Muž číslo jedna je nepochybně ambiciózní ministr vnitra Nicolas Sarkozy. Právě na něj Francouzi nejvíce spoléhají. Podle 53% obyvatel může vyřešit situaci právě on. O procento méně získal současný premiér a Sarkozyho rival Dominique de Villepin. Katastrofálně však v průzkumech dopadl prezident Jacques Chirac, jemu důvěřuje pouze 26%. Pro srovnání: 24% dotazovaných uvedlo Jean-Marie Le Pena jako člověka, který by podle nich mohl krizi vyřešit.

Co z tohoto průzkumu vyplývá? Francouzští "citoyens" nadále vyjadřují podporu Sarkozymu, jež nedávno označil rebelující ze "lůzu" či "chátru". Jeho rázný postoj přesto schvaluje více než polovina dotazujících, kteří tedy pravděpodobně i souhlasí s jeho tvrdým přístupem k problémovým čtvrtím.

Jak se žije na předměstích?

Jak nedávno uvedly Britské listy, největším problémem předměstí (banlieues) je nezaměstnanost. Deník Libération napsal, že více než 20,7% obyvatel periférií bylo v loňském roce bez práce. To je dvakrát více, než je celonárodní průměr. Co se týče právě mládeže, tak tam je počet nezaměstnaných ještě hrozivější. Bez zaměstnání je okolo 36% mladých chlapců a 40% dívek ve věku od 15 do 25 let. Podle průzkumu mají děti, jejichž oba rodiče jsou cizího původu, menší plat a horší šance na uplatnění ve veřejném sektoru.

Další problém představuje i místní školství. Rodiče si sami nemohou vybrat školu a děti musí chodit do zařízení v místě bydliště. Často takovéto školy nejsou právě nejkvalitnější a žáci po jejich absolvování mají menší šanci získat vyšší kvalifikaci, a tak se zařadit do prosperující střední třídy.

Řešení by bylo opustit předměstí, toho však většina zdejších obyvatel z mnoha důvodů není schopna. Někteří z přistěhovalců se také odmítají začlenit do francouzské společnosti, jejíž hodnoty a tradice jsou jim cizí. Často si udržují své původní zvyky, kulturu a styl života. To může v "obyčejných" Francouzech vyvolat negativní emoce.

Mladí lidé, kteří se narodili již jako Francouzi a tvoří často třetí generaci, se však nepovažují ani za Francouze ani za Araby. Tvoří se tak začarovaný kruh, kdy mladí nemají žádnou identitu a nemohou se s ničím ztotožnit. Vzniká tak vrstva lidí mezi oběma kulturami či spíše na jejich pomezí, jež tápá, není nijak ukotvená a je logicky i náchylná k propadnutí do určitého morálního marasmu. Takováto mládež nevidí před sebou žádnou budoucnost. Pokud se někdo narodí na problémovém předměstí, často tam také zůstane po celý svůj život.

Předměstské násilí z poslední doby není v menším měřítku ničím neobvyklým. Problematické byly periferie již od doby svého vzniku. Nová sídliště začala Francie stavět zejména v 60 a 70.letech, aby rychle vyřešila bytovou krizi. Nové bydlení bylo určeno i pro repatriované z Alžírska a pracovní síly z řad přistěhovalců. Dnes v těchto "nových" čtvrtích žije i mládež, zasažená nezaměstnaností, rodiny s špatnou sociální situací a lidé čelící každodennímu násilí. To vytváří u mladých lidí pocit trvalé nespravedlnosti a diskriminace.

Velký zlom pro rozvoj "betonových sídlišť" přestavuje rok 1973, kdy vypukla první ropná krize. Následovala ekonomický propad, jejíž prvními oběťmi byli nekvalifikovaní obyvatelé těchto "banlieues". Francie sice začala pomáhat postiženým oblastem, přesto vlny násilí, i když v menším rozsahu, se jim nevyhnuly. Již v roce 1983 bylo označeno 23 čtvrtí za "problémové", za několik měsíců se toto číslo vyšvihlo na 148. Paříž zareagovala vytvořením programů zaměřených na prevenci proti násilí a zřízením speciálních školních zařízení. Přes obrovské investice a snahy zlepšit životní situaci obyvatel, Francie nezabránila pozvolnému vzniku ghett. Jak se staronovým a zdlouhavým problémem francouzská vláda vypořádá, uvidíme v následujících měsících.

L'Express (Francouzi věří N.Sarkozymu) ZDE

Libération: (počty nezaměstnaných) ZDE ZDE