Zvláště zlotřilé je v německém prostředí město, táhne se to s ním už od středověku a jeho reformačního tažení proti hříchu, přes romantismus, Nietscheho, Junga, Konrada Lorenze až po dnešní německou zelenou politiku. Svou roli v prapodivném odporu k civilizaci, který je v Evropě velice rozšířeným jevem, má snad i vystřízlivění z toho, že by nás mohly civilizační trendy jako lidstvo nějak spasit, tak jsem si je tak trochu přehodili z přihrádky s názvem "nástroje spásy" do přihrádky "nástroje zatracení a zmaru".

Děláme to často i s jinými věcmi, jevy a tvory, o kterých nahlédneme, že nás nemohou přes náš nekriticky kladný poměr k nim spasit nebo nám alespoň pomoci. Svůj omyl vyřešíme tím, že je začneme nenávidět a intenzivně vytěsňovat vzpomínky na to, že jsme je kdy měli rádi, ba že byli našimi idoly, nad nichž nebylo skvělejších. Za každým z nás se táhne nějaká ta řádka takto zavržených, čest a sláva těm, u kterých je krátká.

Myšlenky v prvním odstavci uvedené mi vytanuly na mysli, když jsem četl v Britských listech o tom, jaký význam měla práce s názvem Civilizace na rozcestí a celý život a dílo Radovana Richty. Vzpomněl jsem si na to jak jsem jeho práci četl před čtvrtstoletím poprvé, jak jsem myšlenkami z ní před dvaceti lety šperkoval jednu ze svých diplomových prací o efektivnosti vědecko-technického rozvoje. Dvacet let po svém vzniku to byl stále malý zázrak. Už tenkrát jsem cítil, že ta práce pochází z jiné doby, z doby mého krásného dětství v létech šedesátých, a o dvacet let později jsme prostě v jiné době. To, co mě okouzlovalo nejvíce byla ta odvaha klást otázky a odpovídat na ně. Z té práce na mě dýchala svoboda ducha a odvaha.

Sáhnu-li dnes po 40 letech přihrádky, kde Civilizace na rozcestí pořád leží, mám pořad stejný pocit. Možná už je v tom nostalgie nebo neznalost, ale pořád mám pocit, že nám taková práce chybí. A není to tím, že bychom neměli stejně schopné lidi, jakými byli ti z Richtova týmu. Myslím, že je to tím, že takovou práci nikdo nepotřebuje, prostě schází poptávka, objednávka a to se bojím napsat společenská. Vzniká celá řada vynikajících prací, které mají čáku být stejně dobré jako ta Richtova, ale nemají čas dozrát, nedostanou prostor k prezentaci a k diskusi a podporu elit, kterou by si zasloužily.

Možná je to tím, že nám říkají, že myslet může v téhle zemi jenom ten, kdo uspěl v politické soutěži a že počet lístečků v urničce je zároveň i předurčením pro budoucí duchovní vůdce. Podobným předurčením jako lístečky v urničce jsou i lístečky ve šrajtofli. Politici a ekonomická elita se přece nemůže zahazovat seriózní debatou s vědci a vědci se tak paradoxně dostávají do podobné klícky, ve které byli dříve držení církevní hodnostáři, kteří byli dobří k tomu, aby uspokojovali náboženské potřeby zaostalého lidu. Podobně tak vědci, kteří dnes nevynalézají nejrůznější kameny mudrců a jiné nástroje bohatství a moci, jsou dobří jenom k tomu, aby uspokojovali touhu bláhové minority "intošů" po vědění. A tak mají dnešní politické a ekonomické elity paradoxně blíže k magii než ke vědě.

Za těchto okolností je volání po podobné práci nebo po způsobu myšlení, na základě kterého Civilizace na rozcestí vznikla, nesmírně potřebné. Ukazuje se totiž, že to není politický systém, který je hlavní příčinou nedostatku svobodného myšlení a jeho prezentace. Tím hlavním je míra tuposti elit. Z toho mi vychází, že zavrženíhodné a zločinné elity let šedesátých byly méně tupé nejen ve srovnání s těmi o dvacet let později, které byly neméně zavrženíhodné a zločinné, ale, nedej bože, asi byly méně tupé ve srovnání s těmi o čtyřicet let později. Tedy těmi elitami volby hodnými a dobročinnými.

Rád bych těmto dnešním elitám připomněl to výše uvedené, totiž že od pozdvižení k zavržení stačí jen malý záblesk poznání, že už z nich nic nekouká, a pak už je od mediálního hrdiny ke zločinci sešup hodně rychlý...

Ale, jak říká moje choť: "Každý svého štěstí pyrotechnik..." Asi se nám řádky zatracených za našimi zády brzy rozrostou. A nebo oni definitivně zatratí nás?!? Takže i my jsme svého štěstí pyrotechnici?!? Ano jsme a možná zrovna štípeme ten druhý drát. V každém případě číslo na displeji klesá rychleji, než je zdrávo.