Mám pro všechny takové lidi zajímavou zprávu: Neexistuje jeden jedině správný názor na svět. To se snažily předstírat totalitní režimy. Realita je nekonečně proměnlivá a nevypočitatelná a lidé na ni mají také nekonečně proměnlivé a nevypočitatelné názory - protože konečné pravdy se v důsledku omezenosti lidské mysli nikdo nemůže dobrat, tak každý má "pravdu" jen dílčí. Je tomu, jako kdyby hluboko pod zemí existoval plát zlata - to je ta moudrost, znalosti, pravda. Celý ho nikdy neodkryjeme, někteří z nás se však k němu dokopou prostřednictvím své soukromé sondy. Každá taková sonda je však na jiném místě - takže každý, kdo se (části) pravdy dobere, má k dispozici něco, co vypadá jinak, než co má jiný člověk.

Každý má samozřejmě právo s jiným nesouhlasit i ho morálně odsuzovat - nechápu však lidi, kteří by jiné lidi chtěli umlčovat. On nemá vrah či zločinec právo na vyjádření svého názoru? Vždyť to je naprosto totalitní postoj - chci zničit, umenšit, anulovat druhého člověka. To se smí?

Znovu cituji slavného britského novináře Johna Simpsona, jehož názor plně sdílím: "Jak může být špatnou věcí to, máme-li k dispozici více informací? Jsme tak nejisti ohledně svého vlastního postupu, tak strašně se bojíme slyšet něco jiného, že se neodvážíme dovolit lidem, aby si poslechli reakce zločince?"

Je mi jasné, že Pacnerovo rozhořčení vyvolala jeho v podstatě komunistická představa, že vystoupení v mainstreamových médiích člověka v české společnosti legitimuje. Je to opravdu myšlenka naprosto bolševická - předpokládá, že jen my, co vládneme, máme ten správný názor, a my určujeme, koho schvalujeme, ten se smí dostat do médií. Vylučování části společnosti ze společenského diskursu byla myšlenka stalinistická. Divím se, že se jí ani skoro po dvaceti letech někteří v české společnosti stále nezbavili.

Myslíte si, že bychom před publikací článku každého autora ho měli žádat o ověřený životopis a o vyplněný dotazník a mít různá kriteria, jaké autory bychom měli potlačovat? Mně zajímají podnětné myšlenky, nikoliv to, co je to za člověka, kdo je přináší. Zajímají mne i pozoruhodné osudy, jako je třeba ten pana Karla Koechera.

Přitom se mi nelíbí zbytečně emocionální a vlastně sprosté útoky na pana Pacnera. Kritikové by měli své argumenty udržovat v mezích slušnosti a racionality.