k tomu: Hlasování po jménech k usnesení EP B6‑0548/2006 26. 10. 2006 13:06 458|36|12 ZDE

K vyrovnání se s minulostí nestačí fráze a morální odsudky Havlova typu, ale je zapotřebí pochopit dobu v její konkrétnosti. Hegel praví, že nejjednodušší je něco morálně odsoudit, těžší je to pochopit a nejtěžší je podat o tom tvůrčí výklad. Praktické překonání minulosti však stojí podle mého názoru ještě výš. To nenastane, budeme-li zajatci minulosti, třeba negativně, totiž zůstaneme-li jen u odmítání zděděných formulek a šablon.

Dnes se rozvíjí mezi historiky, filosofy, sociology, ekonomy zajímavá debata od událostech roku 1956. Jedna z publikací (nebudu čtenáře unavovat výčtem bibliografie) například pojednává o tom, že v Československu nebyl vývoj po XX. sjezdu KSSS provázen nějakou výraznější destalinizací, přestože přinesl jisté uvolnění. Máme dnes monografie o Chruščovovi (tu Taubmanovu, zatím nejlepší, zná už i český čtenář), studie o událostech v Polsku, Maďarsku, analýzy dalších zemí a dokonce dopadu roku 1956 na komunistické hnutí jako celek. Podat celkovou bilanci literatury je obtížné. Ale jedno je jisté: odhalení o důsledcích stalinské identifikace myšlenky a institucí byla šokem. Následkem tohoto šoku byl pokus o nalezení jiné koncepční základny, vedle skutečných pozitivních posunů občas i nové iluze. Ale to historikové znají i odjinud.

Rezoluce svým odsouzením represivní a nedemokratické komunistické ideologie narazila na odpor nejen v naší frakci, ale i řady renomovaných levicových intelektuálů. Lidi, jako jsou filosofové Etienne Balibar, Giorgio Baratta, Jacques Bidet, Carlos Nelson Coutinho, Giuseppe Prestipino, André Tosel, nebo nositel Nobelovy ceny za literaturu Dario Fo nebude snad Štěpán Kotrba podezírat ze zpozdilosti a neochotě přemýšlet o chybách minulosti. Stejně jako oni musím i já připomenout, že komunista György Lukács byl ministrem ve vládě Imre Nagye, protože chtěl novou podobu komunistické myšlenky, nikoli její likvidaci. Musím připomenout debaty v Petőfiho kruhu. Komunističtí intelektuálové byli ostře proti tomu, jak se vyvinul Rákosiho režim. Maďarsko mělo složitou historii. Uhersko ujařmovalo nemaďarské národy (například Slováci měli v uherském sněmu jen dva poslance), Maďarskou republiku rad brutálně potlačili monarchisté a fašisté, po osvobození Mátyás Rákosi přepínal očistný zápal tak, že v Maďarsku bylo procentuálně snad nejvíce lidí v zemích sovětského bloku předmětem policejní šikany.

Na druhé straně každý historik musí brát v úvahu role katolické církve a speciálně kardinála Mindszentyho, který vyzýval k revoltě, ač věděl, že Západ počítá s krvavým potlačením revolty ve své mocenskopolitické hře. Historikové dobře vědí o tom, že levicoví intelektuálové jako Jean-Paul Sartre byli vojenskou invazí otřesení. Vzpomínám, jak mi jeden ze žáků velkého marxisty Ernsta Blocha líčil příběh svého mistra, který se vydal básníkem Johannesem Robertem Becherem, tehdy ministrem kultury v NDR, aby ten u svých sovětských přátel intervenoval za Blochova přítele Lukácse, odvlečeného Sověty do Rumunska. Když Becher řekl, že nemůže nic udělat, vrátil se Bloch zklamán. Prostě a jednoduše: události roku 1956 nevyčlenily komunistickou ideologii jako něco zavrženíhodného. Byly hledáním nové platformy, jednotou kontinuity a diskontinuity.

Spisovatel Hermann Hesse v mé oblíbené knize Stepní vlk zmiňuje, že nejtěžší doby jsou ty, kdy dělící čára nejde mezi národy, třídami, vrstvami a skupinami, ale uvnitř každého člověka. Takový byl i rok 1956. Každý komunista se musel vyrovnat s tím, že jeho hnutí bylo má dvojí tvář jako římský bůh Janus. Na jedné straně bylo hrdinským bojem za lidská práva, emancipaci, demokracii, bylo velkou epopejí zápasu proti fašismu a militarismu. Přineslo také obrovskou kulturní výzvu, která přitáhla pozornost velkých tvůrců literatury, hudby, výtvarného umění, architektury i vědy. Na druhé straně ale svůj dějinný účet zatížilo neschopností zabránit masovému zneužívání moci ve snaze zajistit přežití revoluce. Proměnilo celý svět, ale začalo ztrácet svou původní identitu, svou vlastní "duši". Ze snahy o nové hledání ze zrodily nepopiratelné hodnoty v kultuře a ve společenských vědách, vstup člověka do kosmu, úsilí o mírové soužití i pokusy o společenské reformy. I to patří do dědictví našeho hnutí.

Jednou z příčin mizérie dneška je to, že chybí projekt usilující o spojení osvobození tvořivých sil každého jednotlivce jako podmínky osvobození celé společnosti. Tak, jak to ve své době geniálně skicoval Karel Marx, jak o tom snil i György Lukács, zejména ve svých posledních pracích. Komunisté, přes svou porážku, o nutnosti takového universálního projektu vědí. Vědí, že jejich selhání bylo dáno právě tím, že onu universální humanistickou aspiraci marxismu opustili. Přijde doba a z jejich hledání se zrodí nová podoba takového projektu. Tak pro mne vyznívají úvahy o významu roku 1956.

Plný text usnesení EP B6‑0548/2006 ZDE

Petice "Zrušte komunisty" a co z toho nakonec bylo TÉMA BL