V našem zdravotním systému jsou setsakra citlivé osobní údaje předmětem tvrdého (co nejvíce vykázat - co nejméně zaplatit) obchodu mezi lékařem (nemocnicí) na straně jedné a zdravotní pojišťovnou na straně druhé a na pacienta se jen tlačí: plať, připlácej, stát je chudý, systém ještě chudší.

(A tak ještě občas(?) nemocnice a praktický lékař si posílají v zalepených obálkách latinské bláboly ve zkratkách a když se chce pacient dozvědět, co mu je, aby pohledal klasicky gymnasiálně vzdělaného latiníka.)

Tvou jedinou starostí, zdravotníku, je vykázat co nejvíce výkonu na pacientovi, mnohdy bez slova vysvětlení, bez soucitu, bez informovaného souhlasu - čest světlým výjimkám.

A nehledej příčiny, leč jen příznaky, použij léky s mnoha nepříjemnými vedlejšími účinky, ať je tu pacient zase brzo zpátky, a zase budeš léčit příznaky těch vedlejších účinků!

Ty, kdo uklízíš lůžko pacienta si všímej jen toho lůžka, nic jiného ti nenáleží.

On tam leží jen nějaký děda, (viděl jsem osobně: "dědo, co vstáváte, ležte!") a ne třeba pan Novák, který je panem Novákem až do posledního dne a třeba se mu ani nedostalo daru mít vlastního vnuka.

Z tohoto pohledu je odvolání ředitele nemocnice jediným správným krokem.

Já jsem si pro sebe jen znovu potvrdil svůj dřívější závěr- nadělali jsme z nemocnic akciové společnosti, které už z podstaty mají jediný účel - vytváření zisku. Není to ještě tak dávno, bylo to dlouho po roce 1989, kdy mi lékař, při mé předposlední návštěvě u něho, položil otázku: "Co po mně teda vlastně chceš?"

Raději už nic pane doktore, raději vůbec nic.