Studoval v letech 1948-1953 na Akademii výtvarných umění u krajináře M. Holého a stal se jedním z čelných představitelů malby tzv. "nové figurace" šedesátých let. Takového jsem si ho pro sebe objevil začátkem osmdesátých let, coby začínající malíř, student pražské akademie, když jsem zoufale zápasil s obrazem stejně tak, jako když se malé dítě učí chodit. Oslovil mě člověčenstvím, velkorysostí formy.

Jeho jediné téma byl člověk, se vším, co žije, mezi narozením a smrtí. Bylo to téma osobní, lidsky cítěné a projevené v monumentalitě rozměrných obrazů i v malých kresbách. Přesný opak toho, co dnes dle mého soudu chybí současnému českému umění. Člověk byl základním měřítkem jeho tvorby. Jak napsal Jan Kříž v katalogu výstavy v Klatovech v roce 2004, Ronovského výtvarný svět je plný dojetí, soucitu i nostalgie.

Byl poučený kubismem, novou figurací a především italskou renesancí, Bellini, Veronese, Piera della Francesca. Jejich monumentální formu přetavil k vyjádření obyčejných lidských příběhů současného člověka. Jak kdysi napsal Bohumil Hrabal, Ronovského vidění světa má stejně tak blízko k renesanci, jako k Fellinimu, k symbolickým snímkům velkého režiséra italského neorealismu.

Jan Kříž uvedl : Na každém druhém obraze se jako stín mihne sehnutá stařena, zemřelá malířova matka. Její smrt vypadá jako velké kompozice starých mistrů věnovaných oplakávání a pohřbívání Krista. Během pětadvacítky let "bez Ronovského" od doby, kdy mě ovlivnil v počáteční fázi mého malířského snažení, jsem nemohl tušit, jak mi jeho dílo během posledních dvou let nakonec vyvstane, jak se mi vnitřně zdůvěrní.

Vyjevilo a vynořilo se mi v plné síle a já mu teprve na základě svých vlastních prožitků bezezbytku rozumím. Je to pro mne do budoucna něco velmi určujícího, protože se s ním teprve nyní shledávám, o to více a zdánlivě paradoxně možná proto, že Ronovský právě odešel a své téma definitivně uzavřel. Jsou věci mezi nebem a zemí a cítím stále víc, že není nutné jim plně rozumět, stačí je tušit, vnímat, nechat je v sobě být.

Nebyl konjunkturální umělec, k jehož vlivu se dnes nadšeně hlásí mladší umělci. Už jsem ho nestihnul navštívit, avšak i v tom je cosi určujícího. Po více než dvou desítkách let jsem se mu ozval začátkem ledna tohoto roku, napsal jsem mu dopis, telefonovali jsme spolu. Neměl čas, pracoval, až konečně před třemi týdny mne čekal, ale omluvil jsem se zase já. Najednou pocit nutnosti setkání zmizel.

Žil už jenom tvorbou, nic o mě za ta léta nevěděl, cítil jsem se jako vetřelec, který se chce vyzpovídat, ztotožnit. Jistě bych přišel s pokorou, jistě bychom si měli o čem povídat, ale na co bych se ho ptal? Vždyť vše o něm vím z jeho obrazů! Zdržoval bych ho, jakkoli by jistě byl vstřícný, znám to sám, když pracuji. Říkal jsem si, jaké mám právo vstupovat z ničeho nic do jeho života? Co bych mu chtěl ještě říci? Vždyť to podstatné jsem mu sdělil.

Mluvil bych o sobě, o svém zážitku s umírající matkou, ale co o sobě ještě dalšího podstatného mohl říci on mě, malíř na konci života, když se ze všeho vymaloval? A tak mi důvod návštěvy zmizel, snad z pokory k němu, snad a on odešel a zůstalo po něm to podstatné, jeho práce. A mě zůstal František Ronovský tak, jak jsem si ho znovu objevil, tím, čím mě ovlivnil, zůstal mi v té původní podobě, nepozměněné setkáním na konci jeho života.

Jsem rád, že nemám jeho "skalp", žádnou fotografii, kterou jsem chtěl pořídit v jeho atelieru. Tak jsem to totiž původně zamýšlel, navštívit ho, dokud ještě žije, jako atrakci a tak jsem od toho upustil. Ano, chtěl jsem mu ještě říci, že mu rozumím, ale cožpak to není podstatné hlavně pro mě? Nevím, zda jsem návštěvu u něho jen odložil, až moje potřeba dostane jiný význam, ale jeho čas mezitím běžel, nezávisle na mé vůli a naplnil se.

Poslední rozloučení s Františkem Ronovským se koná v pátek 24. 3. 2006 v 10 hodin ve strašnickém krematoriu.