Že člověk nemůže nekomunikovat, na to jsem už poukázal v poznámce "Nevolit, to nejde". Dnes mi ale jde o to, co se podle Schulze von Thuna děje, když člověk někomu něco říká, a to bez ohledu na neverbální komunikaci.

Každé oznámení, předávané od jednoho člověka k druhému člověku, a to nejen ústně, obsahuje věcnou informaci. Hlavně, když jde o ústní styk, v okamžiku komunikace informujeme nějak také o vztahu, který máme k druhému člověku. Také říkáme něco o sobě a informujeme o tom, co vlastně chceme, aby druhý udělal. Vlastně to oznámení informuje druhého člověka ve čtyřech dimenzích. Proto Schulz von Thun mluví o tom, že člověk má čtyři pusy.

A co příjemce zprávy? Ten, který to oznámení poslouchá? Ten má zase možnost, slyšet něco ve čtyřech rozměrech. A to dokonce jinak, než jak to odesílatel zprávy vlastně myslel. Jasně! Z toho, možná ne biolog, ale komunikátor vyvodí, že adresát má čtyři uši.

Znáte tu situaci? Chcete některé osobě něco jen tak říci, ani nemyslíte na to, že ten člověk by tomu mohl nerozumět, myslíte si, že vlastně o vůbec nic nejde, a najednou máte problém, že vůbec nerozumíte, reakci druhé osoby. Doma, v práci, při nákupu, všude máme s sebou své čtyři pusy a čtyři uši. A některý z nás víc mluví v jedné z těch čtyřech dimenzích, ale jeho adresát je vlastně hluchý, alespoň skoro, alespoň na toto ucho.

Krátká poznámka a tři zajímavé knížky. A asi neexistuje překlad, nenašel jsem Schulze von Thuna na webu v české verzi wikipedie. Škoda! Ale možná si ještě dnes vzpomenete na ty čtyři pusy a čtyři uši -- je to velmi pravděpodobné, jakmile s někým začnete mluvit.