Tomáš Němeček, HN: Haló novinka ve státní Četce ZDE

Podle § 4 odst. (1) zákona 517/1992 Sb., orgánem, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu tiskové kanceláře je Rada tiskové kanceláře. Sedm členů Rady volí a odvolává Poslanecká sněmovna Parlamentu (dříve ČNR).

Podle §5 téhož zákona je členství v Radě neslučitelné s funkcí poslance, předsedy nebo místopředsedy vlády, ministra, vedoucího jiného ústředního orgánu státní správy nebo jejich náměstků. Člen Rady nesmí mít funkce v politických stranách nebo v politických hnutích ani nesmí působit v jejich prospěch při výkonu své funkce v Radě; dále nesmí být členem orgánů společnosti, které provozují hromadné sdělovací prostředky, ani zastupovat obchodní zájmy, které by mohly být v rozporu s výkonem jeho funkce nebo by mohly nepříznivě ovlivňovat jeho nestrannost a objektivitu rozhodování. Člen Rady nebo osoby jemu blízké nesmějí mít žádný finanční zájem na provozování hromadných sdělovacích prostředků daný pracovněprávním vztahem či vlastnictvím.

Jednoduché, prosté. Pokud dnes už bývalá šéfredaktorka Haló novin bude působit ve prospěch politické strany, jíž je členkou, je dle § 6 odst. 2 písm. a) odvolatelná Parlamentem. Stejně jako jiný člen kterékoliv z mediálních Rad. Miroslavě Moučkové tedy zákon přikazuje zdržet se pět let jakýchkoliv kroků ve prospěch politické strany při výkonu funkce členky Rady. To znamená, že mimo výkon funkce jí nikdo na jejích ústavních právech mimo §5 zákona neomezuje.

Taková jsou pravidla zákona, který ještě nikdo za dlouhá léta nenovelizoval, taková jsou pravidla demokracie. Nic víc a nic méně. Takové je i nebezpečí zákona, kde hrozí prostá většina hlasů při zařazeném bodu jednání sněmovny odvoláním kteréhokoliv člena kterékoliv Rady. Hysterické výkřiky mediálních aktivistů Tomáše Němečka (HN), Karla Steigerwalda (MF Dnes), Lídy Rakušanové (RFE, DB, ČRo 6) i aktivistického senátora Mejstříka s tím nic neudělají. Jejich chování pouze ukazuje, jak málo si umí vážit obecného principu parlamentní demokracie, jak málo si umí vážit do té doby vyhovujících a všemi respektovaných pravidel hry. Ke zvolení Moučkové stačilo v tajných volbách 133 poslanců 83 hlasů. K odsouhlasení Výroční zprávy Českého rozhlasu za rok 2004 stačilo za přítomnosti pouhých 73 poslanců při kvoru 37 hlasů 48 hlasů. Zpochybňuje proto někdo činnost celé instituce? Kdo zná "úctyhodné kandidáty" minulého kola volby do Rady ČTK Slavěnu Broulíkovou za ČSSD, Pavla Horáka za KDU-ČSL, či Eleanore Rassmusenovou - KDU-ČSL? Poslanecká asistentka a pardubická radní Slavěna Broulíková byla zvolena do druhého funkčního období a stala se místopředsedkyní. Pavel Horák byl v dubnu 2004 zvolen také. Staral se někdo o obranu nezávislosti před katolickou demagogií? Nestaral. Stal se v ČTK nějaký nežádoucí obrat ke křesťanské propagandě? Nestal. Neinformovala ČTK o podstatném v politickém vývoji od té doby? Ne. Informovala o všem. I o předsedovi KDU-ČSL Kalouskovi. Informovala i o poslanci ČSSD Krausovi. Přesto zástupce KDU-ČSL i zástupce ČSSD v Radě sedí. Tak o co jde? Proč by v Radě nemohl sedět zástupce KSČM? Z čeho mají pánové takový strach?

Moučková okamžitě po zvolení opustila funkci šéfredaktorky - jak jí zákon přikazuje. Vedení redakce převzala Hana Škorpilová. Zkušená zprávařka, které ovšem nikdo nesmí nechat psát komentář...

Nikdo Britské listy nepodezírá z nekritických sympatií k bývalé šéfredaktorce Haló novin Moučkové. Její roli při privatizaci deníku Mladá fronta nezkresleně popsala ve své obsáhlé analýze Marta Vildová. Tehdy Moučková selhala profesionálně poprvé. Jako novinářka i jako politička. Kdo vlastně "nám" škodí, což bylo v jednu chvíli oblíbené úsloví stranické šéfredaktorky, psala parlamentní analytička Irena Ryšánková. Vnitrostranickou pozici Moučkové ilustrovaly Britské listy výsledky voleb do Pražské rady KSČM, kde šéfredaktorka stranického tisku dostala 4 hlasy. Titulek zněl "Praha už není Jurský park". Jako kuriozitu jsme publikovali stanovisko výkonného výboru okresního výboru KSČM v České Lípě, které obsahuje hodnocení Haló novin od radikálních straníků. Publikovali jsme oproti tomu i pohled insidera-blogera v odbojovém občasníku redaktora Haló novin pod názvem Mají Haló noviny redakci?. Mimo uštěpačnosti věrně popisoval stav redakce pod vedením Miroslavy Moučkové. Obdobně popisoval svou práci v kulturní rubrice Haló novin Tomáš Koloc. Jeho pohled byl ale zkreslený jeho novinářskými kvalitami. "Literát", dle svých vlastních slov "nezařaditelný do společnosti". Haló novinami prošla přitom řada dobrých novinářů. Někteří skončili s žurnalistikou a "přešli na druhou stranu" do PR, někteří své profesi zůstali věrní v jiných redakcích, aniž by je jejich "rudá" minulost stigmatizovala... A aniž o ní kdo dnes ví. A někteří oproti tomu pracují v denících s úplně jiným politickým zaměřením, stali se znich ostřílení propagandističtí útočníci a nejraději by na "rudou" minulost zapomněli. Ale ono to nejde, protože minulost vám vždy někdo připomene.

Britské listy popsaly i úlety v redakční práci Haló novin , "dopisy pracujících a stranických organizací" či dovysvětlování rozhovorů. Svou polemiku s Josefem Skálou, která se odehrávala i na stránkách Haló novin jsem popsal v článku Útok rudých ještěrů. Stejně tvrdě jsem polemizoval s některými komentátory Haló novin, které nedokázala Miroslava Moučková propustit - v článku Staré psy novým kouskům nenaučíš - aneb psům psí smrt. Kvalitou Haló novin se autoři zabývali v Britských listech důkladně a kriticky. Bez předpojatosti a "inpytlopedického" házení všech do jednoho pytle. Kvalita rudého listí se totiž dá odlišit od žurnalistiky bez problémů. Rozhovor, který se mnou redakce Haló novin na svou žádost dělala, nevyšel tehdy pro zásah šéfredaktorky Miroslavy Moučkové.

Je dobré číst Haló noviny. Paměť je krátká a mohli bychom zapomenout... Mohli bychom podlehnout iluzím, že termín radikální levice obsahuje implicitně i inteligenci a gramotnost. Kvalifikovanost. Řemeslnou poctivost. Kritičnost. Rozum. Komentář sám je jasným signálem toho, kam dnes směřují Haló noviny. Místo levicového tisku kráčí pod praporem Miroslavy Moučkové... Kam vlastně? Věrtelář nezklamal. Po vzoru předchůdců si vyřizuje účty tak, jak bylo po léta i jeho zvykem.

Irena Ryšánková na serveru Česká média: "Soudruh Věrtelář nic neví nebo nic nechce vědět?" ZDE

Ryšánkové příspěvek jsem glosoval v článku Staří stalinisté. O několik týdnů později jsem byl nucen reagovat na "ekologickou sólokapřici s tou správnou ideologií" v článku Chudáček Chudáček. Ondřej Slačálek se zase ptal, Proč je česká levice sto let za opicemi?. Odpověď našel, a souvisela s Haló novinami.

Každému, kdo ví, co je to komunismus, musí být jasné, že žádné "zločiny komunismu" neexistovaly, že to je orwellovský pojem. Existují ovšem zločiny komunistických stran, včetně Komunistické strany Československa. A jedině jejich poctivá reflexe levicí může napomoci tomu, aby nebyly používány jako laciný klacek pravicí.

Tak komentuje anarchista Slačálek neschopnou publicistiku Haló novin jako výsledek neschopné mediální politiky komunistické strany. Svůj "dojem zatuchlosti z tohoto deníku, jenž se přirozeně ještě nestačil v žádném ohledu modernizovat" vyjádřil v článku Mění se komunisté? v Britských listech Štěpán Steiger. Haló noviny zaútočily na mé kritické názory, což jsem glosoval v článku "Žluč na jazyku, hlava plná ještěrů"

Celý článek Josefa Skály v HaNo - zdroj archiv SDS ZDE

Za tristní situaci v radikálně levicovém tisku od smrti vynikajícího novináře, šéfredaktora týdeníku Mosty, později redaktora deníku Právo Michala Podzimka viním dlouhodobě Miroslavu Moučkovou, která v redakci týdeníku Mosty působila a nic nepochopila. Nepochopila nutnost stavět mosty porozumění napříč všemi skupinami, které znají cenu lidské práce. Svou názorovou omezeností a žurnalistickou neschopností zamezila Moučková tříbení názorů ve straně, které je členkou a podpořila v ní to nejhorší, co v ní bylo - dogmatismus a stalinismus. Z titulu své moci omezila i tříbení názorů na levici jako takové. Neschopností spolupráce s kýmkoliv, kdo "nám škodí". Potlačováním kritických informací, zaujatostí v hodnocení, neschopností analýzy a široce levicového pohledu v čase, kdy termín "dělnická třída" nahrazuje termín "lidé práce" a "imperialismus" ztrácí přívlastky "německý" či "americký", protože se stává globálním. Doba se změnila, Moučková zůstala stále stejná, jako na počátku devadesátých let, kdy jsem ji poznal.

V rozhovoru s Milanem Rokytkou pro Haló noviny, který nevyšel, jsa zcenzurován Moučkovou, jsem se vyjádřil i ke kvalitě Haló novin.

Přes všechnu kritiku žurnalistické činnosti redaktorky a šéfredaktorky komunistického deníku zůstala Miroslava Moučková po celou dobu funkce Miroslava Grebeníčka v čele strany šéfredaktorkou. KSČM s Grebeníčkem v čele nenašla shodu ji odstranit, i když si na její řízení Haló novin stěžoval skoro celý poslanecký klub. Podpora babiček a dědečků v regionech ale převážila. Filip neváhal a dokázal se jí zbavit tak rychle, jak to jenom šlo. Způsobem, který pro ni nebyl sociálně neúnosný. Moučková má pět let relativní jistoty. A má právo být v Radě. Protože Rada je volena za základě poměrného parlamentního systému. Legitimní je, že v instituci veřejné služby má zastoupení i občané, reprezentující konzervativní levicové názory. Ty ve společnosti existují. Nevymřou, jak se domníval prezident Havel v roce 1990...

Moučková navíc reprezentuje odteď i svou stranu - protože parlamentní volba je volbou politickou, do křesla laického orgánu kontroly veřejnoprávní instituce ji nominovala KSČM a ona je nyní její vizitkou. Na kterou je vidět. Už nereprezentuje jen jednu část straníků, zahleděnou do minulosti a postupně umírající. Reprezentuje schopnost nestranické věcnosti při rozhodování na základě zákona.

Bude muset zachovat onu nestranickost a respektovat principy pluralitního rozhodování Rady, kde je jednou ze sedmi. Bude muset pochopit roli veřejnoprávní tiskové agentury, přežívající ještě i v době, kdy všem je globální mediální bezbřehost na dosah klikem myši. Bude muset odpovědně a prozíravě bránit občasným pokusům o její privatizaci či skryté ovládnutí přes "strategická partnerství" s průmyslovými magnáty. Bude muset začít chápat i možnosti strategického rozvoje této instituce. Bude se muset mnohému učit.

Moučková umí psát perfektně - jen nesmí psát o politice. Její články o památkách a historických zajímavostech jsou dobře napsané, čtivé. Její články a knihy o psech též. Život s jezevčíkem či Pes v posteli se čte jedním dechem.

Karel Steigerwald, který si typicky pro dobu, kdy se hovořilo "jménem všech pracujících", přivlastňovacím zájmenem "nám" ve svém článku přivlastnil názor všech občanů tohoto státu, a Tomáš Němeček , toužící po privatizaci ČTK sejně jako někteří poslanci ODS, se pod své názory alespoň podepsali. Libuše Frantová, parlamentní zpravodajka Deníků Bohemia, se skryla za šifru (lf) a navíc lže. Nemůže vědět, kdo hodil hlas pro Moučkovou do urny, pokud byla volba tajná. A volba byla tajná. Frantová navíc citovala Lídu Rakušanovou jako "bývalou komentátorku Svobodné Evropy" z Mnichova a zapomněla čtenářům sdělit, že Rakušanová byla její nadřízenou v redakci Deníků Bohemia do chvíle, než ji vyhodili. Mimo jiné i kvůli stížnostem Frantové. Frantová má ale všeobecný problém - nejen s vyvážeností zpravodajství, ale i se seriózností toho, co tvrdí na stránkách Deníků Bohemia. Zamilovaná do malých pravicových stran, nedívá se ani nalevo, ani napravo. Píše. V tom se podobá Moučkové víc, než by jí bylo milé. Možná je to komplex z toho, že Frantová sama pracovala jako redaktorka okresních komunistických Jiskra, její otec, plukovník, byl šéfredaktor časopisu Lidová armáda, její manžel zase podplukovník a náčelník štábu dělostřeleckého pluku v Lešanech. To se pak plete zpráva a komentář...

Současní kritici Moučkové by si měli uvědomit, že poměrnost zastoupení názorů, nejen liberálně pravicových, ale i konzervativně pravicových, nejen liberálně středolevých, ale i konzervativně levicových - včetně dogmaticky komunistických je odvislá od procentuálního zastoupení těchto skupin ve společnosti i ve sněmovně. Všechny instituce veřejné služby, včetně Českého rozhlasu či České tiskové kanceláře jsou povinny přinášet nezkreslené, objektivní informace všem a o všech. Neignorovat a nemarginalizovat nikoho. Ani komunisty. Vědět a respektovat, jaké je rozložení názorů ve společnosti. Není úkolem novinářů měnit svět, jejich úkolem je ten svět popsat slovy a obrazy, aniž by ten popis zkreslili. Není starostí politiků dohlížet denně na vyváženost veřejné služby, stejně jako není starostí politiků denně sledovat práci úředníků ve státních podnicích. Je to ale povinností těch, které si zvolili. V ČTK sedmi členů Rady. A to je součást parlamentního ústavního systému, který stále ještě nazýváme demokracií. Komunisté, i ti dogmatičtí, do něj patří. Tedy - pokud jsme demokraté.

Autor je už dva roky členem Rady Českého rozhlasu. Do Rady byl zvolen 125 hlasy poslanců ČSSD, KSČM, KDU-ČSL i US-DEU.