Komunikace studenta na umělecké škole by měl být tvořivý střet, konfrontace jeho možností a očekávání s nabídkou. Z tohoto střetu by měl student vycházet nějak obohacený. Stejně tak vzniká obsah uměleckého díla (podobně jako myšlenka) z umělcova tvůrčího střetu sebe samého se světem kolem něho a v něm. Jde o střet ideálů (nikoliv iluzí) s realitou, o schopnost určité míry citlivosti obstát sám vůči sobě v agresivním nepřátelském prostředí. Silné osobnosti, velká díla i lidské činy rostly logicky v prožitku a poučení z konfliktů života.

Nejde o nic jiného, než o "vymáhání" obsahů, o získávání kvalitních zdrojů sytících lidského ducha, uspokojujících jeho potřebu plnosti. To by se měl člověk učit od narození, na vysoké umělecké škole by to měla být ale základní podmínka komunikace pedagoga se studentem. Nikoliv názorová podobnost, souhlasnost, plácání po zádech, jak je to běžné v české společnosti, ale naopak ostrá konfrontace, ovšem ne ta v osobní rovině vzájemné nesnášenlivosti. Konfrontace jako výzva, hledání cesty a ne jako překážka.

Umělec vždy "přemýšlel" o svém díle jako o výrazu svého bytí, jako o otisku vlastní autentické stopy, zanechané zde jako výpověď druhým, bez ohledu na budoucí zhodnocení závažnosti takového sdělení.. Tento nezávislý postoj je základem iniciace vzniku díla, podmínkou schopnosti umění začlenit se do celého myšlenkového a kulturního kontextu společnosti. Dřívější umělec o sobě hovořil skrze "boha", cítil se být nástrojem vyššího smyslu světa, co z této počáteční snahy renesančních umělců zůstalo dnes?

Jaké požadavky na sebe současný umělec klade? V čem spočívá jeho autenticita, tedy neopakovatelnost? Jestliže původním smyslem umění byla duchovní integrace člověka do chaosu světa, bylo umění možností jeho přesáhnutí. Hledej boha, jestliže tě svět zklamal, napsal kdysi Petrarca. Dnes je umění především drsnou výpovědí právě tohoto světabolu, zrcadlem společnosti, do kterého se stejně nikdo nedívá, není to ale málo? Skutečně by mělo umění vyjadřovat jen to negativní z našeho světa právě proto, že to zlé zdá se převládá?

Umění vždy vznikalo v konkrétních reálných podmínkách, v nichž odráželo myšlenky a život, reagovalo na problémy doby, jeho kvalita však spočívala v odpovědi na otázku jak. Myslím že umění ale bylo uměním právě proto, že obsahovalo ještě cosi víc, než jen otrocky přesné konstatování skutečnosti, či pořízení jejího záznamu. V dnešní době plní tento účel více či méně úspěšně média, s kterými umění beznadějně soupeří, často pod záminkou inspirace. Tato rivalita je ale jen bláhová snaha o podobné komerční prosazení umění na trhu.

Chápu inspirační podněty v zobrazování světa, ale umělec může téma těžko zpracovat a pak ho vyjádřit uměleckými prostředky, pokud ho osobně neprožije, pokud se nestane jeho součástí. Obsah nelze konceptuálně vymyslet, ale pouze naplnit. Jestliže je v soudobé tvorbě přítomna tolik preferovaná odosobněnost jako metoda osahávání zobrazované látky, jde často jen o z nouze ctnost a dvojí zkreslení. Prvého se dopouštějí média sama, druhého umění citací médií. Lidské měřítko se ztratí, zůstávají jen kulisy.

Klást v díle důraz na lidské měřítko ovšem neznamená namalovat monumentální zvětšeninu člověka, či zvýraznit detail některé části těla, ale vyjádřit jistý étos. Obraz s detailem ruky držícím mobilní telefon může být jen těžko vyjádřením intimity člověka a pokud ano, je to současně i vyjádření intimity mobilního telefonu. Pak jde ale o to, co má intimita telefonu sdělovat, že má technický výrobek duši? A nebo chtěl obraz vyjádřit morální sdělení, že bychom měli méně telefonovat a více rukama hladit?

V tom případě plně postačí jen detail ruky, čímž bude řečeno vše. Ve stávajícím případě se může obraz tvářit duchaplně, ale půjde jenom o konstatování stavu a skutečnosti. Bohužel současný umělec už nepracuje s vlastními mýty, s atributy pramenícími výlučně z vlastního zdroje, s prožitky nalezenými v hloubce svého bytí, ale interpretuje a s konceptuálním odstupem kombinuje komunikační možnosti mediálního jazyka. Až na výjimky je situace v oblasti volného umění na vysokých uměleckých školách podobná.

Osobní témata studentů jsou pro umělecké vyjádření buď málo výstřední, či se za ně stydí a nebo je povazují ve společenském klimatu "odosobněnosti" za nepatřičná. Pokud se k tomu odhodlají, činí tak sofistikovaně, v různých jinotajích a narážkách, jenom ne přímočaře a s plným výrazem zaujetí. Jakoby se jejich vnitřní život odehrával jen ve stínu vnějších událostí a nestál za větší pozornost. Jedním z rysů současné tvorby je proto také snaha umělce skrývat, že něco skrývá, což je typickým charakterem současného umění

Výsledkem jsou pak velmi často k ničemu podstatnému se nevztahující subjektivistické dojmy, jakési neuspořádané chaotické útržky sentimentu, náhodných představ, naivních přání i nenaplněných a nenaplnitelných iluzí. Ovšem pocity, pakliže nenesou oporu v plnosti prožitku reálného života, stávají se lží, na první pohled třeba těžko rozluštitelnou fikcí, za kterou lze účelově dosadit cokoliv a kohokoliv. Ale přesně takový je i vnější svět, s celým svým systémem nahraditelnosti, bezstarostnosti, zábavy a konzumu.

A tak se kruh bludně uzavírá a umělec nepřesáhne sám sebe, nepronikne nikam. Není ale divu, dnešní svět zpohodlněl, už není nutné osobně prožít nějakou bolest, či naopak radost, která by dílu vtiskla autentický obsah. Tragédii stačí "prožít" skrze médium a desítky umělců po celém světě mají v jednom okamžiku stejnou inspiraci i motivaci k uměleckému činu. Už nemusí trpět, aby něco vytvořili, utrpení se k nim dostane zprostředkovaně, nepotřebují emoce k tomu, aby něco sdělili, stačí jim rozum, aby dílo vymysleli.