Jedno zajímavé téma bych pro české novináře měl, třeba pro příští okurkovou sezónu: Při pobytu ve svém rodném moravském městě jsem se setkal s větším množstvím Mongolů. A protože jsem se o jejich přítomnosti z českých médií nedozvěděl nic, zeptal jsem se přímo jich, co v ČR pohledávají. Dozvěděl jsem se, že přišli za prací, a to na základě náboru, prováděného ve prospěch jedné z nedalekých firem českým zastupitelským úřadem v Ulanbátaru, a že jsou jich v mém rodném moravském městě asi dvě stovky.

Škoda, že se nenajde odvážný novinář, který by se majitelů příslušné firmy zeptal, zda -- kromě aut a domů, které si za peníze ušetřené na mzdách svých méně náročných mongolských zaměstnanců nepochybně pořídí - mají ve firemním rozpočtu taky připraveny peníze na úhradu nákladů, spojených se začleňováním mongolských rodin do české společnosti, nebo zda tyto náklady prostě hodlají přenechat státu.

Kdyby ten novinář byl ještě odvážnější, mohl by se zeptat na úřadu práce, který Mongolům pracovní povolení vydal, zda mají pro místní nezaměstnané nachystaná náhradní pracovní místa, nebo zda jim namísto pracovního uplatnění prostě ponechají jejich hajlování po hospodách.

Kdyby byl ten novinář hodně odvážný, mohl by se taky zeptat českých politiků, zda mají připravené omluvy za činy, kterých se na kontakt s cizím etnikem naprosto nepřipravené, hluboce rasistické a nepochopitelnou pracovní politikou českého státu zbídačené domácí obyvatelstvo nutně dopustí.

Pozornost, kterou česká média CzechTeku věnovala, je pro mě důkazem, že se nevyvíjejí, ale i nadále spíše stagnují (a pokud se vyvíjejí, pak spíše směrem opačným, než by bylo žádoucí, tedy směrem od reality, zatímco žádoucí by bylo, aby se vyvíjela směrem k realitě); jedna podstatná a tedy zaznamenáníhodná změna nás, diváky a posluchače, ovšem přece jen čeká: Jak jsem se dočetl 29.7. 2005 v Novinky.cz, on-line magazínu deníku Právo a portálu Seznam.cz, Česká televize bude od příštího roku bez hlasatelů. Bude to ještě Česká televize? Tedy ještě jednou, pokud se vyvíjejí, pak směrem nežádoucím...

S poznáním, že periferizace ČR a zbídačování jejích obyvatel pokračuje a že jsem tedy svou roční nepřítomností o nic nepřišel, jsem se chystal k návratu.

A protože jsem se tentokrát velkým obloukem, přes Amsterodam, dokázal vyhnout pařížskému letišti, cesta proběhla hladce a letadlo přistálo ještě před blížícím se tajfunem. Ale ještě než tajfun stačil přijít, čekal mě další šok, tentokrát ovšem typicky tchaj-wanský: Čankajškovo mezinárodní letiště je umístěno pár kilometrů od Tchaj-peje, aby svým provozem nerušilo její obyvatele. Přepravu vedle taxikářů zajišťují také autobusové společnosti, a jejich služeb já právě při cestě do centra využívám. Tak i tentokrát.

Jsou to poměrně luxusní klimatizované autobusy, a aby se cestující nenudili, je jim na obrazovkách promítána nějaká ta zábava. Jaký film vybrala pro pobavení cestujících autobusová společnost tentokrát? Film se jmenoval Heavy Metal, takže jsem čekal, že bude o nějaké hudební skupině, nebo o dějinách toho hudebního stylu.

Ten film sice byl o dějinách, ne však hudebního stylu: Byl o dějinách bojové techniky, konkrétně tanků, a kdybych byl dával pozor, mohl bych Vám dnes napsat, jaký je rozdíl mezi tankem Panter a tankem Leopard, jakými děly jsou tato vozidla vybavena, jakou ráži mají jejich kulomety...

Já jsem ale pozor nedával, a tak mi nezbývá než prostě konstatovat, že už jsem zase zpátky v tom městě plném zmatených textů, protože zpřeházených kontextů, a o letošním létě bych chtěl ještě napsat, že bych je přes všechno, co jsem uvedl výše, přece jen nazval létem Paroubkovým. Citovat Vančuru a společně s ním konstatovat, že tento způsob léta zdá se mi býti poněkud nešťasným, to snad ani nemusím...