Přispěl k tomu i sám oslavenec, když vydal knižní bilanci své působnosti v roli prezidenta pod názvem Prosím stručně. Kdo čekal nějaké senzace, ať už v podobě nových a zajímavých myšlenek, nebo "skandálních odhalení" ze zákulisí politiky, byl asi zklamán. Kniha představovala spíše svědectví o snaze stlouct dohromady ony dvě židle, na nichž Václav Havel seděl: židli nezávislého intelektuála a židli politika. V knize tak nalezneme několik pozoruhodných a -- proč to neříct -- velice sympatických pasáží (jakou je třeba úvaha o drogovém zákonu a jeho "reakčních" -- to slovo používá sám Havel -- stoupencích) a vedle nich (často v opravdu bezprostřední blízkosti) starosvětské politické výlevy (jako třeba zamyšlení nad tím, zda budou oběti perzekuce podle drogového zákona smýšlet vlastenecky), projevy osobní obrany svého odkazu nepříjemně sousedící s osobní ješitností a doklady i výsledky snahy vlísat se co nejblíže k mocným a zejména k velmocným.

Zrada se nekonala

Zklamáni ale budou zejména ti, kdo mají pocit, že je i sebe samotného Václav Havel zradil. A leccos by k tomu mohlo svádět. Havel totiž opravdu zradil sliby dané v okamžiku politického převratu, který vstoupil do dějin pod sebeoslavným názvem "sametová revoluce". Připomeňme si, co tehdy v letech 1989-1990 říkal:

"Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte... Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků. Byly to všechno lži... Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika... Pro mne není rozhodující, s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem... Chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány... Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme."

Zradil tedy Havel -- revoluční vůdce. Zradil ty, kdož mu věřili jeho politické sliby. Zradil tak, jako zrazuje většina politiků.

Pocit ze zrady Václava Havla má ale hlubší motivaci: zdá se, jako kdyby Václav Havel svou činností zradil sám sebe, své myšlenky a ideály. Mnozí jistě očekávali, že se z toho ve své knize pěkně po křesťansku vyzpovídá. Nedočkali se. A není divu. Zradil ty, kdo mu věřili, ne sebe sama.

Nástrahy boje proti odcizení

Havel sedmdesátých let, zejména esej Moc bezmocných, obsahuje lákavá hesla "existenciální revoluce", odporu proti "samopohybu struktur", proti manipulativním a byrokratickým mašinériím, proti neautentickému životu a systémům východního i západního bloku. Jenže jen pár řádek za onou pronikavou pasáží, kritizující odcizené a bezmocné postavení člověka v západním systému, nalezneme následující větu:

"Autorita vůdců by měla vyrůstat z jejich osobnosti, osobně jejich okolím zakoušené, a nikoli z jejich nomenklaturního postavení; měli by být vybavení velkou osobní důvěrou a na ní založenou i velkou pravomocí; jedině tudy vede zřejmě cesta z klasické bezmocnosti tradičních demokratických organizací, které se mnohdy zdají být založeny spíš na vzájemné nedůvěře než na důvěře, a spíš na kolektivní neodpovědnosti než odpovědnosti; jedině zde -- v plném existenciálním ručení každého člena komunity -- lze asi založit trvalou hráz proti 'plíživé totalizaci`."

Vůdci a silné osobnosti vybavené velkými pravomocemi založenými na osobní známosti a vysoké důvěře, to má být řešení západní krize. Proti bezmoci a zároveň manipulativní moci struktur je třeba postavit silné osobnosti, které se jim vzepřou. To je sen právě tak svůdný, jako nebezpečný. Jednoho z Havlových filozofických vzorů, Martina Heideggera, vedl možná právě tento sen až k podpoře nacismu. V případě Václava Havla se dějiny takto tragicky neopakovaly -- podobné názory jej vedly jen k podpoře jeho samotného, k přesvědčení o vlastní nepostradatelnosti, ke kompromisům. Myslel si, že překonává systém tím, že se coby silný jedinec existenciálně ručící za svou pravdu udržuje dále u "moci" v postavení prezidenta. Když podporoval válečné expanze systému, domníval se, že ve skutečnosti podporuje další pokračování jakési existenciální a demokratické revoluce a boje za lidská práva, že čelí cynismu a lhostejnosti těch, kdož nejsou ochotni za tyto velké hodnoty bojovat. Nepozorovaně, za jeho zády, ale jeho prostřednictvím, triumfoval právě onen "samopohyb" systému a z Havla si udělal údržbáře a ozdobu.

Plechový hrnek z vězení

Když byl autor těchto řádek nedávno na návštěvě v kanceláři běloruské pravicové Sjednocené občanské strany, pochlubili se její členové mimo jiné plechovým hrnkem, který si přinesl jejich předseda z vězení. Ze svého častého věznění si prý odnesl už dva, jeden ovšem věnoval americkému viceprezidentovi Dicku Cheneymu... Běloruský předák chápe víc než dobře svou roli ve světové politice. Američtí věřící demokraté (nebo alespoň lidé, kteří dovedně předstírají, že věří v demokracii) potřebují své mučedníky a svaté, tedy pronásledované demokratické disidenty ze zemí, kde ještě netriumfovala jejich ideologie. Nejlépe, když jim rovnou dodají i nějaké svaté předměty, relikvie, třeba hrneček z vězení...

Havel-disident je předobrazem této hry. Sám už ale není ani disidentem, ani prezidentem: představuje demokratického mučedníka ve výslužbě, který nicméně o to aktivněji bojuje za tutéž ideologii. Proti zkaženému systému a za lidská práva -- bok po boku s nejagresivnějšími představiteli tohoto systému a těmi, kteří neváhají lidská práva pošlapávat a z demokracie udělat manipulativní frašku. Prostředkem je válka, cestou k válce zaslepenost před jinými pohledy na realitu než je ten vlastní. A i onen vlastní názor nenápadně vytlačuje sdílený žvást globálních celebrit...

Kdo říká, že tenhle smutný příběh nemusí být na jiné úrovni a za určitých okolností i o nás?

psáno pro časopis A-kontra 4/2006