Zejména bulvární média jej při tom účelově vedla ke skandálním odpovědím nebo jeho odpovědi určitými komentáři aj. dále skandalizovala. Čunek je samorost, který se vyjadřuje dost zpříma, při tom paradoxně umí dávat docela pozor na to, aby jeho výpovědi byly samy o sobě politicky a právně korektní, ve své dosavadní funkci měl dostatek času se to naučit. Navíc se dnes nenachází ve fázi nějaké mocenské ofenzívy, nevykazuje příznaky usilování o rozšíření moci ani nemá motiv, proč by nyní měl účelově hrát s "romskou kartou", třebaže je jasné, že pokud se vypraví za nějakým cílem, umí jít s rozhodností pitbula.

Dnes je romský problém natolik vyhrocený, že sebemenší šlápnutí vedle může způsobit katastrofu, zatím naštěstí jen mediální. Za touto mediální explozí pyrotechnika Čunka ovšem následuje přesun voličů a jsou vytvořeny všechny předpoklady pro to, aby další volby vyhrála populistická strana, případně KDU-ČSL, pokud voličům naznačí, že se chce s romským problémem radikálně vypořádat nebo jinak zneužije toto téma. Čunek si neuvědomuje, že jeho výroky, třebaže nemají zlé jádro působí jako šlápnutí slona do porcelánu, nicméně by bylo vhodné mu doporučit, aby se již vůbec k tématu Romů v médiích nevyjadřoval, pokud vyjádření nebude součástí nějakého uceleného programu apod. Zatím mu, tuším, navrhli takového bobříka mlčení jen Zelení.

Současně chci upozornit na fakt, že romský problém překročil hranici, kdy je řešitelný v reálném čase. Konkrétně to znamená, že je velké nebezpečí, že dojde k různým, nejspíš i hromadným excesům dříve než zaúčinkují libovolná preventivní a nápravná opatření. Protiromské náladu u obyvatelstva jsou velmi silné a radikalizuje se také názor podnikatelů a dalších vlivných osob; také redaktoři postkomunistických médií vykazují značný latentní rasismus, který je velmi nakažlivý a kdykoliv může přerůst do rasismu otevřeného.

Také podnikatelé fandí více Čunkovi než Bursíkovi, a co mne na tom mrzí nejvíc, že to berou jako výraz svého paušalizujícího odporu vůči Romům, přestože vlastní spor o takovém postoji vůbec není veden. Je obtížnou realitou, že dnes se zastávat Romů, a to zejména proti lidem, kteří nabízejí líbivé "řešení", znamená politickou sebevraždu. Myslím, že místo prohlášení do médií by měly politické strany napřít všechny síly k hledání maximálně účinných cest k tomu, aby se zejména výchova romských dětí a mládeže dostala do správných kolejí. (Lepší využití volného času, výchovná intervence v rodině, cirkulace odborníků v ohrožených rodinách, úhrada zájmové činnosti atd. Tyto projekty je třeba rozjet, dokud jsou průchozí; obávám se, že dlouho nebudou.)

S touto nevyhnutelnou cestou je však v ostrém kontrastu Topolánkova konzervativně až reakčně liberární teze o škodlivosti pozitivní diskriminace.

Na J. Čunkovi by mne více zajímalo, zda přišel do politiky a stal se starostou jako autentická osoba nebo člen mocenského klanu, zda se dříve společensky angažoval nebo patří k politikům vyrostlým přes noc, ve chvíli, kdy jim někdo nabídne úspěch a prospěch. Za pozitivum a částečnou odpověď považuji zejména fakt, že je v politice již od roku 1990, že je "rodinný a lidový typ" a dokáže cítit s lidmi (s Romy ale možná trochu míň). Lidé, kteří s ním pracovali většinou hodnotí jeho jednání pozitivně a ve Vsetíně má silnou podporu, což jsem měl možnost ověřit si na místě.

Myslím, že i ti občané, kteří o J. Čunkovi dosud pochybují, by s ním mohli nalézt společnou řeč i díky jeho předsednictví v národní síti zdravých měst a vůbec pro jemu zřejmě vrozenou snahu na různé problémy aktivně hledat praktické řešení (a nečekat, až nás pohltí).