Jak podobných rozhovorů přibývalo, začalo mi cosi docházet. Gross bez úsměvu okopírovaného z příručky "Jak si získat přátele" je jako Večerníček bez papírové čepice a cirkusového kola. Mé rozpaky nad Grossem v postrodovském a postbarkovském období se netýkaly Stanislava Grosse jako osobnosti, ale jako mediálního obrazu. Když o tom tak přemýšlím, ptám se sám sebe: byla ministerským předsedou této země a nejoblíbenějším politikem osobnost? Nenechali jsme spíš poblouznit obrazem toho, co jsme chtěli vidět, odrážejícím se v mediálním zrcadle?

Vyhledal jsem si články o Stanislavu Grossovi a zjistil neradostné skutečnosti. Ne o něm, ale o nás. O novinářích, o čtenářích, o divácích, voličích, lidech.

Jako v nějaké science fiction jsem se vrátil v čase na začátek devadesátých let a sledoval rozvíjející se kariéru poďobaného mládenečka od dráhy. Mezi řádky rozhovorů a komentářů jsem ho sledoval poctivě stoupat krůček po krůčku z nádražní refýže do ČSSD, pak do čela její mládežnické organizace, do čela poslaneckého klubu a tak dál a dál.

Díval jsem se na mladého muže, který se v prvopočátku neprovinil ničím jiným než tím, že jiné nechal, aby do něj transponovali své představy o tom, jak má vypadat mladý, vzdálenou i blízkou historií nezatížený, perspektivní politik. Stačilo k tomu málo. Zaznamenal jsem ve vyjádřeních Stanislava Grosse setrvalou bezvýraznost. Byl jako plastelína, kterou si podle svého mohl vytvarovat liberál stejně jako socialista. To u Klause, Zemana nebo Špidly možné nebylo. Stanislav Gross nikdy nebyl žádný velký vyjednavač. Byl jen natolik politicky beztvarý, že s ním mohl jednat každý, aniž by si zadal.

Kdybych měl použít metaforu, označil bych Stanislava Grosse za bublinu, která se prostě jen nechala nafukovat. Pak ale Gross dostal vládní zodpovědnost. Náhle se ukázalo, že bublině stačí jen naznačit píchnutí špendlíkem a praskne.

Postupně se vyjevilo, že údajné Grossovy vyjednavačské schopnosti znamenaly jen tolik, že se bývalý premiér snažil každému vyhovět. Předseda ČSSD jednoduše nepochopil, že být zadobře s každým nejde.

Nepovažuji Stanislava Grosse za toho mafiána, za kterého se ho snaží vydávat intelektuálně slabší pravicoví politici, jejichž intelektuální rozhled končí s poslední kapitolou Modré šance. Stanislav Gross doplatil na poblouznění mýtem o sobě samém. Je jen člověkem, kterého média z důvodů, které už jsem nastínil, léta letoucí hýčkala a hřála jako v bavlnce. Zvykl si na to, že je komunikativnější než Špidla, uhlazenější než Zeman a začal mít pocit nezranitelnosti.

Chápu jeho nynější sklon k ublíženosti a jistému druhu paranoie. Útočí na něj přece ta samá média, která ho vynášela do nebes. A teď se sami sebe upřímně zeptejme: nebylo by vám příjemné, kdyby o vás v novinách psali, že jste druhý Tony Blair? Kdyby se o vašem utěšeném rodinném životě, politických úspěších a velké budoucnosti zmiňovaly časopisy počínaje těmi opravdu blbými a konče těmi, které se prohlašují za seriózní? A nezlomilo by se ve vás něco, kdyby vás všechny tyto časopisy den ze dne zepsuly jako nejhoršího grázla?

Nechci Grosse hájit. Nelíbí se mi ale, že ti sami novináři, kteří ho před pár lety vynášeli do nebes ho teď deptají a ještě si dovolují podivovat se nad tím, že Gross už není tak komunikativní. Nechť Grossovu případnou korupční aféru vyšetří nezávislý soud. Je ale třeba říct, že byvší popularita nesmí být přitěžující okolností. To neustálé opakování spojení "kdysi nejpopulárnější politik" je od novinářů sprosté. Byli to oni, kdo Grosse zpopularizovali a teď si po vzoru muže jménem Pilát myjí ruce. Byl to ale také Gross, kdo se zvyšování své obliby prostřednictvím mediálních obrazů typu "Gross v rodinném kruhu," "Standa a Šárka na koupališti" a "Naděje české levice" nebránil.

Pod heslem Gross se mi vybavuje jeden citát: "Cirkus odjel. Účinkující nebyli špatní, obecenstvo bylo spokojeno a lvi sežrali krotitele."

Takže prosím, až budou chtít novináři kritizovat Grosse, nechť si uvědomí, že ho stvořili. A až bude Gross chtít kritizovat novináře, nechť si připomene, že se jimi nechal stvořit.