Kubánská intervence ve prospěch národně osvobozeneckých hnutí v Africe

24. 4. 2007 / Daniel Veselý

Ano, Kuba není kvintesencí demokracie; existuje zde represivní aparát, je utlačován a vězněn disent, ovšem v kontextu Latinské Ameriky jde o relativně vyspělou zemi s vynikající zdravotní péčí, školským systémem a klidnou bezpečnostní situací. Je slušné se také zmínit o rozmístění tisíců kubánských lékařů v desítkách zemí po celém světě, kteří tu vykonávají své povolání mnohdy bez nároku na odpovídající honorář.

Profesor Gleijeses je prvním badatelem, kterému se podařilo získat přístup k tajným kubánským archivům, které studoval plných šest let. Odtajněné kubánské dokumenty obsahují informace Ústředního výboru kubánské komunistické strany a ministerstva zahraničí, korespondenci Ernesto Guevary ze Zairu, vojenská nařízení Raúla Castra, kubánsko-sovětskou komunikaci atd. Autor souběžně a intenzivně pracoval s informacemi obsaženými v archivech Spojených států, Belgie, Velké Británie, západního a východního Německa, a naučil se portugalsky i afrikánsky, aby mohl studovat archiválie Jihoafrické republiky.

Gleijeses udělal interview s více než sto padesáti protagonisty, včetně bývalého šéfa CIA v angolském hlavním městě Luanda, který poprvé promluvil o vměšování americké vlády do záležitostí zemí jižní Afriky.

Spojené státy projevily po druhé světové válce coby nejmocnější stát světa eminentní zájem o africké nerostné bohatství, vytkly si za cíl zařadit valnou část kontinentu do své sféry vlivu, a otevřít tak dveře kapitálovým investicím, což v reálu znamenalo rozdrtit národně osvobozenecké snahy a udržet srdečné vztahy s evropskými koloniálními mocnostmi. Zajímavým faktem bylo, že v té době na africkém kontinentu nebylo ani vidu ani slechu po vlivu Sovětského svazu, jehož následné pokusy o hegemonii mimo vlastní území a jeho evropské panství končívaly často nezdarem, neboť po ekonomické a politické stránce byl v silné defenzívě. Sovětská tyranie a její choutky po tom samém, čím vládly USA a koloniální velmoci sloužily západním zemím coby "kouřící revolver" či záminka k "ochraně" slabých zemí před "komunistickým morem", tedy v podstatě šlo o utužení lenních držav, jakýmikoliv prostředky, mnohdy brutálními, často aniž by hrozila konkurence sovětské moci.

Autor knihy popisuje a analyzuje dramatické nasazení 36 000 kubánských vojáků do Angoly v letech 1975-76 v době rozpadu portugalského koloniálního panství na pomoc novopečené angolské vládě a sleduje kořeny této politiky. Od havanské pomoci alžírským rebelům v boji proti francouzským kolonizátorům v roce 1961 přes utajovanou válku mezi Kubou a Spojenými státy v Zairu v letech 1964-65 až po rozhodující přínos Havany v boji Guinea Bissau za nezávislost.

Gleijeses definitivně vyvrací mýty hluboce zakořeněné ve vědomí obyvatel západních států. Hlavní tiskovinou omilostňující destruktivní politiku USA v Africe i jinde se staly paměti bývalého šéfa americké diplomacie Henryho Kissingera. Fidel Castro se rozhodl poslat do Angoly tisíce vojáků v odpověď na napadení Angoly silami Jihoafrické republiky.

Prezident Gerald Ford však otevřeně tvrdil, že tomu bylo naopak. Washington byl také do detailu informován o tom, že armáda JAR hodlá provést invazi do Angoly a poskytl jí finanční podporu i bojové jednotky. Tato skutečnost však tvrdě kontrastuje se svědectvím Kissingera, které podal před americkým Kongresem, a tvrzeními, obsaženými v jeho memoárech. Kuba navíc provedla intervenci bez vědomí SSSR, jehož angažmá v konfliktu začalo až po dvou měsících od jeho vypuknutí. Opravdová pomoc Kubáncům ze SSSR přišla až ve chvíli, kdy byla JAR v západním tisku označena za agresora. Kuba dále Angole poskytovala nevojenskou pomoc, lékařské a vzdělávací služby, vedle staveb domů, oprav mostů a další infrastruktury.

Kuba podle autorových zjištění nefungovala jako zástava Sovětského svazu ve většině konfliktů, odehrávajících se na africké půdě, ba někdy hrála proti vůli SSSR. Někdy musela Sovětský svaz dlouho a úporně prosit o pomoc, což se jeví trapně v tvrzeních promotérů oficiální linie zahraniční politiky Západu.

Půl roku před vyhlášením samostatnosti Angoly bylo Washingtonu jasné, že portugalský místodržící co nevidět padne a prostřednictvím Henryho Kissingera USA podkopávaly jakýkoliv pokus o dosažení nezávislosti angolského lidu, neboť to mohlo ohrozit investice amerických molochů a činnost těžařských koncernů (Texaco, Mobil, Union Carbide) v zemi.

Poté, co se Angola zbavila neúnosného břemene portugalské nadvlády v roce 1975, ještě týž rok v listopadu oficiálně vyhlásila nezávislost. Moci se ujalo Marxistické populární hnutí pro osvobození Angoly (MPLA). Vláda byla uznána mnoha zeměmi světa, avšak tuto skutečnost odmítla respektovat Národní unie pro totální nezávislost Angoly (UNITA), vedená warlordem Jonasem Savimbim, ke které se připojili bílí žoldáci z JAR z Armády jihoafrických obranných sil (SADF) a antikomunistická guerilla Fronta pro osvobození Angoly (FNLA).

Fidel Castro prohlásil, že kubánské jednotky budou operovat v regionu až do té doby, kdy bude svržen rasistický režim apartheidu v JAR, dle něho centrum útlaku, což se stalo holou skutečností koncem osmdesátých let minulého století.

Kubánské vojsko nastoupilo v Angole ve velkém. Jeho artilerie srovnávala jeden obrněný vůz FLNA za druhým. Poté rozmetala tankové divize SADF, uvíznuvší v bahnitém terénu. Porážka SADF se podle Piero Gleijese z Angoly roznesla až do jihoafrických bantustanů, kde živořila utlačovaná černošská většina obyvatel JAR. Fakt, že byl zlomen mýtus o nepřemožitelnosti armády bílých černými vojáky z Kuby, posilnil a zvýšil sebevědomí aktivistů z Afrického národního kongresu (ANC), v odboji představoval zlom a začátek konce brutálního režimu v JAR, ovšem až po dlouholetém krveprolití.

Velkorysou vojenskou pomoc proti MPLA a kubánským jednotkám poskytovaly vedle JAR také Spojené státy a Izrael - jeden z největších vývozců zbraní na světě. Úkolem zabijáckých band v čele s UNITA bylo demoralizovat angolské obyvatelstvo, záměrné ničit ekonomickou infrastrukturu země a rozdrtit Kubánce a MPLA. V 80. letech minulého století se situace v regionu zhoršila. Konflikt pronikl do sousedního Mosambiku. Reaganova administrativa navýšila UNITA pomoc, utužila politické a vojenské kontakty s JAR a legalizovala akce UNITA v RB OSN. Do roku 1987 bylo ze samotné Angoly válečnou mašinérií vypuzeno milion civilistů, UNITA demolovala telekomunikační zařízení, zapalovala zdravotnická střediska a zbořila na 10 000 školních tříd, ničila zásobárny obilí, instalovala nášlapné miny v polích atd. Jen během 80. let bylo v Angole a Mosambiku zabito jeden a půl milionu lidí.

Ve své publikaci Piero Gleijeses vznáší otázku, co motivovalo Kubu riskovat tak daleko od svého území, když byl samotný ostrov sevřen v kleštích extrémního ekonomického embarga a teroristické kampaně Spojených států? Dle dostupných pramenů dochází ke zjištění, že se Fidel Castro cítil být povinován podstoupit tuto misi a věřil, že je k tomu povolán.

Bývalý šéf CIA v Angole Robert Hultslander se při interview s profesorem Gleijesem doznal: "Kissinger se bál vítězství MPLA, protože by mělo destabilizační účinky v jižní Africe, ale dle mého soudu tomu bylo přesně naopak."

Vytisknout