Takže v čem je problém? Zcela stranou ponechám otázky, zda za situace, kdy nejsou peníze na výživu babiček a dědečků po mozkových příhodách potřebujeme být v této věci na světové špici. Pokusím se přiblížit práci s dokumentací v běžném zdravotnickém provozu v Čechách. Například v ambulanci na hypotetickém případu.

Sestřička zve nemocného dál. Je to pán, který ke mně chodí řadu let. Samozřejmě si nepamatuji přesné údaje o něm, a proto se dívám do našeho informačního systému. Tam mám napsanou poslední medikaci. Mohu se podívat i do laboratorního informačního systému, kde jsou zapsané jeho výsledky od doby zavedení (deset let). Většinou, pokud chodí k jiným lékařům ví, nebo má na lístečku napsané, jaké další problémy má a jaké léky bere.

Ale vytahuje kartičku a na ní je samolepka IZIP. Takže, získávám jeho svolení, pouštím internet, přihlašuji se a dostávám se do jeho IZIP dokumentace. Možná tam je něco zapsaného, možná ne. Vyřizujeme naší agendu, objednáváme na kontrolu a pán odchází. Je spokojen. Sice jsem mu věnoval tak deset procent času ale za to jsem vydatně brouzdal po třech informačních systémech jež mám v ordinaci k dispozici.

Člověk? Nemocný člověk? Dobré slovo? Osobní kontakt? Empatie? Ale jděte. Je přece století IT!

Myšlenka jednotného informačního systému v celém státě, na jehož páteři bude postavena péče o pacienty, myšlenka sdílení dokumentace mezi všemi lékaři, myšlenka možnosti nahlížení do veškeré zdravotnické dokumentace kdekoliv je silná a fascinující. Jak svým potenciálem tak svými kontroverzemi.

Ale jednoznačně je potřeba říci, že současný projekt IZIP do ní má velmi, velmi daleko.