Ottawa je hlavním městem Kanady a v mnoha ohledech vypadá jako typické severoamerické město, ale má jednu "evropskou" zvláštnost - uprostřed města je tržiště. Tam se soustřeďuje velká část městského ruchu. Své stánky tam mají místní zemědělci se zeleninou a ovocem a také dovozci tohoto zboží - přes občasné požadavky zemědělců i vedení "kamenných obchodů", aby se prodej dováženého ovoce a zeleniny ponechal na starosti oněm kamenným obchodům a na tržišti se dalo více příležitosti místním zemědělcům. Uprostřed stojí tržnice a kolem dokola tržiště je plno malých restaurací. Čilý ruch sem láká místní občany i turisty a také žebráky v naději, že se jim dostane almužny, jejímž rozdáváním si lépe situovaní občané stavějí schody do nebe.

Velké množství žebráků naopak přilákalo k tržišti dobročinné organizace jako jsou Shepherds of Good Hope (Pastýři dobré naděje), Mission (Misie) a další, které těmto lidem poskytují teplou polévku během dne a postel v noci. Činnost dobročinných organizací je financována z darů, jimž dávají městské úřady i politici přednost, protože tyto peníze se používají na základní potřeby života. Přítomnost žebráků přilákala na trh i určitý druh lidí, kteří z vyžebraných peněz žijí prací, což vypadá poněkud bizarně, ale je tomu tak.

Panu Johnu Masonovi, který je povoláním žebrák, chybí získat ještě 3 dolary, aby se mohl dostat do transu. V čepici položené na zemi má už dvě dolarové mince. Sedí na lepenkové krabici blízko útulku Pastýřů dobré naděje a sleduje čepici podobně bedlivě jako rybáři u českých toků sledují splávky. Cink, cink, cink. Pan Mason dosáhl momentálního cíle. Má 5 dolarů a tedy si může dopřát to, kvůli čemu zde každý den od rána do večera žebrá: "crack" kokain. Reportérce Katie Lewisové se svěřuje, že dříve žebral proto, aby si mohl koupit alkohol, ale nedávno přešel na "crack" kokain. Jednak je to moderní, ale také ho nikdo nyní nemůže vinit, že je opilec. Za druhé je to levnější a za třetí se nedá popsat ta slast, jakou na rozdíl od alkoholu přináší kokain.

Drogy jsou zdejším žebrákům základem života. Těmi lidmi, kteří z vyžebraných peněz žijí prací, jsou překupníci drog. Jsou "v práci", aby si každý, komu se nashromáždilo v čepici 5 dolarů, mohl na chvilku odpočinout od každodenní "námahy" a vznést se do světa fantazie a blaha. Přes ulici od "Pastýřů" je malý dvorek za železnou brankou a na dvorku se živě baví skoro dvacet lidí - překupníků.

Jejich podnikání na trhu je tedy důvodem, proč by chtěly městské úřady i občanské výbory zaškrtit přítok peněz do rukou překupníků. Městský radní Georges Bédard vysvětluje novinářce, že lidé dávají žebrákům almužnu v domnění, že je tím zachraňují před smrtí hladem, že si žebráci koupí jídlo, zaplatí za nocleh nebo si koupí jízdenku na autobus, aby se dostali domů, jenže žebráci jsou "doma" na trhu. Zde jsou v relativním bezpečí a v dobách nejhorší zimy jim sociální služba rozdává čepice a přikrývky. V minulosti vyměňovali žebráci na jaře tyto nyní nepotřebné věci za alkohol.

Podle radního Bédarda si může přijít přičinlivý žebrák za hodinu až na 60 dolarů. Nesnažte se mu ale spočítat, že při 8-hodinovém žebrání 5 dní v týdnu a při dvoutýdenní dovolené za rok by měl lepší plat než počítačový inženýr, tedy 120 tisíc dolarů. Na druhou stranu jsou ale vyžebrané peníze téměř čistým ziskem, ze kterého se neplatí daň z příjmu, ani nájemné ani všechna strava. Většinu peněz získávají překupníci drog.

Úspěch v žebrání je současně omezujícím faktorem. Pan Mason si po zisku 10 dolarů dělá přestávku. Zajde si na dvorek, kde promění mince za tolik "crack kokainu", aby si mohl udělat 2 až 3 "hity". Někdy ale nemá tolik trpělivosti a proměňuje za kokain již 5 dolarů. Doba blaha trvá asi 20 minut.

Ještě se nestalo, že by nemohl svou dávku dostat okamžitě, když ji "potřebuje" Zcela viditelná ruka trhu funguje stále. Překupníci mají spojky, aby mohli dodat své zboží třeba až přímo do útulku svým bezdomovcům.

Dílo zkázy obyčejně zahajují noví překupníci nízkými zaváděcími cenami - někdy kokain dávají za směšně nízkou cenu. Jakmile si dotyčný vytvoří návyk, cenu kokainu náležitě zvýší, aby si kompenzovali svou dřívější lidumilnost.

Paní Kim Chadseyová, ředitelka "Akce jdětě domů", která se věnuje především mladistvým bezdomovcům, má velké obavy z rostoucí agresivity žebráků: "Vynucují si almužnu velice hlasitě a agresívně, jdou kolemjdoucím do obličeje rukama, vstupují na vozovku mezi jedoucí auta. Musíme s nimi něco udělat".

Štábní seržant ottawské policie Paul Johnson žádá občany, aby místo peněz jednotlivému agresívnímu žebrákovi raději darovali peníze dobročinné organizaci nebo útulku. V tom případě se celý dar dostane potřebným. Používání "crack" kokainu se rozšiřuje neuvěřitelně rychle, doslova explozívně. Otázka je, zdali dávání almužny zakázat. Pan Bédard si přeje, aby se ve městě skoncovalo s tzv. "crack houses" čili domy, kde se tato forma kokainu vyrábí. Jenže město prý na tyto účely nemá dostatek peněz a ty nepřicházejí ani od provinční ani od federální vlády.

Paní Chadseyová navrhuje podívat se na celý problém pod jiným úhlem: "Musíme zjistit, jak se vlastně někdo stává uživatelem kokainu. Co ho k tomu přivedlo? Až to budeme vědět, budeme moci financovat akci, která tomu zabrání".

Tato zpráva v novinách vyvolala prudkou a velice dlouhou reakci jejich redakce. Ta zastává názor, že si prý kupuje pravidelně kokain přímo na trhu jen malá část žebráků. Za druhé by bylo škodlivé vsugerovat štědrým občanům přesvědčení, že je jejich almužna něčím škodlivým a že by s ní měli přestat. Takové názory na škodlivost almužny by se mohly považovat za poručníkování, jakoby občané neměli vlastní cit pro to, co je dobré a co nikoliv. Prý by se dalo mnoho dobrého dosáhnout laskavostí. Pozdravit bezdomovce a hezky se na něho usmát zatímco mu dáváme do čepice dolar, by mohlo mít povzbudivý vliv a odstranilo by bariéru mezi žebrákem a zbytkem společnosti. Redakce dále doporučuje, že i ti lidé, kteří by nechtěli poskytnout peníze, by neměli odepřít úsměv a povzbudivé slovo. Ostatně prý ty malé částky, které občané dávají, z nikoho neudělají opilce nebo zdrogovanou lidskou ruinu. Naopak, když nebudou mit alkoholici dost peněz, budou do sebe lít velice levné kapaliny, které obsahují alkohol, a zničí si játra. Neměli bychom jako občané rozhodovat o tom, co by měli bezdomovci z penězi dělat, zvláště, když jich mají tak málo. Bude nejlepší, když se všichni budeme snažit o to, abychom je udržovali při životě co nejdéle, takže oni snad na to přijdou, že dělají chybu, ale i kdyby na to nepřišli, buďme jim nápomocni, až nás budou potřebovat. Ti, kteří se snaží zbavit se návyku, nejsou tak viditelní jako ti, kteří se opíjejí a užívají si svoje "hity", takže i na to máme pamatovat.

Redakce dává další rady, například o tom, že "cracková dýmka" zapíchnutá u vchodu do slušného domku nedaleko od trhu může být sice šokující, ale musíme si uvědomit, že to je tím, že jsou takové případy dosud natolik ojedinělé, aby byly šokující. Vlastně je prodej narkotik spíše problémem pro jejich uživatele než pro ostatní občany. Chceme-li snížit přísun narkotik do města, musíme se snažit snížit zájem o ně.

Není tedy nijak divné, že tento redakční článek vyvolal odezvu mezi občany. Někteří si nebyli jisti, zdali jej nepsal někdo pod vlivem narkotika, protože vysvětlovat občanům, že ojedinělá "cracková dýmka" je proto šokující, že se jich kolem dokola nepovaluje mnoho u každého vchodu, nesvědčí o zájmu "snížit zájem o narkotika ve městě".

Zde by bylo možné zprávu ukončit, ale to jen v případě, že bych nevěděl o tom, že byl jeden ottawský policista suspendován již rok a půl (plat mu ale zatím jde) za to, že kradl kokain, který zabavoval uživatelům narkotik. Původně byl od policie propuštěn, ale jeho obhájce argumentuje, že je návyk na narkotika chorobou, takže přece není možné propustit z práce nemocného člověka. Jeho případ se proto bude znova projednávat. Jak ten ubohý policista "onemocněl"? Sám použil první zabavenou dávku "crack" kokainu a "už se vezl" - měl prý skutečně smůlu, že se u něho vyvinul návyk po jediném použití. Kdybych všechny články nečetl na vlastní oči, ani bych takovým zprávám nechtěl uvěřit. Nezdá se tedy, že máme v tomto městě mnoho lidí na správných místech. Několikrát za rok naplánuje policie šťáry a zátahy, budou u toho reportéři a fotografové a občané na vlastní oči uvidí, jak se u nás bojuje proti narkomanii.