Podle sdělení Policejního prezidia SRN jeho jméno neprochází evidencí spolkové policie. První zprávy nerozlišovaly mezi ním a Romanem Čabradou. Hrozil jsem se, že pod jejich vlivem při případném dopadení "nebezpečného vraha" někdo z policistů zpanikaří a stiskne spoušť... Na štěstí se tak nestalo. Ve středu kolem poledne se Roztočil ozval své sestře, sdělil jí, že je živ a zdráv a mimo území České republiky. Nevíme dosud, kam se uchýlil, a nemáme s ním přímé spojení. Údaje jeho sestry jsou kusé a zmatené. Údajně není v Německu. Nevíme ani, zda se dosud pohybuje společně s Romanem Čabradou.

S uprchlíkem jsem několikrát hovořil ve vězení. Působil dojmem spíše ostýchavého, nevýrazného člověka bez stopy sklonů k agresivitě. Nebylo na něm nic odpuzujícího ani děsivého. Jako neschopný násilí působil nejen na mne, ale i na kolegyně, které jej navštívily se mnou. Také ve věznici se snažil žít tak, aby nepůsobil potíže ani ostraze, ani spoluvězňům. Pečlivě si budoval postavení "slušného" vězně. Jeho obraz před emigrací je problematičtější. Od návratu z vojenské služby v r.1968 se živil jako taxikář a přilepšoval si "vekslováním". Byl několikrát stíhán pro drobné útoky proti "socialistickému vlastnictví", a kdyby neemigroval, musel by z téže příčiny nastoupit krátký trest. Toto vše zanechal při odchodu do emigrace za sebou, k těmto způsobům se již nevrátil. Historie jeho trestných činů v ČSSR zahrnuje hlavně drobné zpronevěry tržeb, nevyskytuje se v ní žádný násilný čin. Dokonce se ani nepral v hospodě.

Za to, že se dostal do vězení, vděčí anonymnímu udání, jímž byl označen za spolupachatele dlouho neobjasněného zmizení egyptského účastníka postgraduálního studia.. Bylo o něm známo, že je vždy při penězích a přilepšoval si "vekslováním." Ze Sinkuleho koleje odešel naposled na konci ledna 1975. Federální kriminální ústředna po něm bezvýsledně pátrala od počátku března téhož roku. Podle udání jej měl Roztočil s pomocí dvou najatých "bijců" okrást o peníze a zmlátit do bezvědomí kovovým nářadím. Bezvládné tělo měli zatížit kusem železa a hodit do řeky. Skutečně poblíž místa činu vyplavala v červnu mrtvola, zatížená závažím z železničních závor. Podle pitevního protokolu smrt nastala utonutím. Na těle nebyly zjištěny stopy násilí. Policie tehdy mrtvolu neztotožnila se zmizevším Egypťanem, a byla proto spálena jako pozůstatky neznámé osoby. Ostatně se našel svědek, číšník, který tvrdil, že Egypťana dobře znal, a obsluhoval jej ještě v květnu téhož roku. U stolu zaslechl, že se svými společníky hovořil o připraveném stěhování do tehdejší NDR. Až do anonymního udání z konce března 1979 se případ nepohnul z místa. Ani pak policie příliš nespěchala a teprve koncem r.1982 bylo Roztočilovi sděleno obvinění. Ten již v té době byl dávno v zahraničí. Uprchl počátkem r.1980 do Rakouska. Trestní řízení proti němu bylo vedeno jako proti uprchlému a skončilo v srpnu r. 1985 pravomocným rozsudkem Nejvyššího soudu ČSSR, jenž ho odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Také jeho údajní spolupachatelé dostali vysoké tresty, jeden z nich dokonce trest smrti, který byl později změněn na doživotí. Kriminalista, který vedl vyšetřování, byl povýšen.

Roztočil účast na činu popírá. Z jeho vyprávění, úředních listin a dobových novinových článků vystupuje příběh, plný zvratů a nejasných okolností. V té podobě, jak jej podávám, je z větší části doložen listinnými důkazy, ale některá ústní sdělení, právě ta, která mu dodávají "šťávu",vzbuzují nedůvěru nebo jsou zcela nedoložitelná. Zčásti nepravděpodobná je hned "praehistorická" část děje, kterou jako by se cílevědomě, s předstihem více než deseti let, připravoval na odchod do emigrace. Odehrává se v době jeho vojenské služby. Jako zeť tajemníka KSČ byl shledán do té míry politicky spolehlivým, že se mohl stát osobním řidičem velitele brigády raketových vojsk. Vozil i výše postavené "zákazníky" a zpravodajské důstojníky. Jeden z nich měl v opilosti zapomnět v autě aktovku s tajnými dokumenty a pistolí, a Roztočil si ji vzal. Odcizené věci pečlivě opatroval celých třináct let (!) a při útěku do ciziny je vzal s sebou. V Rakousku pak vyměnil tajné dokumenty za trochu peněz a rychlé poskytnutí asylu. Zní to nepravděpodobně. Postižený důstojník popírá, že by někdy přišel o tajné dokumenty a pistoli. Je neuvěřitelné, že by 13 let staré tajné dokumenty měly ještě nějakou hodnotu. Nicméně je pravda, že Rostislav Roztočil získal rakouské visum dříve než jiní traiskirchenští uprchlíci. Neověřitelné je také jeho vyprávění, že jezdil do zahraničí jako kurýr se špionážními zprávami pro dva západoněmecké zpravodajce. Žena, která ho s nimi měla seznámit, se o něm vyjadřuje velmi hezky a pamatuje si o jejich tehdejších stycích kdejakou podrobnost, jen o těch dvou Němcích nikdy neslyšela, natož aby jej s nimi seznámila. O jednom z nich ale vypráví nezávisle na Roztočilovi i jeho sestra, která ví, že za ním jezdil nějaký německý obchodník a vozil mu hodnotné věcné dary. Pamatuje si také, že v době jeho návštěv bratr vždy tuto přítelkyni navštěvoval, neb byla nějaká spojitost mezi ní a Němcem. Pokud si sourozenci tuto historku vymysleli, pak to museli stihnout dříve, než jsem se po prvé s Roztočilem setkal.

V r.1982 čsl. úřady požádaly Rakousko o jeho vydání. O tom, že do Rakouska přijel na státní návštěvu Gustáv Husák jako první vrcholný představitel komunistického Československa, se dověděl v extradiční vazbě. Dokonce se objevily úvahy, že jeho uvěznění bylo svérázným darem hostitele vzácné návštěvě. Nicméně za tři týdny byl zpět na svobodě, protože rakouský soud dospěl k názoru, že obžaloba není dostatečně doložena důkazy. Rozhodnutí je zde v trestním spisu. Lze se snadno přesvědčit, že je věcné, nikoli politické. V té době se navíc stala jiná neobvyklá věc : čsl. úřady vyhověly jeho žádosti o vydání dětí, jejichž matka náhle zemřela. Přijely do Rakouska právě v době, kdy byl ve vazbě. Řada emigrantů, kteří se s dětmi shledali až po Listopadu 1989 mu může dodnes tiše závidět. Asi zapomněli před útěkem někoho zavraždit, že se k nim socialistická vlast tak špatně zachovala.

O podezření proti němu psaly v době extradičního řízení rakouské noviny jako o intrice čsl. tajných služeb. Někdy ho líčily jako dezertéra, jenž se takto má stát odstrašujícím příkladem pro další pomýlence, kteří by dostali chuť přestat sloužit. Jindy uvažovaly o tom, že obžaloba je krycí legendou pro vyslaného agenta, nebo že vyměnil vězení za nasazení v nepřátelské cizině. Egypťan neměl být student, ale agent egyptské špionáže, jemuž studium sloužilo jako krycí legenda. Rakouské asylové orgány se sotva mohly vyhnout vyhodnocení obsahu těchto zpráv. Jestliže se nerozhodly odebrat mu status politického asylanta, svědčí to v jeho prospěch.

Roztočil se v Rakousku znova oženil. Vzal si Slovenku, kterou poznal v běženeckém táboře. Věnoval se práci a rodině, o trestní řízení se dále nestaral. O rozsudku se nedověděl. Časem se i s rodinou přestěhoval do Německa, do bydliště své sestry, která získala německé občanství sňatkem. V r. 1991 požádal o čsl. pas na své pravé jméno. Při každé změně názvu státu si jej pak vyměnil za nový, takže získal celkem tři. Právo asylu vyměnil za trvalé povolení k pobytu. To se již ale nad ním snášela mračna. V r. 1991 Krajský soud v Praze na něj vydal zatykač a požádal německé orgány o jeho vydání k vykonání trestu. Nové extradiční řízení se táhlo dva roky.

Je to neuvěřitelné, ale proběhlo bez jeho vědomí a skončilo dalším čsl. neúspěchem. Německý soud žádost o vydání zamítl, protože tehdejší čsl. právní úprava nezaručovala navrátilci právo na nové projednání jeho věci nezávislým soudem v jeho přítomnosti, s možností uplatnění plného práva na obhajobu. To vše nešťastník netušil a patrně v r. 1993 se vydal po prvé na návštěvu do staré vlasti. Přijížděl pak několikrát do roka až do r. 2000, aniž by jeho pohyby přes hranici vzbudily pozornost. Teprve po devíti letech od vydání zatykače pak byl na hraničním přechodu zatčen a dopraven do vězení.

Odmítl seznámení s rozsudkem, protože mu byla odepřena právní pomoc. Orgánům to nevadilo, protože formálně povinnost doručení splnily předáním rozsudku obhájci ex offo, který neměl s odsouzeným spojení. Počet přejezdů hranic již nikdy nezjistíme, protože po zatčení byla veškerá dokumentace o něm skartována. Na německé straně se ani evidence nevede. Nemůžeme posoudit míru pečlivosti či nedbalosti pasových orgánů, které třikrát vydaly pas pravomocně odsouzenému zločinci, protože dokumentace byla skartována při převedení této agendy z působnosti policie na civilní úřady.

Všechna tato tajemství si odsouzený odnesl s sebou do vězení. S nimi ještě i celou řadu dalších, o nichž s ohledem na předpokládané budoucí prověřování některých skutečností orgány činnými v trestním řízení zatím pomlčím, byť jsou rovněž "výživná." Ze stejných důvodů se nebudu zabývat důvody pochybností o objektivnosti řízení v jeho kriminalisticko-právních podrobnostech

Jeho osud po zatčení se nevyvíjel dobře. Sestra mu najala právníky, kteří se pokusili dosáhnout obnovy procesu. Nedosáhli ale vůbec ničeho, protože běh promlčecí lhůty se během emigrace přerušuje, zato všechny beztak krátké lhůty pro uplatnění mimořádných opravných prostředků běží nerušeně dále. Teprve zdánlivě nesmyslné laické procesní návrhy, obstarané občanským sdružením Šalamoun -- Spolkem na podporu nezávislé justice v ČR vnesly do věci nový pohyb. Sestra odsouzeného uplatnila dvě žádosti z této líhně. Především požádala o obnovu procesu a bratr se k ní připojil. Soud mu jako nemajetnému ustanovil obhájkyni, která podala odsouzenému koncepčně shodný, do podrobností rozvedený návrh. Veřejné líčení k žádosti o obnovu procesu bylo nařízeno na 1.12.2005. O podnětu ke stížnosti pro porušení zákona dosud pan ministr nerozhodl, nicméně ministerstvo se věcí zabývá. Před rozhodnutím soudu o žádosti o obnovu by ostatně jeho kladné rozhodnutí bylo zatím nadbytečné.

Všechny návrhy shodně napadají kriminalisticko-právní vady rozsudku z r. 1985, stejně jako před lety stížnosti, vypracované advokáty. Rozsudek dále napadají tvrzením, že tehdejší orgány činné v trestním řízení sice věděly o podezření na zásah tajných služeb do vytvoření a prokazování obžaloby, které bylo založeno na vědomosti o obsahu rakouské mediální kampaně, ale nebyly nezávislé na moci politické, takže je ani nemohly zkoumat. Tím porušily ustanovení trestního řádu, které ukládá orgánům činným v trestním řízení, aby vedly pátrání všemi směry, v neprospěch i ve prospěch obviněného. Dále návrhy poukazují na rozpor mezi postavením odsouzeného, který je držen ve vězení již pět let bez řádného soudu, a mezinárodněprávními závazky, které jsme převzali přijetím Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Roztočilova naděje na úspěch žádosti o obnovu řízení určitě není nulová. Jiná věc je, že samo obnovení procesu není zárukou výsledného zproštění viny. Nicméně odsouzený měl aspoň naději, že během dvou-tří let vyjde z bran vězení jako svobodný, vinou nezatížený člověk. Právě proto překvapuje jeho rozhodnutí využít příležitosti k útěku. Uprchlík nám již vzkázal, že trvá nadále na legálním řešení svého osudu. Utekl prý proto, že ztratil důvěru k české justici, jež už pět let šlape po jeho lidských právech. Myslí si, že ze zahraničí a na svobodě se mu v řízení o obnovu povede lépe, než kdyby zůstal sedět tam, kde byl. Nevím, zda to je pravda, a jak dospěl k takovým závěrům. V každém případě přidal mnoho práce a starostí navíc všem, kdo se o revizi jeho procesu snažíme. Naši akci ohrozil. Zatím padlo rozhodnutí, že o obnovu řízení budeme usilovat navzdory jeho útěku. Útěk z vězení není trestný čin *) (je to trestný čin, viz poznámka Jana Rovenskáho, pozn. red.) a nejsou žádné zákonné překážky, které by líčení 1.12.2005 činily neproveditelným, když doručení obsílky k jednání bylo vykázáno a odsouzený souhlasí s jednáním v jeho nepřítomnosti.

Roztočilův pobyt na svobodě netrval dlouho. Než stačil splnit svůj záměr dobrovolně se přihlásit na Generálním státním zastupitelství ve Stuttgartu, byl v sobotu 12.11.2005 zadržen německou policií, dle policejní mluvčí v bytě své sestry, tedy v Bietigheim-Bissingen, asi 20 km od Stuttgartu. Podle zdroje blízkého rodině se očekává, že bude po výslechu propuštěn, protože stále trvají důvody, pro které Vrchní zemský soud ve Stuttgartu zamítl v r. 1993 čsl. žádost o vydání (porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nezajištěním práva na spravedlivý proces po návratu uprchlíka do vlasti) a navíc se jeho věcí zabývá stejný státní zástupce, který tehdy podal návrh na zamítnutí vydání. V tom případě by se dalo předpokládat, že mu Spolková republika Německo znova udělí asyl, o který přišel po Listopadu 1989. Ať si myslíme o jeho vině cokoli, takový konec jeho útěku by neprospěl pověsti České republiky jako právního státu.

Autor je členem občanského sdružení Šalamoun

Pozn. redakce: Uprchlý vězeň Rostislav Roztočil byl v neděli 13. listopadu 2005 večer vzat v Německu do vydávací vazby. Poté, co česká strana doručí všechny podklady a písemnosti, zahájí německý soud řízení o přípustnosti jeho vydání do České republiky. Médiím to řekl policejní mluvčí Petr Kovář. Do Německa v současnosti míří usnesení o zahájení trestního stíhání, na jehož základě může být na Roztočila vydán mezinárodní zatykač. "V tomto stadiu řízení musí o dalším postupu rozhodnout příslušná státní zastupitelství a soudy v obou zemích," řekl Kovář. Roztočila zadržela německá policie v sobotu u Stuttgartu.

Podle Spolku na podporu nezávislé justice Šalamoun se chtěl Roztočil v pondělí přihlásit německým úřadům. Údajně spoléhá na to, že když ho Německo v roce 1993 nevydalo, nevydá ho zase. Čeští žalobci a policisté ale věří, že se tato situace nebude opakovat. "Od té doby se mnohé změnilo. Jsme členy EU, máme mezinárodní smlouvy," namítl náměstek západočeské policie Jan Brázda. Podle plzeňské žalobkyně Antonie Zelené by Roztočil mohl být vydán do Česka nejdéle do měsíce, napsala v neděli večer ČTK.