Politická strana, která aspiruje na časově omezenou vedoucí úlohu ve společnosti (smím-li použít onen zprofanovaný výraz), musí představovat v daných podmínkách nejoptimálnější průsečík množiny skupinových zájmů. Použijeme-li terminologii teorie her, pak se jedná o nabídku největšího množství "nenulových součtů". Podívejme se nyní, jak si v tomto směru vedou dvě největší strany.

Největší propadák: rovná daň

Ještě před rokem měly volby 2006 jediného favorita -- Občanskou demokratickou stranu. Její volební preference se výrazně vzdalovaly konkurentům a široko daleko nebyl vidět soupeř, který by se jí mohl alespoň trochu rovnat. Po roce je tomu ovšem jinak. ODS svoji pozici sice relativně udržela, ale po celé období stagnovala a ztratila iniciativu. V podstatě byla nucena přijmout obranářskou taktiku a soustavně vysvětlovat, že "to tak nemyslela".

Hlavní příčinou této situace byla rigidita části stranického vedení a chybný akcent na klíčová volební témata. Po odchodu Václava Klause do prezidentského úřadu se v ODS začal prosazovat "revoluční" přístup, spočívající ve snaze o originalitu za každou cenu. Bez širší diskuse bylo hlavním tématem vyhlášeno prosazení "rovné daně", navíc provázené radikálním snížením celkové zátěže v oblasti přímých daní. V době, kdy se tak stalo, neměla strana dokončenou analýzu dopadů daňové reformy na jednotlivé sociální skupiny. Každý si proto mohl lehce spočítat, že rovná daň přinese prospěch pouze vyšším příjmovým skupinám -- většinou skalním voličům ODS. Těm ostatním to musí být "kompenzováno" -- odpočitatelnou položkou či přímou dotací. Tedy klasický systém "win -- lose" a žádný nenulový součet.

Když už něco někomu musíme kompenzovat, přiznáváme, že jej reforma poškozuje. Daňová soustava není přitom čistě ekonomický, ale především politický fenomén. Výše daňových sazeb neurčují ekonomové podle Lafferových či jiných křivek, ani podle svých subjektivních představ o konkurenceschopnosti. Ve skutečnosti jde o většinový pohled na způsob, jakým jsou financovány veřejné výdaje. Vlastimil Tlustý a další lídři ODS se namísto inspirací v Estonsku, Slovensku či jinde na východ od nás měli zamyslet nad tím, proč se rovná daň neprosadila ani ve Spojených státech, neřkuli v zemích západní Evropy. Mohli si potom odpustit různé "daňové kalkulačky" a "tlusté peněženky". Z hlediska volebního úspěchu jsou to vyhozené peníze.

ODS se pokusila přeměnit koncept rovné daně na nenulový součet poukazem na zvýšení konkurenceschopnosti republiky jako celku, zejména vůči zemím s rozvinutým sociálním státem. Jinými slovy se snažila utěšit řadového občana, že enormní náklady na extrémní sociální experiment zaplatí někdo jiný. Někoho tím možná přesvědčila, ale většina občanů dokázala odhadnout, že konkurenční výhoda nižších (či podnikatelsky výhodnějších) daní má jepičí život. Kromě toho se pro rovnost daně těžko hledá racionální argument, všechny výhody které se jí připisují, jsou spojeny ne s rovností, ale s výší daně. Nevím, koho by uchvátila rovná daň ve výši například 50 %.

Prosazováním rovné daně se ODS dostala do pasti extrému. Pokud bude po volbách sestavovat koaliční vládu, bude muset být vděčna svým partnerům za daňové veto, které ji vysvobodí z trapasu, který si připravili její nedočkaví a nadměrně sebevědomí členové a sponzoři. Místo aby je patřičně umravnilo, podlehlo vedení neuváženě jejich touze po vyšších příjmech a zaplatí za to ztrátou několika procentních bodů a možná i stranických funkcí.

Když už jsme u ODS, nelze se nezmínit i o dalších oblastech, kde se strana odchýlila od pravidla nenulového součtu. Jedná se zejména o zákoník práce, kde se jednoznačně postavila na stranu zaměstnavatelů bez viditelné snahy o kompromis. Stejně tak zarputile odmítla kompromisní návrh zákona o zvyšování nájemného a postavila se proti konceptu neziskových nemocnic. Zejména odmítnutí kompromisu v oblasti deregulace nájemného bylo podle mého názoru velkou chybou, kterou neomluví ani odvolávky na listinu práv a svobod či výroky Ústavního soudu. Zisk z nájemného totiž žádným lidským právem není. Tvrdý postoj ODS znejistil mnoho jejích potenciálních příznivců bydlících v bytech s regulovaným nájemným a už jsem se setkal i s deklarovanou absencí dřívějších stabilních voličů pravice právě z tohoto důvodu.

Zkrátka ODS se vyprofilovala jako strana elit. Nejde jen o byznys, ale i různé další celebrity sportovního, uměleckého a částečně i vědeckého světa. Na rozdíl od okolního světa, kde je přízeň hudebníků, fotbalistů, manažerů atd. rozdělena mezi pravici a levici vcelku rovnoměrně, pro české elity je levicovost když ne přímo nadávkou, tak alespoň něčím odpuzujícím. Kromě skutečných elit se po modré ochotně vydávají i různé pseudoelity složené z různých "fanklubů", služebníků, agentů, PR odborníků atd. napojených na elity, sdílejících a napodobujících jejich postoje a styl života. Spíše jde o karikaturu skutečných kvalit, což si dotyční zčásti uvědomují a své komplexy méněcennosti si vybíjejí v pohrdání údajnými "sockami", okázalém nacionalismu (kdo neskáče, není Čech) a primitivním antikomunismu a antisocialismu. Někteří představují skutečný extrém a hnědě podbarvují modré značky "společné cesty". Takto vytvořený profil členské základny může ovšem vyústit v patovou situaci, kterou bych nazval "syndromem italské komunistické strany v 50. a 60. letech". Ta měla tehdy také stabilních 30 -- 35 % hlasů, ale i když byla nejsilnější politickou formací, do vlády se nedostala pro odpor ostatních parlamentních formací. ODS řeší tento stav naháněním středových stran pod svůj prapor strašákem antikomunismu za silné podpory médií. Už dvakrát se jí to nevyplatilo, nyní to zkouší potřetí -- i za cenu demagogie a vyložených lží. Nic jiného než antikomunismus a virtuální nenulový součet v podobě pozlátek a falešných iluzí o budoucím zbohatnutí neprivilegovaným vrstvám totiž nenabízí.

I uznávaní mediální a PR odborníci stydlivě přiznávají, že ODS volební kampaň zpackala (po kolikáté už?) a ohrozila své původně nezpochybňované vítězství. Plně souhlasím s Janem Čulíkem, že standardní konzervativní strana musí být jejím počínáním v šoku. Ale abych byl spravedlivý, zaznamenal jsem i pozitiva. Některé nápady "Modré šance" stojí za zamyšlení a případnou realizaci i v rámci případné levicové či levostředové vlády. Mám na mysli například vyplácení dávek notorickým flákačům v podobě poukázek na potraviny a ošacení, komerční připojištění pacientů, protikorupční agenty, legislativní audit. Nebyl bych ani proti státem garantovaným půjčkám na studium, pokud by nešlo o povinnost, ale o dobrovolné vylepšení finanční situace rodiny studenta. Nemohl jsem přehlédnout ani některé nově se prosazující osobnosti, které by mohly být v budoucnu symbolem přeměny ODS na standardní evropskou pravicovou stranu. Zaujali mne mladý erudovaný právník Jiří Pospíšil, korektní komunální politici typu Petra Gandaloviče, Pavla Béma nebo Evžena Tošenovského. Své poslední slovo snad ještě neřekl ani umírněný Přemysl Sobotka, který by byl podle mne nejvhodnějším kompromisním kandidátem ODS na prezidenta republiky v případě parlamentní volby.

Nenulový Paroubek

Na rozdíl od jednostranně vyprofilované ODS vsadil Jiří Paroubek, předseda a volební lídr ČSSD, důsledně na nenulovost stranického programu. Pod jeho vedením vstala zdeptaná a vnitřními rozpory zmítaná strana jak bájný pták Fénix z popela a v posledních dnech výrazně ohrožuje až dosud suverénní pozici ODS. Ve volebním programu ČSSD je skutečně ze všech stran nejvíce nenulových součtů. I když jeho základem jsou zájmy neprivilegovaných "plebejských" vrstev, mohou se v něm najít i menší a střední podnikatelé (ti velcí se nikde hledat nemusejí, volební výsledek jejich dominantní postavení ani zisky neohrozí), příslušníci svobodných povolání, intelektuálové, učitelé, většina zdravotníků, osoby pracující v neziskovém sektoru a další sociální skupiny. Těch je nepoměrně více než elit.

Vzestup volebních preferencí ČSSD v posledním období ukazuje, že tato strana má relativně nejširší potenciální voličskou základnu (je nejpřijatelnější pro nerozhodnuté) a že kdyby nebylo některých mediálně nafouklých "úletů" v minulosti a nesmyslných intrik okolo volby prezidenta republiky a následně i předsedy strany, volby by musela jasně vyhrát. Může se totiž opřít o velmi úspěšnou hospodářskou politiku, nejvyšší růst v historii České republiky, úspěšný vstup do Evropské unie. Bohužel mezi roky 2001 a 2004 pustila do čela slabé a oportunistické politiky, kteří málem prohospodařili veškerý kapitál vytvořený Milošem Zemanem.

ČSSD ztratila (zdá se že nenávratně) část voličů, kteří přešli k Zeleným. I zde bychom našli jako jednu z příčin prohřešky proti nenulovosti součtů zájmů sociálních skupin. Zbytečná osobní angažovanost premiéra v událostech předcházejících zásahu policie proti účastníkům loňského nelegálního CzechTeku popudila mnoho mladých lidí, kteří určitě nevyznávají filosofii Modré šance. I když připouštím, že výroky Jiřího Paroubka byly hrubě zkresleny a posunuty do jiné roviny, dodržení pravidla "mlčeti zlato" by volebním vyhlídkám ČSSD prospělo více. Situace se chopili politici ODS a "přisadil si" i pan prezident. Možná, že právě v tom okamžiku se rodil nápad mediálně prosadit nový parlamentní středový subjekt, který by zabránil opětovnému vítězství levice ve volbách.

Na rozdíl od některých komentátorů si naopak nemyslím, že volební vyhlídky ČSSD ohrozil svým nekompromisním postupem ministr zdravotnictví David Rath. Ono totiž najít nenulový součet v tolika křížících se zájmech v rezortu zdravotnictví je těžkým oříškem, na kterém si vylámali zuby všichni jeho předchůdci. I když nový ministr měl velmi tvrdé protivníky, relativní slabost posledních protestů ukázala, že protagonisté privatizovaného zdravotnictví postupně ztrácejí půdu pod nohama. Při nedostatku odborných argumentů zůstal pouze primitivní antikomunismus v režii ODS. Ti soudní musejí i přes všechny výhrady uznat, že léčba Rathem postupně zabírá a získává ČSSD nové stoupence.

Co se týče zákoníku práce, lze mít výhrady k ustanovení o placení nemocenské zaměstnavateli po dobu prvních čtrnáct dní nemoci. To vyhovuje velkým podnikům, neohrozí střední, ale problémy mohou mít právě živnostníci zaměstnávající jednu dvě osoby (například právě soukromí lékaři, zubaři, advokáti, drobní řemeslníci a obchodníci atd.). Tady se ministr Škromach poněkud ukvapil a pravidla budou muset být po volbách upravena. Bohužel tyto a podobné drobnosti si pravice a zaměstnavatelé berou za záminku k útoku na celý zákoník práce a hrozí, že jej po volbách minimálně "vykleští".

Naopak příkladem správně nastavené nenulovosti je zákon o deregulaci nájemného nehledě na zavilý odpor majitelů činžovních domů. Rovněž činnost ministra kultury Jandáka je z tohoto hlediska nutno hodnotit jednoznačně pozitivně. Vcelku dobře si v posledním období vede i ministryně školství Buzková. Ministři Urban a Martínek se zase mohou chlubit zvládnutím nesnadného čerpání prostředků ze strukturálních fondů Evropské unie. Demagogická tvrzení o tzv. "zaostávání" nemají oporu v realitě, neboť prostředky jsou již převážně rozděleny. Zdánlivý deficit je způsoben pouze účetně -- nastaveným systémem proplácení dotací ze strany ministerstva financí. I tyto nedostatky však připravovaný systém pro finanční období 2007 -- 2013 odstraňuje.

Příkladem nenulových součtů je i úspěšné manévrování vlády Jiřího Paroubka při vyjednávání o rozpočtu Evropské unie, které i pravicoví novináři museli chtěj nechtěj uznat za velmi úspěšné. Díky pružnému a korektnímu přístupu získáváme pro dalších sedm let (ve skutečnosti deset, neboť platí tzv. pravidlo n + 3, tj. prostředky se mohou čerpat ještě tři roky po roce 2013) velké objemy prostředků na investice do veřejného, ale i soukromého sektoru.

Slabinou ČSSD je relativní nedostatek vhodných kandidátů na ministerské posty. Právě zde se projevuje pravicová orientace převážné části českých elit. I tady ovšem prokázal Jiří Paroubek mimořádný cit pro nenulové součty. Představil veřejnosti svoji "vládu talentů", ve které jsou i významní odborníci z řad nestraníků.

Důslednou orientaci na nenulové součty potvrdil Jiří Paroubek s velkou dávkou osobní statečnosti i v nastolení velmi citlivého tématu spolupráce s KSČM. V atmosféře neustále rozdmychávaného antikomunismu dokázal spojit udržení stávající pozice založené na nemožnosti vládní spolupráce s alternativou tolerance menšinové vlády ČSSD (také) komunisty. Postupně se tak vytváří perspektiva ustavení levicového bloku v některých z příštích voleb podobně jako je tomu v Itálii i jiných zemích.

Díky většímu podílu nenulových součtů v programu ČSSD je tato strana i přístupnějším partnerem pro budoucí koaliční vyjednávání než jednostranně elitářská ODS. V rámci budoucí koalice může proto uplatnit daleko více ze svého programu než její pravicový protivník. Ten totiž v případě volebního vítězství bude muset velmi redukovat své extrémní reformní plány. Poslední výsledky předvolebních průzkumů však ukazují, že možných variant budoucí vlády je naštěstí více.