Dosavadní vývoj má svoji historii i ochotné udržovatele, jinak by 15 let naplano diskutovaný systém stěží vydržel tak dlouho.

Podívejme se, jak to dnes běžně vypadá třeba v psychiatrii.

Polistopadovým vstupem do světa západního kapitalismu se český psychiatrický trh otevřel soudobým tzv. novým generacím antidepresiv (2., 3., 4. generace) a také tzv. atypickým antipsychotikům (2. generace), tedy skupinám léčiv, která jsou lékaři a farmaprůmyslem prezentována jako méně zatěžující nežádoucími účinky, při stejných, ba lepších výsledcích léčby než tzv. (původní) "klasika." (Pomineme nyní přibývající pochybnosti o jednoznačnosti těchto léčebných úspěchů.)

Nová psychofarmaka se stala samozřejmým úsilím lékařů o příslib kvalitnější péče záhy standardem a cenové náklady tak vzrostly v rozměrech 2-4 řádů. Realita je nyní taková, že pokud by farmaceutické firmy, které mají zásadní zájem o odbyt svých produktů, tzv. "nevzorkovaly" psychiatrické léčebny a nemocnice (tzn. nedodávaly do nemocnic a léčeben svoje drahé produkty na jejichž odbytu mají životní zájem, zdarma), nebylo by vůbec možné léčebný provoz, respektive podávání psychofarmak za účelem zlepšení stavu pacientů udržet. Jinými slovy, náklady při současných účtovaných cenách by byly tak obrovské, že pokud by musela psychiatrická zařízení léky kupovat, jejich roční rozpočet by se vyčerpal někdy v prvním čtvrtletí.

Absolutní převaha psychických poruch závažnosti vyžadující nemocniční, resp. léčebenskou psychiatrickou péči (maniodepresivita, schizofrenie, psychopatie) je principiálně chronická a jejich léčením se potom v naší době rozumí dlouhodobé, ne-li celoživotní podávání léků. Na rozdíl od většiny interních chorob, které zasahují převážně starší, důchodové ročníky obyvatelstva, psychické poruchy nebo "nemoci" (typicky schizofrenie) propukají a jsou důvodem medicínských zásahů již od mládí, respektive provázejí jimi stižené (deprese) od produktivního věku.

Zkusme situaci předběžně zrekapitulovat tyto banality: Nemocnice si nemůže ze svých příjmů dovolit zaplatit drahé léky, protože je v provozu 24 hodin denně, odebírá energie, vodu, platí jídlo, prádlo, perzonál a jiné služby. Nemocnice tedy dostává drahé léky v cenách řádu několika set až tisíc korun za krabičku na měsíc, několika více méně zaměnitelných druhů (různých výrobců) v každé skupině, (dejme tomu krátce před expirací - vypršením záruční lhůty) od několika málo světových firem, které mají zájem na jejich rostoucím prodeji, zdarma. Lékaři, kteří udržují odborně nemocnici v chodu oněch 24 hodin 7 dní v týdnu, a přece se necítí být honorováni podle svých představ, rozhodují o tom, který z oněch jednou zdarma jinak drahých léků, které v účetnictví nemocnice (ne?)existují, pacient dostane. Pacienti jsou, i přes veškeré léčebné úsilí, zřídka kdy v průběhu života sami sebou nebo svým okolím považováni za úplně "vyléčené"; mají tedy měsíce, roky, desetiletí docházet do ambulancí pro recepty a s nimi do lékáren a užívat lékařem určené léky, již pravda, někdy se stoprocentní, někdy zanedbatelnou úhradou zdravotní pojišťovny.

Obecná životní zkušenost lékařů i pacientů je ta, že nic z toho, co někomu stojí za to vyrábět, není zadarmo. Čili i to, co se na první pohled zdá být zdarma, zřejmě někdo platí. Jelikož v kapitalismu chtě nechtě všechno musí někomu patřit, to, co neplatí stát, hradí soukromé peníze. Hodnoty, zboží, služby které reálně existují, a nejsou státní, jsou potom soukromé. Touto logickou dedukcí lze vyřešit i záhadu poloveřejného tajemství (nejen) psychiatrických léků zdarma -- vzorky jsou dnes všude tam, kde se rozhoduje o tom, jaké léky pacient dostane.

Privatizace je zkrátka v Čechách mnohem dál, než by se zdálo ze zoufalých výkřiků "nevědoucích a vzdorujících" sociálních demokratů.

Na závěr cituji ze svých oblíbených Hospodářských novin z 8. února 2005, strana 17, rubrika ZISKY SPOLEČNOSTÍ, titulek FIRMY V USA A EVROPĚ MĚLY SKVĚLÝ ROK, autoři Torsten Riecke a Ulf Sommer (převzato z deníku Handelsblatt), 1. odstavec: