On ale vždycky jen pokrčí rameny a použije svého zavedeného triku. Obrátí hru proti svým kritikům a převezme iniciativu tím, že navrhne "radikální reformu", která má zabránit, aby to, co udělal, mohl udělat znovu. Korupce v jeho vládním úřadu se tak stala "zásadní debatou o budoucím financování politických stran".

V politice neexistuje jediné téma, v němž by Blair nezměnil svůj postoj o 180 procent. Učinil to ve věci reformy odborů, kterou prosadili konzervativci, při rušení socialistické "Klauzule 4" (o tom, že úkolem Labouristické strrany je znárodňovat průmysl), ohledně rozhodnutí zrušit členství Británie v EU, ohledně privatizace, ohledně Kampaně za jaderné ozbrojení, ohledně britského jaderného deterrentu Trident, ohledně soukromého zdravotnictví. Jeho nové nadšení pro tzv. "trustové školy" a regionální policejní složby je přesným opakem toho, co Blair sliboval v předvolebním manifestu v letech 1987 a 1994. Ti, kteří oslavovali Blairovo odpadlictví jako "odvážné", si teď težko mohou stěžovat, když zjišťují, že Blairovo lhaní a podvádění je přímou součástí jeho osobnosti, je "hard-wired".

Blair je politikem, jehož Max Weber nazval "vůdcem, který žije z politických příležitostí". Pro takové lidi nejsou události rozptýlením od skutečné práce, ne události jsou pro ně jejich prací. Lidé jako Blair jsou v permanentní pohotovosti, že je historie zavolá, aby něco vykonali. Od smrti princezny Diany přes summit G8, od irácké invaze až po londýnské bombové atentáty v červenci 2005 zpracovává Blair "události" dobře. Potřebuje, aby se něco dělo, má-li ho to motivovat k činu.

Bývalí labourističtí ministři, bývalá labouristická vláda mívali vládní politiku. Blair ji nemá. Jeho vlastní program je čistý Weber, jsou to bezpodstatné řeči, "agenda hodnot", "smluv s veřejnosti", "přesvědčení" a "důvěry", všechno jsou to s vášnivou intenzitou pronášené banality, které neznamenají nic. Blaira zajímají jen válka a mír, velkoprojevy, rudé koberce, ovlivňování davů. Kdykoliv se Blair něco pokusil udělat na domácí politické scéně, vždcky to byla katastrofa. Ke každému kontroverznímu zákonu, jaké zavádí, přistupuje Blair nikoliv jako by šlo o politiku, ale jako že jde o křížovou výpravu -- která zná jen vítězství nebo porážku.

Co se týče útoku na Irák, největší chyby Blairovy kariéry -- Blair dodnes ohledně Iráku neprojevuje ani špetku pochybností. Pro politika jako Blair, který paraziticky žije z událostí, není Irák věcí faktu -- například, že by existovala hrozba, nebo nějaké zbraně. Irák je pro Blaira oltář u něhož vyjadřuje svou víru. Jak píše David Runciman ve své studii blairismu, Blairova rozhodnutí jsou legitimizována buď minulým schválením anebo nějakým budoucím historikem. Současnost nemá právo soudit a její úsudek neznamená nic.

Premiér Blair uspal Labouristickou stranu už v roce 1994. Od té doby Labouristé spí. To, že druhý nejvyšší labouristický politik Gordon Brown, údajně šéf předvolební labouristické kampaně v roce 2005, vůbec nic nevěděl o tom, že si Blair na tuto kampaň vypůjčil 14 milionů liber, je naprosto překvapující.

Podrobnosti v angličtině ZDE