23. 4. 2007
Ryby vždy smrdí od svých hlavPáni poslanci, jak respektujete zákony, které jste sami vytvořili?Upozornil jsem písemně k
rukám předsedy Poslanecké sněmovny a v kopii předsedovi Stálé komise pro
sdělovací prostředky na porušení § 5 odst. 1 zákona o Českém rozhlase dvěma
členkami Rady Českého rozhlasu, Danou Jaklovou a Marií Ptáčkovou. Obě nemohou
být dle mého názoru nadále členkami Rady, neboť mají "jakoukoli funkci ve
veřejné správě", což zákon zapovídá. Slovo "jakoukoliv" zahrnuje do výčtu funkce
placené i neplacené, volené i jmenované, sousloví veřejná správa pak zahrnuje
jak státní správu, tak i samosprávu. Věc zřejmá a jasná, která nepřipouští dvojí
výklad. Dana Jaklová byla k datu podání mého návrhu na odvolání členkou bytové
komise Rady městské části Prahy 2 za ODS, Maria Ptáčková pak vedoucí oddělení
informací a styku s veřejností odboru kanceláře hejtmana Krajského úřadu, což je
ze zákona jmenovaná funkce ve státní správě a byla i jmenována i jako mluvčí
hejtmana za ODS Jana Zahradníka. Ze zákona tomu nemohlo být jinak. Obé jsem ve
svém písemném podání doložil. Podle informací tajemnice Stálé komise o mém
návrhu komise jako orgán nejednala, jednalo o něm pouze její předsednictvo.
Mnoha členům Parlamentu tato informace i výsledek jednání předsednictva komise
tak zůstaly utajeny... Podle § 6 odst. 2 zákona 484/1991 Sb. ale musí
procedurálně o návrhu rozhodnout Poslanecká sněmovna Parlamentu, čili plénum.
Samotný koncept objektivní pravdy se ztrácí ze světa. Do dějin se zapíšou
lži. Vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, s údivem jsem se až od kolegů novinářů dozvěděl 12. 4. 2007, že vaši kolegové z výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu rozhodli na jeho 10. schůzi dne 11. dubna 2007 usnesením č. 57 o doporučení mého odvolání podle § 6 odst. 2, písm. b) zákona 484/1991Sb. o Českém rozhlasu z funkce člena Rady Českého rozhlasu. S údivem proto, že mne nikdo o tomto návrhu neinformoval, ani mne nepožádal o vyjádření k dokumentům, které tomuto rozhodnutí předcházely a které mi ani před tímto rozhodnutím nebyly doručeny. Tyto dokumenty nejsou ani přílohou usnesení, ani v něm není sděleno jakkoliv krátké odůvodnění návrhu. S údivem jsem se to dozvěděl i proto, že jsem se měl dopustit porušení svých povinností a měl jsem zasahovat do kompetencí redakce jedné stanice Českého rozhlasu. To je ale zhola nemožné, pokud o tom neexistují písemné podklady, což nemohou, neboť bych je musel napsat a podepsat já, což jsem nikdy neudělal. Nikdy jsem nezasahoval do ničích pravomocí (pracovní úkoly, kompetence i pravomoci jsou zaměstnancům dávané písemně jejich nadřízenými v souladu s vnitřními předpisy Českého rozhlasu a striktně určují, komu jsou tito pracovníci odpovědní) a poměrně úzkostlivě jsem se vystříhal i hovořit jinak než vyjadřováním svého názoru. Ten vyjadřuji i nyní. Možná se budete domnívat, že nyní zasahuji do vašich kompetencí. Poslanec Pleva, který prý přednesl výboru návrh na mé odvolání, jej přednesl podle mně dostupných informací ústně v bodě Různé před závěrem jednání výboru a prý jej měl předjednán s poslanci sociální demokracie. Tak mi to alespoň sdělil předseda výboru, poslanec Walter Bartoš, který mi zároveň oznámil, že ani on nemá k dispozici podkladové dokumenty, a tudíž mi nemůže dát jejich kopii. |
Ale budiž. Nehodlám polemizovat s tímto absurdním a tajnůstkářským obviněním, neboť je vždy věcí subjektivní interpretace, co kdo považuje za své kompetence a co za vměšování do nich. Je vždy věcí subjektivní interpretace i to, co jak kdo chápe a co jak bylo kdy kým řečeno. Snad i proto je vaše jednání doslova zaznamenáváno tolik a způsoby a snad i proto je jednací řád tak poplatný pozitivněprávnímu pojetí... Nehodlám svá slova dokládat zvukovým záznamem. Mrzí mne pouze, že do této intriky byli bezdůvodně zataženi lidé, kteří mé vměšování nepotřebují a své názory si dokáží obhájit sami. Já jsem vždy zastával názor, že i obžalovaný z hrdelního zločinu dříve, než je odsouzen a popraven, má právo vědět, z čeho byl obžalován a má právo se hájit, byť je o jeho vině rozhodnuto předem. Toto právo uznávala i Svatá církev římská ve svých nejtemnějších dobách procesů s čarodějnicemi a kacíři a díky tomu víme, že Jan Hus nebyl zločinec a Galileo Galilei byl fyzik a astronom, a nikoliv blázen. Poznání, že Země se točí, ovlivnilo autoritu církve, vývoj dějinných procesů i myšlení mnohých - navždy. Poslanci Parlamentu České republiky mne i své voliče přesvědčili 11. dubna 2007, že tomu tak nemusí být vždy, a že tomu tak nebylo v tomto případě. Přesvědčili mne, že lze někoho odsoudit bez soudu a potrestat bez možnosti se obhajovat. A to je významný signál pro úroveň demokracie a chápání práva a spravedlnosti v této zemi. Ještě významnější signál je nejen pro mne to, že se představitelé vládní ODS dohodli s představiteli opoziční ČSSD na kroku, u kterého se báli mít obžalovaného, svědky či odpůrce takového postupu. Ukazuje to na váhu "nezávislosti", kterou by teoreticky měly mít mediální rady, které rozhodují o institucích veřejné služby a miliardách v nich, měly by hlídat jejich názorovou vyváženost, objektivitu zpravodajství, publicistiky i naplňování dalších cílů vysílání, které jim ukládá § 2 zákona o Českém rozhlasu, zákona o České televizi či Kodexy obou institucí. Nezávislosti, se kterou by měli členové rad volit, ale mají možnost i odvolávat generální ředitele těchto institucí či schvalovat jejich rozpočet. Hlasů těch, kteří na zasedání výboru byli proti nebo se alespoň zdrželi, případně hlasovali nohama, si vážím. Nepopírám, že jsem se vyjadřoval po celou dobu svého působení v Radě Českého rozhlasu velmi kriticky k některým aspektům vysílání. Nepopírám, že jsem sám Radě podal i několik stížností na vysílání. Nepopírám, že mi vždy vadil pravicový ultrakonzervativismus a rigidně primitivní antikomunismus stanice, která vznikla veřejnoprávní transformací propagandistické vysílačky, placené z prostředků amerického Kongresu jako nástroj ovlivňování politického klimatu v zemích socialistického bloku během studené války. Ethos stanice nemizí časem a metody práce v mládí naučené zhusta zůstávají tytéž až do důchodu. Odvolání ředitele Jana Šterna a radikální obměna autorů a spolupracovníků se mi zdály východiskem pro zvýšení sledovanosti stanice už od chvíle, kdy jsem do Rady nastoupil. Sledovanost stanice nakonec stoupla - ale ne o mnoho. Ryby vždy smrdí od svých hlav. Nepopírám, že jsem se stejně kriticky vyjadřoval ke zveřejnění textu Kubiceho zprávy Českým rozhlasem, o kterém rozhodl v poslední instanci generální ředitel Václav Kasík. To proto, že k objektivním, vyváženým a pravdivým informacím má tento dokument i při zběžném čtení daleko, a považoval jsem jeho zveřejnění za neodpovědný diletantismus a trestný čin pomluvy spáchané za použití hromadného sdělovacího prostředku jedním redaktorem až do chvíle, než vyšlo při jednání předsednictva Rady najevo, že o jeho zveřejnění rozhodoval po velmi odpovědné úvaze redakční kolektiv, v konečné fázi včetně generálního ředitele. A pak Rada i bez mého hlasu a za mého protestu poděkovala pracovníkům Českého rozhlasu v čele s generálním ředitelem za vzornou a odpovědnou přípravu předvolební kampaně. Ano, ta příprava byla vzorná... Já jsem svůj názor na tento dokument řekl už předtím veřejně jako publicista. Stejně kriticky jsem se vyjadřoval i ke snahám účelově dezinterpretovat rozhodnutí Rady Českého rozhlasu z roku 2005 a počátku roku 2006 o vzniku regionálního studia Radio Wave, specificky oslovujícího v hlavním městě a středočeském regionu i ty koncesionáře, které Český rozhlas do té doby ignoroval. I mladí mají právo na svou kulturu, i mladí mají právo na "svou" hudbu ve vysílání. I mladí lidé platí a měli by platit i nadále rozhlasové poplatky a vědět, že za ně odvedl Český rozhlas poctivou práci. Do jara 2006 všem těmto koncesionářům Český rozhlas dlužil a trvalo deset let, než svůj dluh splatil. Zasáhl ale zájmy komerčních rádií v nejcitlivějším bodě - dal desetitisícům mladým lidem alternativu bezduchosti mnohé komerce. Ukázal i v mediálním prostředí, že jiný svět je možný. A tuto snahu je nejspíše třeba trestat. Já jsem svůj názor řekl opět veřejně jako publicista, ale i písemným separátním názorem k příslušnému usnesení Rady. Trvám na tom, že Rada i generální ředitel o vzniku regionálního studia Radio Wave rozhodli v souladu se zákonem a specifičnost hudebního profilu nemůže být na překážku regionalitě. Stejně kriticky a stejně otevřeně jsem se vyjadřoval i v jiných případech snahy politiků a jim naslouchajícím "odborníkům" poškodit veřejnou službu, ať již snahami po cíleném omezení veřejné služby v nastupující multimediální době - neschválením multiplexu veřejné služby či vyhladověním České televize a Českého rozhlasu nezvýšením poplatků, zachováním reklamy ve vysílání, stejně jako pokusům o odebrání kmitočtů či pokusu o privatizaci ČTK. Všechny tyto pokusy měly za cíl jediné - nedopustit, aby vznikly opravdu nezávislé, opravdu silné a opravdu soběstačné instituce, které by se řídily svými pravidly ze zákona a jejichž dramaturgii či herecké nebo režisérské obsazení by neurčovali inzerenti či "sponzoři", případně politici temnými výhružkami o privatizaci. Opět jsem se vyjadřoval jasně a zřetelně i jako publicista. Privatizaci ČTK, kterou dlouhá léta prosazoval poslanec ODS Pleva, jsem považoval a dosud považuji za nebezpečnou hloupost. A to i poté, co se k tomuto nápadu připojil stínový ministr kultury, poslanec Jandák z ČSSD a prosadil za tichého potlesku vládní ODS usnesení, že má ministerstvo kultury připravit privatizační projekt. Zdražení zpravodajství, ke kterému by tento krok povedl, by znamenalo vytvoření trvalého a stále sílícího penězovodu z veřejného rozpočtu do privátních kapes nových majitelů, vedlo by k nadměrnému odčerpávání prostředků z rozhlasových a televizních poplatků, neboť ČRo i ČT jsou významnými odběrateli agenturního zpravodajství. Čím více zpráv by používaly, tím více by platily. Stejně tak jsem vás, paní poslankyně a páni poslanci, upozornil písemně k rukám předsedy Poslanecké sněmovny a v kopii předsedovi Stálé komise pro sdělovací prostředky na porušení § 5 odst. 1 zákona o Českém rozhlase dvěma členkami Rady Českého rozhlasu, Danou Jaklovou a Marií Ptáčkovou. Obě nemohou být dle mého názoru nadále členkami Rady, neboť mají "jakoukoli funkcí ve veřejné správě", což zákon zapovídá. Slovo "jakoukoliv" zahrnuje do výčtu funkce placené i neplacené, volené i jmenované, sousloví veřejná správa pak zahrnuje jak státní správu, tak i samosprávu. Věc zřejmá a jasná, která nepřipouští dvojí výklad. Dana Jaklová byla k datu podání mého návrhu na odvolání členkou bytové komise Rady městské části Prahy 2 za ODS, Maria Ptáčková pak vedoucí oddělení informací a styku s veřejností odboru kanceláře hejtmana Krajského úřadu, což je ze zákona jmenovaná funkce ve státní správě a byla i jmenována i jako mluvčí hejtmana za ODS Jana Zahradníka. Ze zákona tomu nemohlo být jinak. Obé jsem ve svém písemném podání doložil. Podle informací tajemnice Stálé komise o mém návrhu komise jako orgán nejednala, jednalo o něm pouze její předsednictvo. Mnoha členům Parlamentu tato informace i výsledek jednání předsednictva komise tak zůstaly utajeny... Podle § 6 odst. 2 zákona 484/1991 Sb. ale musí procedurálně o návrhu rozhodnout Poslanecká sněmovna Parlamentu, čili plénum. Rychlost vašeho rozhodnutí o zařazení bodu na program schůze a vaše hlasování na základě kvalifikovaného právního rozboru mého návrhu tak bude veřejnou vizitkou, jak moc respektujete zákony, které jste sami vytvořili. Ač já sám se nedomnívám, že bych jakkoliv zasahoval do kompetencí redakce ČRo 6, vyjadřoval jsme se k mnohému v Radě, v rozhlase i na veřejnosti otevřeně kriticky a chápu, že mnoha lidem to mohlo vadit. Podle § 4 odst. 1 jsem uplatňoval právo veřejnosti na kontrolu činnosti Českého rozhlasu tak, abych mohl s klidným svědomím tvrdit i prokázat například to, jak moc má nevyváženost některých stanic Českého rozhlasu objektivní příčiny a nakolik je dílem záměrné cenzury nepohodlných názorů, a tudíž porušením § 2 odst. 2 písm. a) zákona 484/1991 Sb.. Dnes už to vím. A vím i to, že pravda se mnohdy úspěšně maskuje. I před radními. Právě probíhající vývoj diskuzí o potřebnosti médií veřejné služby uvnitř některých redakcí a zjevná stranickost některých radních při prosazování cílů a záměrů, ve výsledku zpochybňující veřejnou službu či poškozujících instituce veřejné služby mne přivedla k poznání, že boj některých poslanců, radních i občanů proti mýtickému fenoménu "pravdy a lásky", proti solidaritě platby rozhlasového či televizního poplatku, snahy po privatizaci médií i ve výsledku absurdní dekomunizace managementů bude vášnivým politickým střetem o obsah, formu i podíl veřejné služby na mediálním trhu. V televizi i rozhlase. Občasné chyby či záměrné provokace redaktorů, moderátorů nebo hostů pak budou záminkou stejnou, jakou byly v rozhlase výroky Yvonne Přenosilové na ČRo 2 či Ester Kočičkové a bývalého poslance ODA Kužílka na ČRo 1, případně výroky o termitech v České televizi či výzva k emigraci adresovaná bývalému premiéru Grossovi na vlnách ČRo 6. Kvůli jedné falešně zpívající zpěvačce ale také nezapálíme Národní divadlo... Snaha po poškození veřejné služby televizní rebelií v roce 2000-2001, která měla skrytě vést k tehdy plánované privatizaci ČT 2, vedoucí nyní o sedm let později ke kontrole nad kmitočty, nutnými pro utváření jednoho digitálního multiplexu, na němž stojí rozvoj digitalizace v ČR, dospívá dnes naplnění jinými prostředky a částečně i jinými cíli. Ve hře jsou nyní "koláče" rádií i kmitočty pro budoucí HD radio velkých městských aglomeracích, takzvané ženevské kmitočty. Realizace privatizačních plánů je taktéž střednědobá, v některém případě může být i krátkodobá... O rozhlasové kmitočty BBC v sídlech krajů v případě úspěšnosti tlaku na ukončení přípravy pořadů v českém jazyce Českým rozhlasem Rádio Česko bude pochopitelný a politicky motivovaný zájem... Síti takových komerčních rádií se pak bude možná přezdívat hejtmanská síť. Oproti tomu jste, vážené poslankyně a vážení poslanci, nikdy za patnáct let neumožnili vysílání subjektům neziskovým, které nejsou institucemi veřejné služby ze zákona. Nemohou tak vzniknout iniciativní, studentská, církevní, menšinová či komunitní rádia omezeného dosahu s podporou státu, jako je tomu jinde v Evropě, například v Německu. Komunitám, které se nechtějí transformovat do podoby komerčních subjektů, překonávající houštinu mediální legislativy, pro jejich aktivity zbývá pouze nikým neregulovaný internet, případně satelitní vysílání z cizích zemí. Neziskovost je nejspíše vždy podezřelá... To, co mne překvapuje a mrzí, je, že tohoto procesu plíživé normalizace veřejného prostoru a oklešťování budoucího potenciálu veřejné služby se účastní rukou společnou a nerozdílnou poslanci pravicové ODS, u kterých je to programově konformní, ale i poslanci ČSSD, u nichž je to v příkrém rozporu s programovými cíli i volebními sliby jejich strany. Nicméně pravdu má asi klasik, že moc, ale i touha po ní korumpuje. Politikům nejspíše vadí představa silných, sebevědomých a vyvážených institucí opravdu veřejné služby, jejichž kritičnost vůči politické věrolomnosti a kuhhandlům by měla autoritu a ohrožovala by dohody a zákulisní politické obchody stran i mnohých jednotlivců v nich. Nejsem politický romantik a nemyslím, že ten, který bez zdlouhavého odůvodňování jmenoval, by neměl mít právo také bez zdlouhavého odůvodňování odvolat. To je jako si myslet, že by manželství nemělo mít možnost být rozvedeno. Nejsem katolík. Není ale nutné si hledat zástupné a nepravdivé argumenty pro rozvod, připravené pod jakousi intrikou. K pokusu o mé odvolání se spojily dvě nejsilnější politické strany, aniž mi daly právo se veřejně hájit. Nehodlám jim ve společném úsilí po prokazování zdvořilostních ústupků budoucí velké vládní koalice stát v cestě. Svou židli za vzniklého stavu uvolňuji sám. Pro mne je totiž obhajoba těch principů, které jsem vždy otevřeně a veřejně jako publicista i jako radní hájil, za dané situace v Radě Českého rozhlasu nemožná a změna mých názorů do velkokoaličně konformních, lhostejných či krotkých je nepřijatelná. Nehodlám jen přihlížet, sedět a zvedat ruku. Pravou. Do Rady mne nominovaly čtyři organizace a volili mne poslanci čtyř politických stran. Vždy jsem se choval nezávisle a hodlám v tom i nadále pokračovat. A protože se nejmenuji Čunek, na své funkci nelpím a oněch 13 600 Kč měsíční odměny radního pro mne není motivací, proč se držet svěřené mi židle oběma rukama, v souladu s § 6 odst. 1 písm. b) zákona 484/1991 Sb. v platném znění se počínaje dnem 23. 4. 2007 vzdávám funkce člena Rady Českého rozhlasu. Vracím tak mandát do rukou těch, kteří mi jej před lety svěřili. Svému nástupci nezávidím počínající politickou realitu ani schizofrenii, se kterou se bude muset utkat, bude-li chtít hájit zájmy koncesionářů, kteří chtějí poslouchat Český rozhlas i v budoucnu - za situace, kdy prosté šíření zvuku bez přidané hodnoty obrazu a dalších informací už bude v digitálním světě stejným anachronismem jako dávno zaniklý rozhlas po drátě. Já jsem tak činil ve funkci člena Rady Českého rozhlasu tři roky a jsem rád, že jsem mohl být svědkem a mnohdy spoluúčastníkem toho, jak se tvoří mediální budoucnost v přelomovém okamžiku. Byly to pracovně náročné, na zkušenosti i nabyté znalosti však nesmírně bohaté a poučné tři roky... Svému nástupci nezávidím ani obhajobu mnohdy nevycválaného, ale většinou poctivého hlídacího psa demokracie i české kultury, kterému se politici snaží dlouhodobě a vytrvale nasadit náhubek a říci mu jednou provždy, kdo je v této zemi pánem a co je to kultura. Sedni. Lehni. Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, už nemáte o čem v bodě 71 vašeho pořadu 14. schůze jednat. A to je dobře. ak. soch. Štěpán Kotrba |