13. 7. 2007
Kterak se Dvořáková Anděla do špinavé politiky zapletla - dala všanc i své dobré jménoAnděla Dvořáková, předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu, řekla v rozhovoru „Bráníme historickou pravdu z vlasteneckých pozic“ pro Haló noviny v sobotu 7. 7. 2007 mimo jiné: „My důsledně hájíme historickou pravdu a nekompromisně se pouštíme do konfliktů s jejími lživými vykladači“ . A hned také sdělila koho má na mysli: „My jsme dříve za to kritizovali senátora Bártu. A já kvůli tomu dala všanc i své dobré jméno a přijala jsem kandidaturu ve volbách do Senátu. I když jsem věděla, že se do Senátu nemohu dostat. Kandidovala jsem jen proto, že mě požádal jak starosta Terezína a občané tohoto města, tak i naši členové ČSBS, aby senátor Bárta nemohl už kandidovat, protože hluboce urážel celý český národ. Například tvrzením, že se v Terezíně k odsunutým Němcům, kde byl jejich sběrný tábor, chovali Češi stejně tak špatně jako se chovali nacisti k českým vězňům. A můj úkol byl jediný: porazit ve volbách senátora Bártu, aby se nedostal dál do Senátu. A to se mi povedlo.“. Paní Dvořáková, jak je ostatně jejím dobrým zvykem, kombinuje lži a pravdu tak, že jsou pak od sebe k nerozeznání. Ano, svůj "úkol" splnila. I prostřednictvím lži. |
Samozřejmě má právo hájit „svůj“ výklad dějin. Musí tak však činit, stejně jako každý druhý, pouze v souladu s dobrými mravy a se zákony země, ve které žije. Což však nečiní. V terezínském internačním táboře se skutečně věznitelé chovali k minimálně (doložitelně) 3 725 nevinným lidem stejně jako nacisté (pro podobné chování z české strany se vžil mezi tehdy ještě svobodní novináři výraz „gestapismus“) Minimálně 578 jich bylo umučeno, často tím nejbrutálnějším způsobem. Mimo jiné se to lze dočíst v publikaci „Internační tábor pro německé obyvatelstvo“, kterou vydal Památník Terezín a kterou lze v Terezíně zakoupit. Píši záměrně věznitelé, ne Češi, jako paní Dvořáková, protože šlo o obyčejné zločince, podléhající přímo komunistickému velení tehdejšího ministerstva vnitra, a ne o nějaké vlastenecké bojovníky za svobodu. Zločince, které ochránil před trestem za tyto a obdobné činy proti lidskosti po celé republice nejprve (dosud platný) tak zvaný amnestijní zákon č.115 z 8. 5. 1946, a po roce 48 samozřejmě již sám komunistický režim. Nehodlám přijmout zlovolné tvrzení, že brutalit na německých civilistech, zejména ženách, dětech a starcích, se po válce dopouštěli slušní vlastenci ve jménu jakési nějaké, údajně „pochopitelné“ pomsty. Není to totiž pravda. Nevím, proč tohle uvalení kolektivní viny sama na sebe stále ještě v této zemi přijímáme od lidí jako je paní Dvořáková. Není kolektivní viny, není spravedlivé pomsty. Jsou jen konkrétní zločinci, jejichž zločiny jsou doložitelné, které paní Dvořáková hájí, a ještě k tomu mluví o „Češích“. Aktivity paní Dvořákové jsou obecně známé. Že jí doposud nikdo veřejně neřekl, jaké šovinistické zlo stále udržuje při životu, je neuvěřitelné. Je zvána řečnit při oficiálních příležitostech a nikdo z přítomných politiků nenajde dost odvahy alespoň demonstrativně odejít na protest proti jejímu štvavému žvanění. Jsou známy její praktiky, které uplatňuje ve „Svazu bojovníků za svobodu“, zejména proti svým konkurentům, viz kauzy pánů Čermína či Stránského. Tyto a další výtečnosti, které jí bez závažnějšího protestu procházejí, svědčí o hlubokém a nedůstojném zmatku, který máme v ČR při vyrovnávání se s poválečným vývojem. Téměř všichni lidé, které znám, paní Dvořákovou upřímně nesnášejí a současně se jí docela obyčejně bojí. Nechtějí být označeni za zrádce národa. Podobně, jako se bojí její ochránkyně, poslankyně Bobošíkové. Protože mne paní Dvořáková opakovaně veřejně napadá, dovolím si předložit ukázku „práce“ paní Dvořákové, která svědčí o tom, že je rozhodně vším jiným, než důstojnou stařenou, do jejíž role se modifikuje - a to na téměř detektivním případu, který se mne osobně dotýká a na který paní Dvořáková v rozhovoru pro Haló noviny nestydatě naráží: Dne 23. ledna 2006 otevírala Diakonie ČCE v Terezíně za přítomnosti premiéra Paroubka a velvyslance SRN nový sociální projekt „Klobouk Diakonie“. Náklady ve výši přes 40 milionů korun hradila partnerská německá Diakonie. V reakci na slova německého velvyslance, který ve svém projevu vyjádřil hlubokou lítost nad nacistickou minulostí Terezína, jsem tehdy doslova řekl: „.....Nejde však jen o hmotnou stránku tohoto projektu. Nejde ani jen o důležitou práci, která se zde -- jak věřím -- bude konat. Tento projekt je i něčím víc -- je symbolem nových sousedských vztahů mezi Čechy a Němci. V tomto městě, v jehož zdech se odehrávalo nevýslovné utrpení příslušníků židovského národa v nacisty zde zřízeném ghettu, ale také stejně nevýslovné utrpení příslušníků německého národa, kteří zde byli po válce koncentrováni před svým vyhnáním ze země, v tomto tragickém městě vzniká česko-německý sociální projekt jako symbol smíření, odpuštění a budoucí spolupráce. Ať Bůh žehná nejen práci tohoto sociálního centra, ale všem podobným projektům, které představují důležité kroky k odpuštění starých vin a k nové spolupráci mezi našimi národy." Po nějakém čase mi přišel „nazlobený“ dopis od „věřících poličského seniorátu“. Dopis od „věřících poličského seniorátu“ ZDE Zatím nic zlého netuše, napsal jsem „pisatelům“ dopisu odpověď. Odpověď Zdeňka Bárty věřícím poličského seniorátu ZDE A protože u jejich dopisu nebyla žádná zpáteční adresa, poslal tuto odpověď prostřednictvím farních úřadů poličského seniorátu. Kolegům farářům jsem napsal mj.: „Vzhledem k emotivnosti dopisu mi docela záleží na tom, aby jeho pisatelé dostali moji vysvětlující odpověď“. Požádal jsem jsem kolegy, aby moji odpověď doručili pisatelům, údajně členům jejich farností. Ode všech farních úřadů mi přišly v podstatě stejné odpovědi, totiž, že „pisatelé“ pamfletu neexistují. Dopis staršovstva farního sboru ČCE Hlinsko ZDE Ukázalo se, že dopis je obyčejným podvrhem. Stále mi však vrtalo hlavou, proč si někdo dává práci s tak poměrně sofistikovaným anonymním dopisem? Odpověď se dostavila záhy: 16. 3. 2006 otiskuje čtrnáctideník ČSBS Národní Osvobození (NO č. 4/2006), hlásná to trouba Anděly Dvořákové, inkriminovaný dopis s titulkem „Stydíme se za vás“ ve zvláště výrazné grafické formě. Hanopis na stránkách Národního osvobození ZDE Paní Dvořáková odmítá reagovat na jakékoliv protesty.Dopis Českobratrské církve evangelické, seniorátního výboru Poličského seniorátu ZDE A za nějaký čas ohlašuje tato dáma svoji kandidaturu do Senátu... Za středopravou politickou stranu bývalé televizní moderátorky Jany Bobošíkové Politika 21. Podivuhodná shoda okolností. Na stránkách své volební partaje Politika 21 je přitom Anděla Dvořáková vykreslana takto: Anděla Dvořáková je aktivní bojovnicí ČSBS již od roku 1946. Na základě tragických zkušeností její rodiny s válečnými hrůzami, zasvětila celý svůj život boji proti všem formám politické tyranie. Po třech letech snažení se jí podařilo prosadit přijetí zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa, jenž přispěje ke zlepšení situace někdejších odbojářů. Rovněž tak stála za odhalením pomníku II. odboji na pražském Klárově. Zásluhy:
Pokud si laskavý čtenář otevřel některou z příloh, měl možnost porovnat tón a ducha písemností, které šíří Anděla Dvořáková s těmi, které píší jiní na stejné téma. Paní Dvořáková otravuje ovzduší konzervovanými pšouky padesátých let. Měli bychom mít odvahu jí to říci, už proto, že k této své činnosti velmi nechutně zneužívá vlastenectví a oběti skutečných bojovníků za svobodu naší země. Koho by zajímal celý mediální průběh popisované kauzy, nalezne jej ZDE |