Odsun osmi tisíc izraelských osadníků z pásma Gazy před několika dny skončil, přičemž americký prezident George Bush krátce nato prohlásil, že co se musí stát bezprostředně poté, je "skutečné ustanovení fungující vlády v Gaze." Ministryně zahraničí Condoleezza Riceová pak v rozhovoru pro list The New York Times k tomu na adresu palestinských představitelů dodala: "Nemůžete pokračovat v tom, abyste teroristickou organizaci (Hamás) nechali dělat si co chce." A do třetice zaznělo ze strany americké vlády z úst Davida Welche, poradce ministryně zahraničí pro Blízký východ, že reforma Palestinské samosprávy je nezbytná.

Jistě, splnění těchto požadavků bude nezbytným krokem k podepsání mírové dohody s Izraelem a k vytvoření samostatného palestinského státu. Nicméně před parlamentními volbami, které příští rok proběhnou jak v Palestinské samosprávě (PS) tak v Izraeli, se s zahájením "skutečných" mírových rozhovorů a "skutečné" reformy PS nedá takřka počítat. Ale právě toto "předvolební" období bude mít s největší pravděpodobností na další vývoj rozhodující vliv.

A tak zatímco vrcholní představitelé obou znepřátelených stran pro sebe budou hledat nejvýhodnější pozici na startu budoucích mírových rozhovorů, obyčejné Palestince žijící na západním břehu Jordánu a hlavně v pásmu Gazy v dohledné době nečekají o mnoho lepší vyhlídky na budoucnost, než tomu bylo doposud. Podle Plánu rozvoje pro rok 2005 až 2007, který vypracovalo palestinské Ministerstvo pro plánování a který vychází z propočtů Světové banky, bude HDP na hlavu nadále klesat, a to z 925 dolarů v roce 2003 na 871 dolarů v roce 2006.

Jinými slovy řečeno: nezaměstnanost bude stagnovat či se jen mírně snižovat a pod hranicí chudoby (2 dolary na osobu a den) bude "nejenom" v pásmu Gazy nadále žít přes polovinu obyvatelstva. I když jsou v tomto rozvojovém plánu uvedeny dvě možné varianty vývoje, a to rychlý růst a pomalý růst -- podle obou zůstanou životní podmínky Palestinců horší než před začátkem tzv. druhé intifády v roce 2000. Příčiny můžeme hledat na mnoha místech. Na palestinské straně to je hlavně již ona dlouho slibovaná reforma Palestinské samosprávy, Izrael by zase neměl dlouho váhat se zahájením vydávání většího počtu pracovních povolení pro Palestince a také se zrušením drastického omezení svobodného pohybu osob na okupovaných územích. Zda se podaří udržet na uzdě radikály a zda se palestinským politikům podaří přesvědčit Palestince, že to s mírem s Izraelem a reformami myslí opravdu vážně, je otázkou. Největším úkolem PS však v blízké budoucnosti bezpochyby bude omezení vlivu islamistických hnutí v čele s Hamásem, a to především v pásmu Gazy. Paradoxní je, že značný podíl na zvýšení popularity islamistů nese Stát Izrael, který v osmdesátých letech nejen že ochotně vydával povolení pro stavbu nových mešit či náboženských škol, ale dokonce tyto organizace i finančně podporoval. Cíl Izraele byl tehdy jasný -- oslabit sekulární OOP a jeho frakce, a snížit tak jejich podporu a popularitu mezi Palestinci. Nicméně tato strategie se brzy obrátila nejen proti Izraeli, ale v současnosti i proti PS. Jaké následky měla např. taková podpora radikálních islamistů, především ze Spojených států, v Afghánistánu všichni dobře víme.

Vraťme se ale zpátky. I když Hamás stále neslevil nic ze své protiizraelské rétoriky, na rozdíl od Islámského džhihádu prozatím dodržuje domluvené příměří. Co se ale bude dít po masových pouličních oslavách, při kterých každá palestinská politická frakce zdůrazňuje "své zásluhy" na odsunu osadníků, a kdo nakonec získá podporu palestinského lidu, ukáží teprve lednové parlamentní volby, kdy o svém dalším osudu budou moci po dlouhé době rozhodnout i obyčejní Palestinci. Budoucnost však může vypadat i takto: hnutí Hamás bude dělat vše pro to, aby poškodilo důvěryhodnost PS, které pak nezbude nic jiného než začnout pronásledovat, zatýkat a uvězňovat muslimské radikály. A Izrael? Ten pravděpodobně čas od času "odstraní" pár nebezpečných teroristů, načež nebude následovat nic jiného než vyslání "živé výbušniny" na území Izraele s cílem zabít co největší počet "sionistických nepřátel".

Co dodat závěrem? Krutou tíhu válek a vleklých ozbrojených konfliktů pociťuje na svých bedrech vždy nejvíce civilní obyvatelstvo, přičemž izraelsko-palestinský konflikt není výjimkou. Slovo "mír" je nyní skloňováno ve všech pádech. Zatím ale o skutečném míru bohužel nemluví ani ti největší optimisté.