom, co publikujeme, vlastní názor. Samozřejmě, pokud vydáme kontroverzní názor, hledáme v důsledku vyváženosti protinázor, který ho shodí. Ne vždycky ho hned najdeme - uvědomte si, že redakce Britských listů čítá dvě osoby, které deník připravují po práci. Mimochodem, čtenost samozřejmě neznamená nic. Existuje množství českých internetových portálů, které mají daleko vyšší čtenost než Britské listy. Nikdy jsem nebral to, kdo BL čte, přiliš vážně, i když březnová analýza čtenářské obce BL na základě čtenářského dotazníku je zajímavá. Podle mne je důležité, jaké informace - podle mého úsudku - přinášíme - a je na čtenářích, zda ty informace přijmou a budou o nich uvažovat - my jen publikujeme, poskytujeme, aby to bylo v českém prostředí k dispozici - to, co považujeme za zajímavé. |