Zda takové riziko vyvstane, případně jak bude velké, bude záviset na dvou základních faktorech:

Jednak na tom, jakou politiku bude sledovat v onom kritickém období hlavní aktér v této oblasti, Spojené státy americké a jakým způsobem ji budou realizovat.

Jednak na tom, jak se bude vyvíjet v tomto období Blízký východ, již dnes těhotný závažnými problémy - jako je vztah mezi Izraelem a arabským světem, zaostalost sociálněekonomických struktur, autoritativní režimy, snaha určitých států získat jaderné zbraně, nebezpečí islamizace celé oblasti aj.

Pokud se týká prvního faktoru - politiky Spojených států -- je pro její pochopení v následujících letech nezbytné analyzovat jejich současnou politiku a rozhodující hybné síly, které k ní vedly.

Spojené státy v roli supervelmoci

> Rozpadem Sovětského svazu jako mocenského protipólu se ocitly Spojené státy v nečekané a historicky ojedinělé situaci: poprvé od dob starověkého Říma se vynořila na politické scéně velmoc,která nemá rovnocenného strategického protivníka. Tato skutečnost vyvolala u americké pravice nebývalou, přímo imperiální euforii.

"Zhroucení Sovětského svazu nám poskytuje jedinečnou šanci -- šanci století: prosadit americké zájmy a americké hodnoty na celém světě," prohlašuje začátkem devadesátých let tehdejší ministr zahraničních věcí Baker. A Newt Gingrich, čelný představitel republikánů v tomto období , již bilancuje: "Jedině Amerika může vést svět. Je ve skutečnosti jedinou mezinárodní, universální civilizací v dějinách lidstva. Naše hodnoty byla převzaty celým světem. Naše armády jsou umístěny na celé planetě na žádost hostitelských vlád jako odpověď na jejich přání uchránit svobodu, demokracii a svobodné podnikání. Které jiné civilizaci se podařilo takto ovládnout svět bez násilí."

Tato imperiální euforie devadesátých let se přelévá i do dalšího období, stává se inherentní součástí koncepcí neokonservativních kruhů, které vytvářejí ideologické pozadí současné Bushovi administrativy. "Amerika obkračuje svět jako kolos,"vyjadřuje obdiv výjimečnému postavení Spojených států jeden z čelných neokonzervativců , Charles Krauthammer."Od dob, kdy Řím zničil Kartágo, žádná jiná velmoc nedosáhla takových výšin, jakých jsme dosáhli my."

Je nutno přiznat, že mnozí si uvědomují, že toto postavení Spojených států je časově omezené, že se jedná o "unilaterální okamžik" v historickém vývoji lidstva.

Podle Z. Brzezinského, bývalého bezpečnostního poradce prezidenta Cartera, se jedná o to, "prodloužit aktuální americkou nadvládu co možná nejdéle do budoucnosti", než bude neodvratitelně nahrazena multilaterálním systémem.

Ze všech těchto aspektů vyplývá, že v důsledku převratné změny mocenských vztahů ve prospěch Spojených států v devadesátých letech minulého století převládlo ve vědomí jejích vládnoucích kruhů přesvědčení o možnosti ba nutnosti zajistit Spojeným státům v následujících desetiletích dominantní ba imperiální postavení ve světě.

M.Dick Cheney s poukazem na vítězné tažení proti Sadámu Hussainovi začátkem devadesátých let vyvozuje, že Spojené státy dokázaly, že "mají dostatek sil pro nastolení nového mezinárodního řádu." A konkrétně dokládá, co pod tímto pojmem rozumí: "Spojené státy mají trvalé poslání. Musíme si udržet naši schopnost kontrolovat světové oceány, plnit naše závazky v Evropě a na Dálném východě, býti schopni rozmístit naše ozbrojené síly od jihovýchodní Asie až po Panamu a tím předcházet nepředvídatelnému a chránit americké životy a americké zájmy."

Zbrojní gigantomanie

Pro dosažení tohoto cíle je ovšem nutné vytvořit příslušné předpoklady. Již těsně po vítězném střetnutí s Irákem na začátku devadesátých let doporučuje Paul D. Wolfowitz v důvěrné zprávě americké vládě přijmout opatření, na základě kterých by byla schopna "odradit jakýkoli stát či skupinu států od pokusu postavit se proti americké nadvládě."

Tento projekt je realizován v plném rozsahu teprve s nástupem George W. Bushe . Když v létě 2001 předkládá stejný Paul D. Wolfowitz, jako náměstek ministra obrany, v americkém senátu návrh vojenského rozpočtu, dává mu název "Velké zastrašení". Tento název výstižně vyjadřuje motivy jeho autorů. Bez jakéhokoli reálného důvodu -- v porovnání se sílou případných rivalů, Ruska, Číny, darebáckých států či teroristů -- zvyšují USA svůj rozpočet do astronomických výšek.V porovnání s přibližně 250 miliardami dolarů v polovině devadesátých let, stoupá tento rozpočet v roce 2006 na 410 miliard dolarů -- celkem 48% světových výdajů na zbrojení. Na rok 2007 je plánováno 567 miliard, tj. daleko více, než činí vojenské výdaje všech ostatních států světa dohromady.

"Amerika disponuje takovou vojenskou silou,"prohlašuje George W. Bush v létě 2002 před frekventanty vojenské akademie ve Westpointu , "které se nemůže nikdo vyrovnat. A tuto sílu si zachová i v budoucnosti ".

Můžeme konstatovat, že po rozpadu Sovětského svazu Spojené státy bez jakéhokoli reálného mocenského ohrožení zahájily gigantický vojenský zbrojní program, který měl a má odradit svou nedostižitelností jakýkoli druhý stát, který by chtěl Spojeným státům v této oblasti konkurovat. A zároveň zajistit, aby americké ozbrojené síly mohly zahájit válečné akce na kterémkoli místě na světě, v jakýkoli okamžik, v jakémkoli rozsahu a bez jakéhokoli reálného ohrožení, že vojensky neuspějí.

• Podle představ Bushovy administrativy má americká armáda být schopná vést dva regionální konflikty současně. O jejím ofensivním charakteru svědčí ta skutečnost, že tři čtvrtiny této armády jsou dislokovány mimo území Spojených států -- v podstatě na 702 vojenských základnách ve 130 zemích. Celý globus je rozdělen na vojenské distrikty, v jejichž čele stojí samostatný vojenský štáb.
• Tato administrativa prosazuje změny i v oblasti jaderných zbraní. Podle dřívější vojenské doktríny USA byla jaderná zbraň chápána pouze jako "poslední nástroj odstrašení". Podle nové doktríny, schválené Bushovou vládou v roce 2002, je přípustné použití malých jaderných zbraní pro ničení podzemních cílů a jaderných zbraní vůbec jako odpověď na použití chemických či bakteriologických zbraní protivníkem.
• Ještě za Clintonovy éry, ve spojitosti s vytýčením pojmu "darebáckých států", je přijat americkým kongresem zákon o vytvoření raketové obrany proti "omezeným balistickým raketovým útokům". Tento krok vychází z domněnky, že doposud platný princip jaderného odstrašení je proti "darebáckým státům" neaplikovatelný, neboť vládcům těchto států je osud vlastního obyvatelstva lhostejný. Neexistuje žádný historický či jiný důkaz, který by tuto domněnku potvrdil. Z logiky věci vyplývá, že se jedná o schopnost zachytit odvetný úder protivníka a tím rozšířit prostor pro politiku USA vůči státům, disponujícím omezeným počtem jaderných zbraní. -
• Doposud byl kosmický prostor vyjmut z vojenských operací. Podle zprávy zvláštní komise vedené Donaldem Rumsfeldem z počátku jeho vládního působení hrozí Spojeným státům "kosmický Pearl Harbor". Ani Rusko ani Čína nejsou pachatelé, ale "lidé jako je Bin Laden (?), kteří by mohli ovládnout satelitní techniku". Na základě tohoto impulsu přijatý vládní program předpokládá "vytvoření a udržení kosmické nadvlády"Spojených států, vybavených zbraněmi, schopnými z kosmického prostoru"zničit velitelská centra a raketové základny kdekoli na světě".

Je možno shrnout: současná Bushova administrativa vedle zvýšení vojenského rozpočtu rozšiřuje i akční rádius armády: ta může v určitých případech použít jaderné zbraně jako první, může operovat i v kosmickém prostoru a může vybudovat ( zatím ) omezený protiraketový systém.

Přestavba mezinárodního systému

11.září 2001 se stává pro zahraniční politiku Spojených států významným mezníkem. Prezident Bush prohlašuje teroristický útok na Word Trade Center za útok nejen proti Spojeným státům, nýbrž proti celému "civilizovanému světu".. Spojené státy se od té chvíle nacházejí -- podle G.W.Bushe -- ve válce proti terorismu. Pod touto záminkou činí řadu opatření : opouštějí politiku odzbrojení či kontroly zbrojení, odmítají protokol o biologických zbraních, odmítají ratifikovat dohodu o zákazu zkoušek s jadernými zbraněmi, vypovídají ABM smlouvu, zahajují výstavbu protiraketových základen, odmítají mezinárodní trestní tribunál aj. -- které jasně směřují k posílení hegemoniálního postavení Spojených států. Touto politickou instrumentalizací 11.září plní cíle, které nepokrytě vyjadřuje bývalý ministr zahraničních věcí, Henry Kissinger: "Ve válce proti terorismu nejde jen o to, vyslídit teroristy. Především jde o to, nenechat si ujít výjimečnou příležitost , která se nabízí pro přestavbu mezinárodního systému". A jakým způsobem ?

Darebácké státy a osa zla

Ještě za prezidenta Bila Clintona je vytyčen pojem "rogue states" -- darebáckých států -- jako despotických zemí, ohrožujících mezinárodní bezpečnost. Již tenkráte jsou Spojené státy připraveny proti těmto státům "pokud možno multilaterálně, pokud nutno unilaterálně" (Clinton) , tedy jednostranně, zasáhnout, pokud by ohrožovaly vitální zájmy USA. Tehdejší ministr obrany William Cohen rozumí pak pod pojmem vitální zájmy "volný přístup k rozhodujícím trhům, energetickým zásobám a strategickým zdrojům".

Tuto strategickou koncepci přejímá a rozvíjí v tzv. doktrině "osy zla" necelého půl roku po zářijovém atentátu , George W. Bush. Její podstatou je likvidovat přednostně ty z tzv. darebáckých států, u kterých je možné podle Washingtonu předpokládat, že usilují o výrobu jaderných zbraní. . Odhlédneme-li od smlouvy o nešíření jaderných zbraní, kde se státy dobrovolně zavazují nevyrábět, případně nezískávat jaderné zbraně, neexistuje žádná obecná mezinárodní norma, která by zakazovala vyrábět či vlastnit jaderné zbraně. V rozporu s touto skutečností prohlašuje americká vláda snahu některých států -- avšak nikoli Pákistánu, Indie či Izraele - získat jaderné zbraně za protiprávní jednání, kterému je nutno zabránit i použitím ozbrojené síly."Musíme zabránit tomu" prohlašuje americký prezident "aby některé režimy získaly chemické, biologické či jaderné zbraně. Severní Korea, Írán a Irák a jejich terorističtí spojenci tvoří osu zla...Spojené státy nedovolí, aby nás ohrožovaly nejničivějšími zbraněmi, které na světě existují".

V pozadí tohoto postoje stojí úvaha, vyjádřená výstižně v tzv. Národní bezpečnostní strategii USA z roku 2002: "Tyto zbraně by mohly takovýmto státům dovolit Spojené státy a jejich spojence vydírat.Tyto státy považují tyto zbraně za nejlepší prostředek,jak překonat konvenční převahu Spojených států." Laťka pro hrozbu silou či použití síly Spojenými státy by se podstatným způsobem posunula výše. Pro ilustraci této změny je možno uvést prohlášení bývalého ministra obrany Donalda Rumsfelda, podle kterého by Spojené státy v roce 1990 nezahájily válku proti Iráku, pokud by se domnívaly, že Irák má atomovou pumu.

V souladu s touto doktrínou rozpoutaly USA vůči těmto státům rozsáhlou diplomatickou ofensivu, ve které se snažily na jedné straně tyto státy hrozbou síly a nátlakem zastrašit, na druhé straně pak získat podporu mezinárodního společenství a tím i legální bázi pro násilné řešení. To se jim však nepodařilo, anebo pouze částečně. Proto se rozhodly v případě Iráku -- který byl první na řadě -- jednat prakticky unilaterálně.

Je možno shrnout: pod záminkou, že některé autoritativní státy ohrožují mezinárodní bezpečnost, především tím, že by ovládly jaderné zbraně, vytyčují americké vládnoucí kruhy pojem "darebácké státy" či státy "osy zla", vůči kterým odmítají respektovat normy mezinárodního práva včetně zákazu použití síly.

Válka proti Iráku

Irácká vláda je obviněna, že usiluje o výrobu jaderných zbraní a podporuje terorismus.

"Sadám Hussain a jeho zbraně jsou přímou hrozbou pro naši zemi a pro všechny svobodné národy" prohlašuje začátkem roku 2002 George W.Bush. "Brutálnímu diktátorovi , spojenému s terorismem, nesmí být dovoleno, aby ovládl životně důležitou oblast a ohrozil Spojené státy". Koncem března 2003 americké letectvo zahajuje bombardování Bagdádu, americké jednotky překračují irácké hranice. Avšak casus belli -- jaderné zbraně - nejsou nalezeny. Přes zapřísahání se Bushe a Blaira považuje drtivá většina veřejného mínění odkaz na jaderné zbraně nikoli za omyl, nýbrž za lživou záminku. Jaké byly pravé důvody útoku na Irák nám naznačuje dokument, vypracovaný pro americkou vládu v roce 2000, který podepsali budoucí aktéři americké zahraniční politiky Cheney, Rumsfeld, Wolfowitz, Perle a další. Podle tohoto dokumentu se v případě Iráku nejedná ani o problém diktatury, ani o porušování lidských práv, ani o zbraně hromadného ničení či teroristické rejdy, nýbrž o nutnost zachovat si na neomezenou dobu americké základny v Perském zálivu, "ať již bude Sadám Hussain u moci či nikoli." Autoři varují, že "jediná planetární supervelmoc" podstupuje riziko, že nesplní své historické poslání, "pokud se nechopí příležitostí, které se jí naskytují". A Zbigniew Brzezinski, zasazuje tento přístup do širšího rámce: "Nejedná se o Irák, jedna se o naši globální roli", prohlašuje.

Podle neokonzervativních představitelů, ideologů Bushovy vlády, měl se irácký zásah stát jakýmsi modelem pro arabský svět. Po okupaci a odstranění starého režimu měla být vytvořena demokratická vláda a na základě dominového efektu měly vzniknout demokratické režimy v ostatních arabských státech. Výsledek je známý: po čtyřech letech nikoli méně, ale více terorismu, nikoli demokracie, ale prakticky občanská válka s desítkami tisíc obětí.

Další v řadě -- Írán

Je pozoruhodné, že přes tyto katastrofální výsledky je politika osy zla - tj. snaha zabránit hrozbou sily či použitím síly tomu, aby některé státy získaly jaderné zbraně - prosazovaná i proti Íránu. V této souvislosti je nutno konstatovat, že nejen USA, nýbrž i Evropská Unie, Rusko, Čína či Saudská Arábie nebo Egypt jsou proti tomu, aby se Írán stal jadernou mocností. Nejen kvůli Íránu, nýbrž i kvůli nebezpečí řetězové reakce, kterou by vyzbrojení Íránu jadernými zbraněmi zřejmě vyvolalo.. Ovšem odmítají pro prosazení tohoto cíle použít ozbrojené síly.

Stejně jako v případě Iráku i zde George W. Bush prohlašuje, že "svobodný svět nepřipustí, aby Írán získal jaderné zbraně". A nejen jaderné zbraně, nýbrž i vědomosti nutné k jejich sestrojení.V této souvislosti je třeba uvést, že proces obohacování uranu je principielně stejný jak pro mírové, tak pro vojenské využití. Aby Írán nemohl získat tyto duálně využitelné vědomosti Washington žádá, aby zastavil proces obohacování uranu, který provádí pro mírové účely. Tj. aby se vzdal něčeho, co je smlouvou o nešíření jaderných zbraní výslovně dovoleno a co běžně provádí celkem 4O států včetně Německa, Japonska, Brazílie a dalších .

Avšak stejně jako v případě Iráku sledují americké vládnoucí kruhy zřejmě dalekosáhlejší cíle. "Íránský režim podporuje terorismus, ohrožuje Izrael, staví se proti mírovému řešení v oblasti Blízkého východu, podrývá demokracii v Iráku a potlačuje úsilí o svobodu svého vlastního lidu" praví se v Národní bezpečnostní strategii americké vlády z roku 2006. "Otázka nukleárních zbraní a naše ostatní obavy mohou být pouze tehdy s konečnou platností vyřešeny, pokud Íránský režim učiní strategické rozhodnutí , změní svou politiku, otevře svůj politický systém a svému obyvatelstvu poskytne svobodu. V tom spočívá konečný politický cíl Spojených států". A pro případ, že by se tak nestalo, doporučuje Bill Kristol, čelný představitel neokonzervativních kruhů, letecké bombardování Íránských jaderných zařízení.

"Samozřejmě že budou nějaké následky", přiznává,"avšak pozitivní." To přivede Íránský lid k tomu, aby si rozmyslel, "zda chce skutečně mít tento režim". Že by toto byla první myšlénka iráckého lidu při pohledu na mrtvé a na trosky, zbylé po bombardování, o tom lze vážně pochybovat.

Je možno shrnout: teorie a praxe války proti Iráku a postupu proti Íránu naznačují, že americkým vládnoucím kruhům se nejedná pouze o to, aby určité "darebácké státy" nezískaly jaderné zbraně, nýbrž že jejich konečným cílem je změna režimu v těchto státech, který by nejen uspokojil jejich vojenské požadavky, nýbrž otevřel prostor i pro uplatnění jejich širších zájmů.

Doktrína "demokratizace světa"

Politický přístup k nedemokratickým státům, tak jak se projevil v doktríně darebáckých států a "osy zla" byl završen začátkem roku 2005 novou doktrínou americké zahraniční politiky, doktrínou "demokratizace světa"

"Amerika dnes promlouvá k národům tohoto světa," slavnostně proklamuje president Bush ve své nástupní řeči v lednu 2005 . "Všichni, kteří žijete v tyranství a beznaději, vězte: Spojené státy se s vaším utlačováním nesmíří...Naším cílem je skončit s tyranstvím na tomto světě." Těmito a podobnými výroky nastínil základní kurs své budoucí zahraniční politiky.

Tato "óda na svobodu" znamená radikální odklon Washingtonu od dosavadní americké zahraniční politiky , která se vyznačovala tím, že americká vláda při sledování svých zájmů nerozlišovala mezi demokratickými a totalitními režimy. "Je to kurví syn, ale je to náš kurví syn", charakterizuje ve zkratce tuto politiku prezident Eisenhower.Toto nové pojetí americké politiky prakticky znamená rozšíření statutu "darebáckých zemí" , u kterých americká vláda odmítla aplikovat platné principy mezinárodního práva, na další desítky států.

Samozřejmě se klade otázka, co je příčinou této dalekosáhlé změny. President Bush na tuto otázku vlastně odpovídá: "Nejlepší nadějí pro mír je rozšíření svobody po celém světě." V těchto slovech nacházíme známou teorii neokonzervativních kruhů, inspirovaných Kantem: jelikož demokracie mezi sebou nevedou válku, je třeba -- chceme-li mír -- aby všechny státy byly demokratické. Tato doktrína obsahuje i systémovou komponentu. "Ultimativním cílem naší politiky je dosáhnout toho, " stojí v prohlášení Council on Foreign Relations, jedné z nejvlivnějších společností pro zahraniční politiku v USA, "využít naší moc -- případně i unilaterálně -- k rozšíření demokracie a tržního hospodářství po celém globusu." Tzn. vytvořit takovou společenskou a hospodářskou strukturu, která by pomocí osvědčených mechanismů reprezentativní demokracie a liberální ekonomiky umožnila americkým vládnoucím kruhům optimálně prosazovat jejich zájmy.

Podle amerického ideového pracoviště Freedom House existuje dnes na světě ze 192 států pouze 88 států, které jsou "svobodné". 55 států je částečně svobodných a 49 států je "nesvobodných". To znamená, že pokud by doktrína o demokratizaci světa se měla skutečně realizovat, pak by Spojené státy musely minimálně ve 49 případech, případně i ozbrojenou silou, zasáhnout, aby dosáhly "regime change". Tento nerealistický cíl se snaží již zmíněný Charles Krauthammer omezit -- čímž ovšem odkrývá skutečné pozadí této doktríny. Podle něho má být demokracie rozšiřována - i vojenskými prostředky - pouze v těch oblastech, "které mají pro Spojené státy velký strategický význam."

Vedle právní absurdity je tento záměr i věcně absurdní. Jakmile zbavíte zem totalitních struktur -- ať již pokojnými či násilnými prostředky -- vyderou se na povrch politické a sociální síly, které pod skořápkou totality vegetovaly. Nechce se věřit tomu, že neokonzervativní ideologové při koncipování této doktríny předpokládali, že cílovými představami těchto osvobozených politických sil bude automaticky pluralitní demokratický systém západního ražení.. Zkušenosti tohoto druhu jak před lety v Alžíru, tak nedávno v oblasti Palestiny či částečně v Egyptě ukazují, že rozhodující politickou silou by se ve většině zemí staly vyznavači islámských hodnot, u kterých principy demokracie jsou neznámou či druhořadou hodnotou. Stačí konečně poukázat na Afghánistán či na Irák Aplikace této doktríny na Blízký východ by prakticky vedla k rozšíření té či oné formy "božího státu",, či jiné autoritativní formy, na celou tuto oblast.

Koalice ochotných

V desetiletích studené války vystupovaly západní demokratické státy v mezinárodních vztazích v podstatě jednotně. Příčinou tohoto postoje nebyla ani tak shoda jejich zahraničněpolitických zájmů, nýbrž v konfliktu západ -- východ, kapitalismus -- socialismus, především systémové ohrožení příslušných politických a hospodářských elit.Tento specifický systémový tmel však po rozpadu sovětského bloku odpadá. Spojené státy ve svém novém výlučném postavení nepotřebují nezbytně součinnost svých aliančních partnerů Tuto "emancipaci" amerických vládnoucích kruhů v rámci euroatlantických vztahů poprvé vyjadřuje. Bill Clinton v souvislosti s vytyčením pojmu "roque states" známou tezí: Spojené státy budou jednat "pokud je to možné multilaterálně, pokud to je nutné, unilaterálně".

Tuto koncepci plně přejímá a později v praxi plně uplatňuje Bushova administrativa. Ještě před intervencí v Iráku odpovídá Colin Powel, americký ministr zahraničních věcí, na evropské námitky: "My věříme na multilateralismus.Avšak když se jedná o principielní otázku, a multilaterální společenství s námi nesouhlasí, pak tento nesouhlas nám nezabrání učinit to, co považujeme za správné" Těsně před zahájením války proti Iráku tento postoj s nebývalou otevřeností vyjadřuje George W. Bush: "Nepotřebuji od někoho nějaký tip. Dělám, co považuji za správné a netrávím mnoho času tím, že pořádám po celém světě průzkumy veřejného mínění."

První praktický příklad nového přístupu USA ke svým spojencům se odehrál v souvislosti s atentátem 11.září 2001. Evropské státy oznámily, že jsou ochotny považovat tento atentát za akt, odpovídající článku 5 Severoatlantické smlouvy , za "útok proti všem", a byly ochotny příslušným způsobem "přispět na pomoc". Washington tuto nabídku odmítl. Někteří ji dokonce považovali za "evropskou past", která by umožnila v rámci Atlantického paktu -- kde se rozhoduje jednomyslně -- evropský státům ovlivňovat průběh celého konfliktu.

A tak se vytvořil pojem "koalice ochotných", která vstoupila do hry jak v případě války v Afghánistánu, tak války v Iráku -- tj. skupiny států, která je ochotna podpořit prakticky unilaterální ozbrojenou akci Spojených států. Je zřejmé, že Washington ze stejného důvodu usiluje o vybudování evropské části raketového štítu mimo rámec Atlantické aliance , pouze ve spolupráci s "ochotnou" Českou republikou a Polskem.

USA a Spojené národy

"Spojené státy jsou nuceny odmítnout dodržování určitých mezinárodních smluv, které by omezovaly jejich schopnost bojovat v mezinárodní džungli. Jsou nuceny podporovat kontrolu zbrojení, avšak ne vždy se jí samy podřídit. Jsou nuceny žít s dvojitou morálkou." Těmito slovy charakterizuje postoj Spojených států, tak jak jsme ho vylíčili v podobě různých doktrín, jeden z předních neokonzervativní ideologů, Robert Kagan. Ještě otevřeněji vyjadřuje tento postoj - nejen amerických vládnoucích kruhů - britský vojensko-politický expert ,Robert Cooper: "Ve vztazích mezi sebou respektujeme zákon, avšak jakmile operujeme v džungli, musíme se řídit podle zákonů džungle".

Tento přístup je pro mezinárodní společenství nepřijatelný. Jako je stát jedině tehdy právním státem, pokud jeho subjekty, občané, mají rovné postavení, tak také mezinárodněprávní řád je hodný tohoto označení, pokud pro všechny státy platí stejné normy, stejná pravidla chování.

Pravidla chování, týkající se míru a války, jsou především obsažena v Chartě Spojených národů. Podle této Charty je to výlučně Rada bezpečnosti OSN, která určí, zda se jedná o "ohrožení míru, porušení míru či útočný čin". A také ona je výlučně oprávněna vyhlásit sankce, ať už mírové, či ozbrojené.

Toto nadřazené postavení Spojených národů se však stalo pro jedinou supervelmoc nepřijatelné. Již koncem devadesátých let prohlašuje čelný republikánský senátor Jessie Helms před Radou bezpečnosti naprosto otevřeně, že "americký lid nikdy nebude akceptovat kompetenci, kterou si osobují Spojené národy -- být jediným legitimním subjektem pro použití síly".

Tento přístup vyvrcholil v období před rozpoutáním irácké války, kdy Rada bezpečnosti se zdráhala legitimovat americko - britskou akci. "Míra se navršila,"prohlašuje prezident Bush k postoji Rady bezpečnosti na podzim 2002. "Tato organizace se musí rozhodnout, zda bude Spojenými národy a nebo Společností národů, zda bude silou pro dobro a pro mír a nebo neefektivním debatním klubem." A ministr zahraničních věcí Colin Powel tento arogantní supervelmocenský postoj upřesňuje: "Pokud Spojené národy nepodniknou nic proti nedodržování resolucí OSN Irákem, propadnou se do bezvýznamnosti".

Je možno shrnout: Spojené státy se významnou měrou podílely na tom, že Spojené národy mají rozhodující kompetence v otázkách míru a války.Avšak podle Bushovy administrativy ne Spojené národy, nýbrž Spojené státy jsou nejvyšší instancí, která rozhoduje o tom, co je v mezinárodních vztazích právo či bezpráví.

USA a právo sebeobrany

Vládnoucí kruhy Spojených států se při svých akcích, opírajících se ať již o doktrínu "darebáckých států" či "osy zla" či "demokratizace světa" odvolávají na právo sebeobrany. Když např. Spojené státy v roce 1986 bombardovaly libyjská města jako odvetu za atentát na berlínský klub "La belle", bylo to washingtonskými kruhy odůvodněno jako "obranná opatření proti budoucím útokům". Když v prosinci 1989 obsazují americké jednotky Panamu, aby zabránily "pašování drog", charakterizuje tuto akci velvyslanec Thomas Pickering , jako "nasazení ozbrojených sil k obraně naší země, našich zájmů, našeho lidu" podle čl. 51 Charty.Když v červnu 1993 dává Bil Clinton rozkaz bombardovat Irák řízenými střelami s plochou drahou letu, odůvodňuje to Madeleine Allbrightová, ministryně zahraničních věcí, s odvoláním na čl. 51 Charty, jako "akt sebeobrany proti ozbrojenému útoku". Tímto ozbrojeným útokem se rozuměl zmařený pokus o atentát na prezidenta Bushe sen.Jako obranná akce v rámci čl. 51 Charty je samozřejmě odůvodňován i útok na Irák.

Je pravda, že Charta Spojených národů uznává právo na sebeobranu. V čl. 51 se praví, že "žádné ustanovení Charty neomezuje, v případě ozbrojeného útoku na některého člena Organizace spojených národů, přirozené právo na individuální či kolektivní sebeobranu".

Avšak ustanovení Charty jsou naprosto jednoznačná: státy mají přirozené právo na individuální či kolektivní sebeobranu jedině" v případě ozbrojeného útoku". Avšak v žádném z uvedených případů se nejedná o ozbrojený útok v ustáleném právním slova smyslu, ani v případě "La belle", ani v případě drogového bosse Noriegy, ani v případě pokusu o atentát. Touto svévolnou desinterpretací pojmu "ozbrojený útok", se americké vládnoucí kruhy snaží vytvořit pouze zdání legality svého protiprávního jednání.

Doktrína preventivního útoku

Vrcholem tohoto úsilí je snaha amerických vládnoucích kruhů legalizovat tzv. preventivní útok. Po dlouhá staletí bylo zahájení války považováno za projev suverenity státu, stát mohl rozpoutat válku podle své vůle. A je to americký ministr zahraničí Kellog - zřejmě inspirován ničivými důsledky první světové války -- který vystupuje v roce 1929 s návrhem na zákaz útočné války. Mezi všemi významnými státy tehdejší doby (včetně Československa) je uzavřen tzv. Briand -- Kellogův pakt , ve kterém účastnické státy "odsuzují válku jako prostředek k řešení mezinárodních sporů a zříkají se jí jako prostředku státní politiky".

Princip zákazu útočné války obsahuje samozřejmě i Charta OSN, ve které se členské státy zavazují "vystříhat se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly".

Avšak co je to útočná válka, co je to agrese? Na toto otázku dává nejautoritativnější odpověď Norimberský tribunál. Hlavní americký žalobce Jackson v něm navrhuje -- a jeho návrh je schválen -- aby za útočníka byl pokládán stát, který mj. jako první

1. vyhlásí válku jinému státu,

2. vpadne svými brannými silami na území jiného státu ať již s vyhlášením nebo bez vyhlášení války,

3. přepadne uzemí, lodi nebo letadla jiného státu bez vyhlášení války.

"Žádné politické, vojenské, hospodářské nebo jiné důvody nemohou být záminkou nebo ospravedlněním takových činů".

Je nutné přiznat, že od této doby bylo vedeno mnoho válek, které uvedeným principům odporovaly. Avšak poprvé v Národní bezpečnostní doktríně USA je jejich popření vydáváno za právo. Praví se v ní: "Aby zabránili nepřátelskému aktu, budou Spojené státy jednat -- i když neexistuje jistota o době a místě nepřátelského útoku -- pokud toho bude zapotřebí preventivním způsobem". Tzn. že napadnou příslušný stát jako první. Což je přesně případ, který Norimberský tribunál charakterizoval jako agresi, "zločin proti míru".

Kruh se uzavírá. V příslušných doktrínách -- ať už se jedná o "darebácké státy", "osu zla", či "demokratizaci světa" -- jsou uvedeny věcné důvody, pro které je možno, ba dokonce třeba, zmíněné státy ozbrojenou silou napadnout. Doktrína legality preventivní války , kdy je možno zahájit ozbrojené akce na základě domněnky -- či záminky -- je formálním vyvrcholením celé koncepce. S odvoláním na 11.září americké vládnoucí kruhy se cítí být obětí útoku. V důsledku toho americká vláda se odvolává na "právo na sebeobranu", které jí dovoluje zahájit a vést válku jak se jí zalíbí, proti každé zemi, kterou označí za nepřítele, aniž by prokázala jeho vinu a bez jakékoli legální základny.

Blízký východ a USA

Oblast Blízkého východu zaujímala v amerických zahraničněpolitických koncepcích vždy významnou roli. Zcela jednoznačně to vyjádřil např. prezident Carter již v roce 1980 v projevu o Stavu unie: "Každý pokus jakékoli cizí mocnosti získat kontrolu nad oblastí Perského zálivu bude považován za útok proti vitálním zájmům Spojených států amerických. A tento útok bude odražen všemi nezbytnými prostředky - včetně vojenské síly.". Tento vitální zájem amerických vládnoucích kruhů o tuto oblast a hranice, které je ochoten při hájení těchto zájmů překročit, vyjadřuje zcela otevřeně o deset let později Bil Clinton : "Díky skončení studené války můžeme poprvé po čtyřiceti letech vést vojenské operace na Blízkém východě, aniž bychom se museli obávat, že propukne třetí světová válka."

Jaké místo zaujímá Blízký východ ve strategických koncepcích George W. Bushe vyplývá z té skutečnosti, že ve všech zmíněných doktrínách zaujímají státy Blízkého východu centrální roli. Z výše provedené analysy těchto doktrín případně i válečné praxe je zřejmé, že vládnoucí kruhy Spojených států se snaží pod různými záminkami -- ať již pod záminkou mocenského ohrožení darebáckými státy či státy osy zla, nebo pod záminkou demokratizace blízkovýchodních režimů -- dosáhnout toho, aby v této oblasti došlo k nastolení režimů, které by byly ochotny akceptovat americké zájmy - včetně masové vojenské prezence. A tím aby bylo zajištěno výlučné mocenské postavení Spojených států v této oblasti po několik příštích desetiletí.

Klade se otázka, proč americké vládnoucí kruhy přímo urputně -- pomocí sankcí, hrozby silou, nelitujíce stamiliardových nákladů a nelekajíce se válek - téměř po dvě desetiletí usilují o dosažení výlučného dominantního postavení na Blízkém východě. Vysvětlení spočívá v geostrategickém významu této oblasti, významu, který v příštích desetiletích může nabýt přímo fatálního rozměru.

Díky pokračujícímu rozvoji světové produkce a specielně díky industrializaci Číny a Indie vzroste potřeba ropy do poloviny dvacátých let tohoto století přibližně o polovinu. Jelikož domácí zdroje pro mnohé státy budou do té doby do značné míry vyčerpány, vzroste v této době jejich závislost na dovozu nafty-- u Spojených států na 71%, u Západní Evropy na 69% a u Číny na 73 %. Tomuto vzestupnému trendu ve spotřebě je v naprostém protikladu očekávaný sestupný trend v těžbě nafty. Názory na to, kdy dojde k tzv. "Peak oil", to znamená okamžiku, od kterého bude těžba ropy v důsledku vyčerpání zásob klesat, se liší. Většina odhadů umisťuje tento okamžik mezi lety 2020 až 2040. Tzn. v historicky dohledné době, která se dotkne i dnešních generací, přestane být ropa obecně dostupným a cenově přístupným zdrojem energie. Již samotná cenová exploze je schopná vyvolat nedozírné ekonomické následky. Je přirozené, že při blížícím se nedostatku ropy budou se státy snažit získat co nejvýhodnější výchozí postavení -- jakými prostředky, ponechme na invenci čtenáře. Bývalý ministr pro životní prostředí Velké Britanie, Michael Meacher, se domnívá, že bez okamžitých globálních rozhodnutích o radikálních změnách v oblasti energie "lidská civilizace bude čelit nejpronikavějším a nejnásilnějším převratům ve svých nových dějinách"

Na světě neexistuje žádná oblast, na které by industriální svět byl natolik existenciálně závislý, jako je oblast Blízkého východu.V této oblasti se nacházejí 2|3 veškerých zásob ropy a 1|3 zásob zemního plynu. Pokud Spojeným státům se podaří v této kritické době tuto oblast mocensky tou či onou formou ovládnout, pak pro ně nebude problém si i zajistit požadovaný podíl z vytěžené ropy. A nejen to. Budou zřejmě schopny i rozhodným způsobem ovlivnit distribuci ropy v souladu se svými strategickými zájmy. Např. Čína v oné kritické době bude závislá ze 70% na dovozu ropy z Blízkého a Středního východu. Za těchto okolností vést válku ba dokonce pouze hrozit válkou kvůli Tajvanu se ukazuje iluzí. Jádro celého problému vystihuje saudský princ Talal Ben Abdel Aziz, když říká: "Spojené státy usilují o kontrolu ropy, protože to je strategický zdroj, potřebný pro státy, které mohou v budoucnosti oponovat americké moci -- pro Evropskou Unii, Čínu či Japonsko. Podle názoru expertů zůstane ropa strategickou surovinou na dobrých dvacet let. Spojené státy chtějí prostřednictvím ropy Blízkého východu kontrolovat svět!"

Blízký východ dnes a zítra

Raketová základna v České a Polské republice má sloužit jako vojenské zařízení, schopné likvidovat balistické rakety , vypálené proti území USA některým státem z oblasti Blízkého či Středního východu.Z hlediska českých zájmů, zájmů českého obyvatelstva, vyplývá z tohoto konstatování zcela logická přímá úměra: čím stabilnější bude v budoucnosti tato oblast, tím menší bude riziko pro obyvatele české republiky, že se stane nepřímou obětí vojenského konfliktu mezi USA a některým státem této oblasti.Čím nestabilnější bude tato oblast, tím větší bude toto riziko.

V současné době je oblast Blízkého východu jednou z nejméně stabilních regionů světa. Celkem pětina veškerých válek po roce 1945 -- téměř 50 válek - byla vedena v této oblasti. Tato nestabilita vyvěrá z různých sociálních, národnostních, náboženských či ekonomických rozporů.

Především je to arabsko-izraelský konflikt, který již pět desetiletí je určujícím katalysátorem vztahů v této oblasti . Ten po několika válkách doznívá v nekončícím izraelsko - palestinském konfliktu, ve kterém extrémní síly obou táborů odmítají státoprávní existenci protivníka -- izraelský či palestinský stát. Mnohaletá patová situace je způsobena tím, že na jedné straně Izrael je účinně podporován Spojenými státy , na druhé straně daleko početnější arabské státy nejsou schopny či ochotny -- tak jako v prvních desetiletích po rozdělení Palestiny - se důsledně angažovat na straně Palestinců. Pasivita vládnoucích kruhů v arabských státech je kompenzována činností různých antiizraelských milic, schopných být účinnou rozbuškou pro pokračování konfliktu.

Zatímco v jiných kontinentech -- v Latinské Americe, v Asii ba dokonce částečně i v Africe - došlo v posledních desetiletích k rozvoji demokratických struktur, vývoj v oblasti Blízkého a Středního východu stagnoval. Jediným demokratickým státem je Izrael, defektní demokracii je možno přiznat Libanonu.Ostatní státní útvary jsou buď monarchie -- Maroko, Saudská Arábie, Jordánsko a tzv. malé golfské státy -- nebo autoritativní presidiální režimy -- Egypt, Sýrie, Tunisko, Alžír, Libye -- a nebo autoritativní islámské režimy -- Írán, Súdán.Tento demokratický deficit je jistě jednou z příčin zaostalosti této oblasti a živnou půdou pro různá politická a sociální hnutí pod praporem islámismu.

Sociální napětí v této oblasti vyvolává i vztah mezi sunity a šiity . Současný vražedný konflikt mezi oběma náboženskými směry v Iráku naznačuje, jakým nebezpečím by se pro tuto oblast stal, kdyby se rozrostl do mezistátních rozměrů. Jedním z rozhodujících faktorů pro stabilitu či nestabilitu tohoto regionu jsou zvláštní socioekonomické struktury. Na jedné straně existují bohaté státy, jako např. Katar, kde HDP na obyvatele činí v průměru 38.000 dolarů -- tj. řádově tolik jako v nejvyspělejších industriálních státech -- a na druhé straně Súdán s HDP 600 dolarů na obyvatele. Jelikož toto bohatství, soustředěné v rukou úzké skupiny obyvatel, pochází v ropných státech především z těžby a prodeje ropy, neexistuje pro hospodářskou elitu těchto zemí dostatečný impuls pro hospodářský rozvoj, industrializaci. Jen ta by ovšem byla schopna vytvořit nové pracovní příležitosti pro obyvatelstvo, jehož počet se ročně v této oblasti o 10 milionů zvětšuje a z něhož téměř 2/3 tvoří mladí lidé do 20 let.

Relativní stabilitu v oblasti Blízkého východu ve prospěch svých zájmů se snaží dosahnout Spojené státy zvláštními ekonomickými a politickými vazbami: ve formě hospodářsko-vojenské pomoci získává Izrael přibližně 3 miliardy, Egypt 1 miliardu a Jordánsko půl miliardy dolarů ročně.Vnitřní stabilitu dalších států -- především Saudské Arábie a malých golfských států -- se snaží Spojené státy zajistit vojenskopolitickými garančními smlouvami.Tato podpora nedemokratických režimů -- nepočítaje americkou politiku vůči Afghánistánu, Iráku a Íránu - vyvolává známý antiamerikanismus lidových mas a je jistě jednou z příčin islámského terorismu.

Již tento hrubý a stručný nástin hlavních politických, ekonomických a sociálních rozporů naznačuje, na jak křehkých základech spočívá stabilita v této oblasti. Pokusíme-li se promítnout tyto rozpory do období 10 -- 20 let, kdy protiraketová základna v České republice a Polsku by měla dosáhnout své vrcholné funkčnosti, pak nic nenasvědčuje tomu, že by došlo k jejich útlumu. Ba naopak.

Dá se stěží předpokládat, že v důsledku především socioekonomické úrovně obyvatelstva dojde k demokratické přeměně tamních společenství a tím k jejich relativní stabilizaci. Budou v této době nadále existovat současné autoritativní režimy a nebo dojde k jejich rozpadu? Které politické síly se v tomto případě postaví do jejich čela, jaké cíle budou sledovat? Zaujmou konfrontační postoj k západním společenstvím a nebo postoj spolupráce, kooperace? Stane se islámismus hlavní politickou silou? Jaký vliv na sociální a politický vývoj této oblasti bude mít ta skutečnost, že počet obyvatel v této době vzroste o 25-30%, tzn. že několik dalších desítek milionů mladých lidí nenalezne uplatnění? Jak toto zvýšené sociální napětí se odrazí ve vnitropolitickém vývoji jednotlivých států, na jejich zahraničněpolitické orientaci? Zůstane sunitsko-šiitský konflikt v Iráku omezen na Irák, nebo překročí jeho hranice? Pokud se Írán vyzbrojí jadernými zbraněmi, jakým způsobem budou reagovat arabské státy, jakým způsobem Izrael? Přistoupí Egypt také k výrobě jaderných zbraní?

Stačí několik takovýchto otázek, aby bylo zřejmé, že Blízký východ bude v tomto období všechno jiné než oblastí, ve které panuje klid a mír a z něhož nehrozí žádné nebezpečí.

Toto konstatování získá ještě více na průkaznosti, pokud k němu připojíme geostrategickou komponentu.

Při hodnocení americké zahraniční politiky v posledních dvou desetiletích dospěli jsme k závěru, že imperiální tendence amerických vládnoucích kruhů, vyvolané výlučným mocenským postavením Spojených států po zániku "sovětského impéria", se v oblasti Blízkého východu projevily jako snaha zajistit si pod tou či onou záminkou, ve jménu té či oné doktríny, rozhodující mocenský vliv pro situaci očekávané ropové krize.Tyto imperiální tendence vyvrcholily v době Bushovy administrativy, avšak existovaly již před ní. Neexistují žádné objektivní důvody, které by nasvědčovaly tomu, že nebudou existovat i po ní.

Dá se tedy předpokládat, že americké vládnoucí kruhy budou i nadále sledovat tento cíl, a opírajíce se o gigantický zbrojní potenciál, pomocí známého repertoáru své velmocenské politiky: diplomatickým nátlakem,sankcemi,hrozbou silou, intervencí s cílem změny režimu či preventivní válkou. Ovšem za podstatně změněné situace.

Dá se předpokládat, že již v dohledné době se v důsledku nahromaděných sociálních, hospodářských, národnostních a náboženských rozporů změní politická tvář, charakter a postavení jednotlivých lokálních aktérů, se kterými se Washington dokázal -- až na výjimky .- dosud úspěšně aranžovat.Prosazování americké politiky vůči těmto novým, samostatnějším subjektům, reprezentujícím nové politické síly a ideologicky zřejmě zaštítěné tou či onou formou islámismu, bude daleko obtížnější. Nehledě na to, že někteří z těchto aktérů , pokud Írán přistoupí k jadernému vyzbrojení, se pokusí ho následovat. Jakou novou kvalitu nabude arabsko-izraelský spor tím, že jaderné zbraně budou nejen v židovských, nýbrž i v arabských rukou? V rukou jakého režimu -- laického islámského - budou jaderné zbraně Pákistánu?

Po zhroucení se Sovětského svazu zůstal v oblasti Blízkého východu jediný global player -- Spojené státy. Dá se stěží předpokládat, že v době blížícího se krizového zlomu v těžbě ropy budou ostatní státy -- především Čína a Indie, již jako hospodářské velmoci -- mlčky a nečinně přihlížet k tomu, jak Spojené státy si zajišťují monopolní kontrolu ropných zdrojů na Blízkém východě -- a tím i roli svévolného arbitra nad jejich ekonomikami. Nabízí se paleta nových aliancí, zastupitelských válek, převratů, intervencí .

Raketová základna v Polské a České republice je v podstatě pomocným instrumentem k prosazení amerických zájmů, k prosazení vylíčených zahraničněpolitických cílů Spojených států v oblasti Blízkého východu. Jelikož je naprosto nesmyslné předpokládat, že by některý stát na Blízkém východě zaútočil na Spojené státy jadernými zbraněmi jako první, má tato raketová základna jinou než obranou funkci: má v podstatě negovat zastrašovací funkci, kterou si státy od jaderných zbraní slibují, a tím otevřít prostor Spojeným státům pro ozbrojené akce, které by pod hrozbou jaderné odvety si nemohly dovolit.

Česká republika má tedy na tomto nebezpečném terénu, na kterém se budou pohybovat nevypočitatelní lokální a globální aktéři, agresivně stimulovaní blížícím se ropovým zlomem, zajišťovat politiku amerických vládnoucích kruhů, usilujících - v rámci svého úsilí o zachování svého hegemoniálního postavení - o kontrolu a ovládnutí ropových zdrojů. A to při existenci rizika, že při nepřehledném a chaotickém vývoji některý z oněch lokálních či globálních aktérů učiní ze středních Čech měsíční krajinu, kde se ani nevyplatí mrtvé pohřbívat.

Je toto v zájmu malé středoevropské země? Jestliže ano, pak přivítejme Američany chlebem a solí. Jestliže ne, pak vezměme bič a donuťme Topolánkovu vládu pochybné legitimity, aby respektovala ústavu, ve které se praví, že "lid je zdrojem veškeré státní moci".