13. 7. 2007
Klid v České televiziSledujeme-li pozorně, které síly nejvýrazněji formují chod celé společnosti, nelze nevidět, že je to v prvé řadě nejmocnější informační médium v zemi -- veřejnoprávní Česká televize. Její praktický vliv na utváření budoucnosti země je větší, než jaký mají politické strany. Je zřejmé, že politické strany závisejí na názorech obyvatel, které formuje v prvé řadě právě ČT. |
Existuje tak přesný kruh vlivu, podmíněnosti i závislosti: začněme třeba určitým TV stylem volební kampaně -- následuje vytvoření určité nálady v zemi -- dojde ke zvolení konkrétních politických stran -- dále ke zvolení mediální rady -- výsledkem je TV, která vytváří určitou náladu v zemi -- zákonitě následuje zvolení určitých politických stran... Pokud v politickém dění bylo dosaženo alespoň částečného vlivu občanů na chod jejich země pomocí prvků přímé demokracie při parlamentních volbách (bohužel často jen teoretického), nemá občan na obsah a kvalitu vysílání ve skutečnosti žádný přímý vliv, i když téměř každá domácnost si tento veřejnoprávní informační servis platí nemalou částkou (letos to bude již 1440 Kč ročně!). Přestože tedy ve skutečnosti jsou pracovníci České televize (i ČRo) včetně ředitele a vysokého managementu přímými zaměstnanci občanů, protože ti si tento svůj servis platí, kontrolu a schvalování práce ČT zprostředkovaně řídí politické strany. Podrobně je mechanismus ovládání ČT popsán mj. ZDE. Je tedy pouze přirozeným vývojem věcí, že zákonitě dochází k situaci, kdy dvě či tři nejsilnější strany se ve svém zájmu spolu dohodnou (byť navenek to nesmí být patrné) a svými konkrétními nástroji (lobbing, zmíněná mediální rada apod.) si zajistí loajalitu klíčových, veřejnoprávních médií -- obdobně, jako tomu bylo před Listopadem 1989. Chci zdůraznit, že právě v této době je velmi důležité upozornit na mechanismus tohoto neblahého propojení, protože nedemokratické jevy jsou již velmi patrné a lze je velmi snadno dokladovat. Paralela: Nechci přijít o výhodnou práci, budu raději mlčetPřed r. 89 mohli zaměstnanci televize i rozhlasu, stejně jako všechny tehdejší estrádní hvězdy, pobírat výhod příjemné a dobře placené práce výměnou za loajalitu. Což se nezměnilo. Pokud by byl dnes určitý redakční tým politicky zcela nezávislý a přinesl by kritický pohled na současnou vládu nebo na určitý klíčový problém, mohlo by se mu stát, že bude "z organizačních důvodů" spolupráce ukončena. A to si samozřejmě každý rozmyslí. Stejně jako kdysi ani dnes se romantické hrdinství nenosí, přestože trest za odvahu je dnes "pouze" ekonomický. Chováme se pragmaticky. Vždyť půjčky a jejich splácení jsou na denním pořádku a kdo chce riskovat a připravit rodinu např. o vlastní střechu nad hlavou? Místo cenzury tak funguje autocenzura. Za pravdu mi jistě dají mj. např. mnozí zaměstnanci vysokých škol, kteří také nemají možnost kritizovat své nadřízené, pokud jim vůbec dají nahlédnout do obvykle nedostupného "veřejného" financování škol. Mlčeti zlato...Ekonomické propojení dnešních mocných s minulým režimem existovalo a existuje, na tom se nic nemění, to je třeba přijmout jako fakt. A je to hlavní důvod proč neexistuje upřímná snaha vysvětlit mechanismus, jakým se mohl totalitní režim udržet u moci ještě 21 let po krátkém Jaru 1968, přestože tento režim masivní většina obyvatel ze srdce nenáviděla. Ten mechanismus je stejný i dnes a je velmi prostý: Občane, budeš moci dělat finančně dobře ohodnocenou práci -- výměnou postačí, když na určité věci nebudeš upozorňovat, když budeš mlčet. A dříve tak mlčeli všichni zaměstnanci televize i rozhlasu, stejně jako popové hvězdy - počínaje Gottem, který sice krátce po 68. emigroval, ale pak mu kdosi vysvětlit, že jej pánové nahoře tady potřebují, přes Vondráčkovou, Zagorovou až třeba po Michala Davida, jehož nepříjemně přidrzlý hlas slyším ve veřejnoprávním rozhlase dodnes... Má kdesi známé, a tak jej kdosi vysílá -- přestože nekonečně kvalitnější muzika -- které je tu dosti - se nehraje. Ani dnes, 18 let po sametové revoluci (hle, jak výsměšně zní její jméno dnes) tak nesmí být zřejmé, kdo byl pouze bídným slouhou minulého režimu a kdo vědomě nepřijal různé osobní výhody (byť mít "jenom"dobrou práci), kdo si dokázal udržet svoji čest a rovná záda. Čestní lidé odešli na špatně placená a méně zajímavá místa a zde obvykle ztratili (až na výjimky) společenský vliv. V přísném pohledu (zcela jistě nebude dnešním mocným či mediálním celebritám po chuti) byli například všichni zaměstnanci socialistické Československé televize kolaboranti, hlasatelé či moderátoři v prvé řadě, protože bez nich by se režimu řízenému z Moskvy nepodařilo vytvářet zdání normality a legitimity. Kolaboranty v tomto přísném pohledu byly -- jak jsem výše uvedl - i všechny estrádní hvězdy, protože přistoupily na výhodný směnný obchod (rozuměj: výhodný pro ně osobně, jako i pro totalitní režim) -- úspěšná kariéra za mlčení, pohodlný zdroj peněz či obživy, výměnou za mlčení. Ostatně to jenom opakuji slova bývalého demokrata Václava Havla, který dříve nejen přemýšlel, ale měl k přemýšlení i silnou motivaci, kterou dnes již zcela zákonitě ztratil (podobně by se velmi pravděpodobně vedlo téměř každému na jeho místě). Bezzubé a nudné zpravodajství ČT bez tahu na brankuPřešli jsme od naivní představy, že lidé budou dobrovolně a rádi pracovat pro veřejné blaho k pragmaticky přesnějšímu pohledu na svět: motivací práce je dnes v prvé řadě osobní zisk (až na čestné výjimky). Jakou motivaci v tomto pohledu mají lidé, kteří zodpovídají za nejvýznamnější zpravodajství v zemi? Jsou to novodobí hrdinové, kteří jsou naprosto nezávislí na aktuální politické reprezentaci a každodenně si při své práci uvědomují svou až nekonečnou odpovědnost? Nebo snad spíše -- tak jako v mnoha jiných profesích -- především dovedně kalkulují? Vždyť práce ve zpravodajství, názory, postoje a přístup celého zpravodajského týmu doslova předurčují směr vývoje celé společnosti na dlouhé roky dopředu. Tato místa by měla být personálně obsazena pečlivě vybranými lidmi, kteří mají nejen výjimečný dar vnímat palčivé problémy přítomné doby, ale též schopnost vyhledávat skutečně nezávislé a objektivní odborníky a klást jim zásadní otázky takovým způsobem, aby se o věcech nejen povrchně mluvilo (proč je vlastně vždy i na řešení velmi závažných problémů tak málo času?), ale aby se věci též i měnily. Otázka motivace, problém vyhoření, personální zodpovědnostAle co je opravdu podstatné: Neměli bychom opakovat stejnou chybu, jakou jsme dělali dříve. Víme, že lidé nepracují na plný výkon kvůli radosti z práce, jak si snad mysleli komunisté -- a to se týká i redakce zpravodajství. Snad každý člověk postupně pochopí své pracovní mantinely a začne je využívat na doraz -- ve svůj osobní prospěch. Pět minut ve zpravodajství lze připravit během půl hodiny, nebo také lze nad nimi pracovat měsíc. Jaké vlastně mají podmínky redaktoři veřejnoprávního zpravodajství? Víme kolik člověko-hodin (nepočítáme-li techniky) zabere příprava jednoho běžného zpravodajství v 19.00 hodin? Nešetří náhodou vedení televize na mzdách kvalifikovaných zpravodajských redaktorů, tj. na nepravém místě? Nejsou hlavní zprávy na ČT připravovány v moderní uspěchané době v honbě za maximální pracovní efektivitou pouze mikrotýmem lidí během pár hodin -- snad ještě během téhož odpoledne? Ale ani od lidí s největší pozorností vybraných, pokud chodí do práce den za dnem a rok za rokem, nelze očekávat, že budou podávat špičkový výkon stále. Postupně zmizí motivující obava z přísného šéfa (ta, pokud není vnější tlak, je zákonitě nahrazena příjemnými přátelskými kolegiálními vztahy na pracovišti) a místo poctivé odpovědnosti nastoupí profesionální rutina - bohužel v tom horším slova smyslu. Postupně a zákonitě se z dříve tak toužebně očekávané náročné a odpovědné práci stane zvyk a všednost. Ale nelze přece očekávat od diváků, že to budou právě oni, kdo pozvedne úroveň zpravodajství a budou sami upozorňovat redakci na to, že místo skutečně podstatných zpráv, které by měly přimět odpovědné politiky k činům, vidí v ČT často pouze reportáže o tom, kolik napadlo sněhu ve Špindlerově Mlýně, kde zasáhli hasiči či zda je průjezdná dálnice do Chorvatska. Jako vzorové závažné téma si při příležitosti desetiletého výročí připomeňme dodnes nevyřešený problém povodní. Dodnes se na Moravě - během dlouhých deseti let! -- nepodařilo dokončit protipovodňová opatření, tedy katastrofické události z roku 1997 se mohou opakovat (investovalo se pouhé 1,3 mld. korun, chybí 18 mld. korun -- na problém upozornila nedávno MF Dnes). Jsme snad ukolébáni tvrzením, že šlo o tisíciletou vodu a očekáváme další povodně až zase za tisíc let? Velké téma: Jak zajistit a udržet vysokou odbornost zpravodajského týmu ČTJe skutečně velkou otázkou, jakou metodou, jakým způsobem výběru a jakou motivací vlastně lze odpovědnost, erudovanost a vysokou odbornost redaktorů ČT nejen zajistit, ale i trvale udržet. To je závažné téma, nad kterým by se měli zamyslet odpovědní profesionálové (kde jsou?, kdo je vybere?) Jednou z možností je častější personální střídání, které zamezí zákonitému efektu "vyhoření", ke kterému dochází ve všech profesích někdy již po několika měsících, ale obvykle po několika letech podobné práce. Také je zapotřebí dávat programově větší prostor nejmladší generaci, která ještě není napojena na vzniklé politické či ekonomické vazby, nestačila zpohodlnět a ještě jí zůstaly ideály. A naopak -- ve zpravodajském týmu by neměly chybět i zkušené, a tedy starší osobnosti. Dalším řešením výše uvedeného problému by mohlo být samostatné studio "hledáme otázky doby", kde by laici i odborníci -- za účinné pomoci podnětů diváků -- vytvářeli (generovali) a též aktualizovali určitou "hitparádu" palčivých problémů společnosti. To je velmi důležité. Opravdu -- opakuji -- opravdu velmi důležité. Řešení palčivých problémů není smyslem novinářské práceJe zřejmé, že úspěšní a vlivní novináři, tedy mediální celebrity, které obvykle žijí ve svém specifickém mikroklimatu, které je snad i nejviditelnějším výsledkem jejich vůle a pracovní odpovědnosti, principiálně nemohou vnímat problémy, které jsem výše označil slovem palčivé (důrazně opakuji: čest výjimkám). Proč tomu tak je? Citliví lidé, kteří problémy vnímají a berou je i osobně, zákonitě přestávají být mediálně zajímaví, protože mají tendenci až příliš často právě o těchto problémech mluvit, tyto problémy se jich díky jejich vnitřní citlivosti neustále vnitřně dotýkají. Avšak právě tito lidé přestávají být z vnějšího pohledu bezstarostně radostní, což je dnes velký mediální handicap. A veřejnost -- přiznejme si to, také dlouho nevydrží byť jen "pasivně" (ve skutečnosti žádný poslech nikdy není zcela pasivní) účastnit se bolestivých problémů, u kterých se řešení nedá předpokládat ihned. Kdo zaměstná ustaraného ba z přemíry vnímaného utrpení a křivd někdy až zatrpklého filosofa-novináře, který bez okolků upozorňuje na pravou podstatu věcí? Pracovní pragmatičnost je i u novinářů na prvém místěJinými slovy: Převládajícím motivem práce mediálních celebrit ("vrchních zpravodajců") dnes není řešení palčivých problémů (ostatně v konkrétním místě jejich pobytu často ani žádné palčivé společenské problémy ve skutečnosti neexistují -- někdy nastane zácpa na magistrále, jednou za dlouhý čas postihne město velká povodeň či případně dojde k výpadku dodávky proudu či vody), ale především úspěšné řešení osobní kariéry, tj. zvládnutí pragmatického zadání jak nepřijít o dobře placenou práci. Pokud je snad do hlavního zpravodajství zařazena důležitá zpráva, neděje se to kvůli zprávě samotné a jejímu skutečnému významu, ale především proto, že veřejnost tyto zprávy od hlavního média přece jen stále očekává. Tak můžeme čas od času slyšet alespoň stručnou informaci o tom, kolik dětí denně umírá ve třetím světě, že v Iráku zahynulo již celkem na 600 000 lidí, jak rychle stoupá v ČR od roku 1989 počet sebevražd nebo počet exekucí, případně že se ani po 18 letech od převratu nijak nepokročilo s důchodovou reformou nebo že i v ČR poslední dobou velmi rychle narůstá počet lidí nakažených virem HIV. Mezi tím -- pro změnu a udržení pozornosti -- obdržíme víceméně bulvární informace o autohaváriích, přepadeních, požárech či vykradení banky. To vše se děje v moderním rychlém stylu, jednotlivé zprávy jsou přitom prokládané rytmickou znělkou, která má za úkol vytvořit napětí, přestože to by mělo vzniknout samovolně jako výsledek kvalitního zpracování důležité informace. Typické je, že nikdo nikdy za nic nemůže, vše se děje až tajemně samovolně... Jak zbytečný, samoúčelný a marný je často "proud informací z domova i ze světa". Zpravodajství jako zvláštní druh zábavné estrádySnad hlavním problémem dneška je potřeba zábavnosti i v případě zpravodajství. Aby mělo zpravodajství vysokou sledovanost, musí probíhat (v příkrém rozporu se svým posláním!) v až nezávazně bezstarostném a veselém duchu. Jakoby existoval zákaz vzít některé téma příliš odpovědně, příliš vážně... Vždyť by to jistojistě znamenalo pokles sledovanosti! Pokud by tomu tak přece jen bylo, díval by se na zpravodajství (obává se jistojistě finanční management ČT) pouze nepatrný zlomek diváků ("vždyť si potřebují po své náročné práci odpočinout a uvolnit se..."). Vedení veřejnoprávní televize tak neustále řeší na prvém místě otázku sledovanosti (přece jen jde stále o přerozdělování omezeného reklamního trhu) místo té důležité a klíčové otázky účelnosti. Zcela jistě je dnes marnotratně hlavním kritériem kvality ("úspěšnosti") zpravodajských relací pouze míra sledovanosti a nikoliv jen velmi problematicky měřitelná skutečná kvalita informací. Pokud bychom však na první místo opravdu dali pouze sledovanost (pokud by to ovšem tolerovali ti nepříjemní moralisté) mohli bychom skloubit Zprávy s pořadem typu "Peříčko". Ostatně už i k tomu kdesi došlo -- zprávy vysílaly nahé moderátorky... Zcela je tak dnes opomíjen fakt, že kvalitní zpravodajství je hlavním smyslem veřejnoprávní televize, jejíž výnosy činí letos již vysoko přes 6 miliard korun (jen na TV poplatcích to bude letos na 5 mld. -- více např. ZDE. Potřebujeme veřejnoprávní televizi pro zábavu? Nestačí nám k tomuto účelu stvořená Prima či Nova, kde na závěr zpravodajství musejí bezpochyby již velmi vysíleným divákům odlehčit situaci milým zvířátkem či borcem nakonec? Ztracený význam zpravodajstvíSmyslem ČT je tedy především objektivní a vyvážené zpravodajství a jeho smyslem je přinášet důležité informace a podněty takovým způsobem, aby se napomohlo řešení existujících problémů. Což ovšem neznamená, že běžné zpravodajství by se mělo stát elitářským klubem ekonomů, politologů a dalších odborníků - to rozhodně nikoliv. Jen je nutné nad věcmi více přemýšlet, což znamená věnovat zpravodajství mnohem více rozvážného času, což ve svém důsledku znamená jediné: zaplatit více kvalitních redaktorů, aby mohli konkrétní problematiku za pomoci odborníků pochopit do hloubky a divákům u televizorů podstatu problémů poctivě vysvětlit. Dnes žijeme v době, kdy jsme si už zvykli na to, že problémy jakoby nemají podstatu, nelze najít jejich počátek ba často nejsme schopni nalézt ani výchozí souvislosti (např. proč se zvyšuje počet sebevražd, když společnost je stále bohatší a úspěšnější), nebo je nám to prostě jedno (no tak se počet sebevražd zvyšuje, no a co já s tím...). Zdá se, že vše závisí pouze na tom, jak pěkně který politik dokáže o věci mluvit (obvykle z bohorovného nadhledu a se sebevědomým "reklamním" úsměvem, který má diváka zmanipulovat k názoru "já jsem odborník, pohleďte s jakou profi-pohodou svou práci zvládám"). Navykli jsme si věřit tomu, kdo prokáže před TV obrazovkou větší míru asertivity, nikoliv tomu, kdo třeba v řeči zadrhává, protože v každém okamžiku vnímá intenzivně složitost či tíhu určitého problému. Takovému člověku bychom se i vysmáli a redaktory bychom zkritizovali, že jej vůbec do vysílání pustili. Spíše (stejně jako ženy) uvěříme hloupému a sebevědomě narcistnímu nadutci, který má speciálního poradce na umění "jak vystupovat v TV", než skromnému a soudnému odborníkovi, který nechce tvrdit to, za co neručí, a který všechnu energii opravdu poctivě věnuje řešení problémů. Vždyť takoví -- sledujeme-li TV -- snad ani v médiích neexistují! Ale i to je "kultura", kterou nám naše veřejnoprávní ČT předává, ve které nás vychovává. |