Většina z nich (včetně mě) vykonává periodicky se opakující manuální práci, kterou by zvládli dobře cvičené opice. Přesto jsou vděční za úkoly, které mají a dalo by se říct, že je vykonávají s láskou. Lidé to musí být bezpochyby inteligentní, mluví většinou anglicky, norsky a svým rodným jazykem.

Z pohledu managementu továrny mi přijde velice ušlechtilé zaměstnávat "odpadlíky" ze všech koutů světa místo toho, aby veškerou výrobu přesouvali do Číny a minimalizovali tak náklady na výrobu. Do svých zaměstnanců investují, každý týden je k dispozici čerstvé ovoce a nealkoholické pití dle libosti, stejně tak i pomůcky ulehčující práci. Maličkosti, se kterými jsem se v Čechách nesetkal, a které člověku zpříjemňují rutinní práci.

Otázkou zůstává, jak se toto počínání vyplácí ekonomicky, jisté však je, že jelikož se jedná o práci legální, zaměstnanci musí dostávat norské životní minimum, což je - například z pohledu Afghánce nebo Čecha -- dost vysoká suma. Třicetiprocentní daně ale společně s vysokými režijnímí náklady snižují částku, která zbývá člověku k volnému užití.

Pro mě osobně ale letošní pobyt tady na severu není otázkou peněz, i když bez těch to bohužel dnes nejde. Jde mi především o kontakt s místními a o zdokonalení norštiny na "přijatelnou" úroveň. Za prací dojíždím do třicet kilometrů vzdáleného města, umožňuje-li to počasí, tak na kole. V továrně zaujímám nejnižší pracovní pozici, momentálně na hydraulické ohýbačce. Ta mi dává dostatečný prostor k seberealizaci při výrobě plechových polic. Pracovní tempo nijak nastaveno není, mzda je hodinová. Práci se snažím jako většina ostatních vykonávat s láskou, vše je potom jednodušší aneb jak praví jedno české rčení: s chutí do toho a půl je hotovo.

Podaří-li se mi zdokonalit v norštině natolik, abych byl schopen v budoucnu vykonávat nějakou "smysluplnější" práci a umožní-li mi to legislativa, o trvalém návratu do Čech pravděpodobně rovněž nebudu uvažovat, tak jako většina ostatních imigrantů, které jsem poznal. Tento závěr je však ještě předčasný a může se na něm cokoliv změnit.

Přesto přese všechno se ale stále cítím být Čechem, často myslím na přátele a známé, někdy se mi stýská. Při občasném připojení k internetu je mi velice smutno z nadpisů na českých zpravodajských serverech, odkazujících na výroky pana Topolánka o radarové základně "u nás" a o konci civilizace v případě jejího odmítnutí. Připadá mi, jako by české vladnoucí špičky obhajující tento šílený projekt, někdo řídil na dálku z USA. K reprodukci amerických myšlenek tito lidé nepotřebují používat vlastní mozek a zdá se, že ho ani nepoužívají. Jak by jinak mohly vznikat tak nesmyslné výroky?

Myslím si, že politici jsou (bohužel) pouhé loutky a svým jednáním pouze vytvářejí vhodné prostředí pro ekonomické zájmy nadnárodních korporací. Za korporacemi ale stojí zase jen lidi a především oni by se měli zamyslet na tím, co způsobí jejich činy (v) budoucnosti. Jestliže Indiáni uvažovali o následcích svého jednání na sedm generací dopředu, nemůže být pochyb, že současný vývoj světové situace nasvědčuje spíše tomu, že za sedm generací na Zemi už taky nikdo nemusí být.

V mých očích jsou USA v čele s panem Bushem ztělesněním zla. Nemám je rád. Nesnáším je. Místo, aby se společně s ostatními pokoušeli hledat mírová řešení pro tuto planetu, zdá se, že je pro ně cílem pravý opak. Základna zcela jistě povede k dalšímu rozdmýchávání mezinárodního napětí, o což Spojeným státům zřejmě také jde. O to smutnější je, že se výše uvedené bude přímo týkat České republiky. Zní to možná trochu sobecky, ale nemůžu přenést přes srdce, že ve středu republiky má být vybudována věc, kvůli které bych nemohl "doma" klidně spát. Dalo by se říci, že radar a inklinace naší malé zemičky být poslušným otrokem USA byly posledními kapkami do mého rozhodnutí odejít z Čech.

Moc bych si přál udělat něco pro celkové otočení světového vývoje. Nezáleží na tom, jestli z Norska, Čech nebo kterékoliv jiné země na Zemi. Organizace protiválečných demostrací "k ničemu" nevedla. Teroristický útok nechystám. V současnosti můžu tak maximálně napsat článek na BL a ulehčit tím své mysli. Článek si ale přečtou většinou jen ti, kteří mají podobné názory a tento brzy zmizí v záplavě dalších příspěvků. Nezbývá tedy, než doufat v zázrak. Touto větou se prozatím loučím a přeju ČR chladnou hlavu při rozhodování o budoucnosti této planety.