Nicméně její působení na mezinárodní žurnalistické scéně ji mezi novináře zařadilo. Její činnost se tehdy nedala přehlédnout. Chrlila stovku článků od Ukrajiny po Mexiko ročně. Ještě dnes některé zdroje včetně OSN (Question and Answer Research Papers UNHRC) její články z roku 1997 citují. Slouží jako podkladové argumenty. A byla to aktivistická žurnalistika, ve finále použitá sorosovskou European Roma Rights Centre z Budapešti v koalici s dalšími pobirateli grantů OSF. Dostali grant na to, že napíšou zprávu... A to to svému poslání a svým slovům věřící Arie Farnam nemusela ani vědět. Žurnalistika nejsou ponožky, které dnes máme a zítra už ne. Žurnalistika je i odpovědnost. A k odpovědnosti volal Farnmovou jako první po jejich článcích ze Slovenska slovenský spolupracovník Britských listů Sedláčik. Článek se jmenoval Obraz Slovenska a Rómov v listě Christian Science Monitor. Sedláčik polemizoval s článkem Farnamové "Cigáni donútení k úteku sú vytláčaní do giet na východnom Slovensku", psaný pro Christian Science Monitor.

Zjavná psychologická manipulácia priam bije do očí. Z uvedených formulácií nadobúda čitateľ dojem, ako keby násilné útoky na Rómov boli posvätené štátom, resp. vedené priamo za fyzickej spoluúčasti policajných orgánov ! Absolútnou lžou a nehoráznosťou je tvrdenie o zákaze vstupu Rómom do "mnohých miest".

Jestli chce Arie Farnam polemizovat o paušalizování, neporozumění, jedostrannému informování na základě aktivistických "zjištění" a dalších žurnalistických pochybeních, ať polemizuje. Fakt, že Arie Farnam dala sama nyní přednost aktivistickému "zlepšování světa" před žurnalistikou, ji jako novinářku diskvalifikuje jednou provždy. Ale je sympatické, že sama naznala, že takhle to dál nejde. Je to konečně už poctivé.

Komolit její jméno jsem určitě neměl v úmyslu. Má kritika, směřovaná vůči dvěma protiválečným demonstracím, trvá. Je to ale kritika daleko více vůči primitivismu mladých komunistů než netoleranci humanistů. Problém je, že pokud tak nesmiřitelný vzájemný postoj protiválečných a antiglobalistických skupinek bude trvat i nadále, toto hnutí bude působit stejně směšně, jako náboženské sekty. Hádat se o to, jestli někdo spočítal osmdesát nebo šedesát demonstrantů na akci, kde v jiných státech je šedesát či osmdesát tisíc demonstrantů, je přesně ten typ komunikace, který vyčítám oběma táborům v Praze už několik let. A je jedno, jestli někam přijde o dvacet lidí více nebo méně. Loni Arie Farnam "vyzývala KSČM, aby ukončila nátlak na občanskou společnost", jako kdyby ona, její přátelé a nikdo jiný byli občanskou společností a mohli si vybírat, kdo smí být také občanem ve společnosti a kdo už ne. I Zdeněk Maršíček v Haló novinách v roce 2005 tvrdil -- pro změnu na adresu komunistů, "že jsou jediní!"

Sektářství je hloupé vždy.

Jelikož pořadatelé protiválečných pochodů znemožnili letos časovou shodou navštívit akce obě, rozdělili jsme se. Údaje o protiválečné akci na Václavském náměstí jsem zjišťoval já spolu s fotoreportáží, na Hradčanském náměstí byl a fotografoval kolega Wolf.

Komunisté nejsou jen zločinní a nereformovaní. Jsou různí. Inteligentní i hloupí, vzdělaní i primitivní, kritičtí i sebekritičtí. Komunistická strana se pod vedením Vojtěcha Filipa mění před očima a to je to, co naivní a hlupáky štve. Že si už s padesát let starými schématy bipolární morálky nevystačí. Arie Farnam by si mohla se Steigerwaldem podat ruce. Iniciativa za sociální fóra není komunistická akce, i když se na její činnosti komunisté účastní. V Praze hovořili a do Londýna jeli i sociální demokraté, mladí odboráři a mladí levicoví křesťané. Prostě lidé, pro které heslo Jiný svět je možný nezní směšně.

A kteří se nebojí sedět u jednoho stolu s lidmi, s nimiž třeba i v něčem nesouhlasí.