Transmutace

Ne, soudruzi nezašli až tak daleko, aby se pokusili naplnit Saint-Simonovu staromládeneckou vizi o láskách orchestrálních, na to byli příliš prudérní (i když ty spartakiády...). "Jen" lidem sebrali všechny orientační body, které umožňovaly jít životem samostatně, nezávisle na vrchnostenském komandování. Podřídili pak poddané neúprosnému zákonu, jímž prý duch kolektivity vane naplno a který stíhá překročení otců až do desátého kolena jako starozákonní Jahve. Jsou totiž lidé, kteří právě v tomhle spatřují pokrok.

Když česká verze Morozovem proponované společnosti dodělávala, byl režim již konzervativní, vzýval "klid na práci", dostatek masa, dechovku a další výdobytky normalizační dočasnosti. Mnozí však v dnešní nejisté době začínají na zahnívající bezčasí vzpomínat s nostalgií, protože ať se dělo cokoliv, rituály - věšení hadříků za okna, obcházení sídel s posvátnými světélky nebo bití západního větru tyčkami s třásněmi v národních barvách - byly mocným kouzlem odhánějícím od příbytků skoro všechny zlé duchy. Tak tomu ovšem dnes již není. Není již takřka společných rituálů, ačkoli strašidel naopak každým dnem přibývá.

Myslím, že se Ondřej Slačálek ve své noticce, nazvané Po kom máme střílet?", reagující na rasistický komentář Pavla Vernera a publikované Britskými listy 9. září, v jedné věci tak docela nestrefil. Tvrdí totiž, že hodnoty české levice jsou "zcela měšťácké". "Měšťáckého" původu jsou ale i takové hodnoty jako sebeovládání, vzdělání, upřednostňování argumentativní diskuse na úkor apriorních předsudků, hledání spravedlnosti na úkor výkonu pomsty - a dokonce i úcta k životu, vzpomeneme-li na Alberta Schweitzera. Že dnešní měšťák už protestantskou pracovní etiku ani další původní hodnoty nepotřebuje, že jeho hlavní ctností je pružně se v "železné kleci" (Max Weber) tvarovat podle potřeb systému, k tomu již desítky let netřeba nic dodávat. Takže co bychom vlastně získali odmítnutím beztak již nesystémových měšťáckých hodnot? Co pak může nahradit aktuální systém soukromého užití masového konzumu? Než se znechuceně odvrátíme: jsme si jisti, že to, co nám vadí, je vskutku "měšťácká" tradice, že už v ní nezůstalo nic, co by nám mohlo být napříště k užitku?

Jedno sebejisté odmítnutí už tu bylo - dospělo k Pavkovi Morozovovi a povinné nenávisti k nepříteli. Nejspíše právě následky tohoto odmítnutí přivedly profesora sociologie, který proslul mnohem významnějšími činy než výrobou hesel, k výroku "Střední třída všechny střídá". Jak to asi myslel? Nahlédneme-li jen letmo do publikací o sociální stratifikaci v západních společnostech, bude nám záhy jasné, že předpověď jakéhosi pohlcení zbytku společnosti střední třídou za tím rozhodně není. Dochází k pravému opaku - střední třídy pomalu tají jako kostka ledu v parném létě. Existuje asi jen jedno vysvětlení uvedeného hesla: střední třída je poslední, která je dosud schopna upamatovat se na hodnoty, které stály při jejím vzniku. Žádná další třída nečeká v záloze na převzetí civilizační štafety. Žádné jiné "třídní" hodnoty dnes v západních společnostech neexistují. Kromě "měšťáctví" existuje pouze subkultura underclass.

Slupka civilizace je tedy nejspíš doopravdy tak tenká, za jakou ji má Timothy Garton Ash. I levicový klasik Jürgen Habermas svá hodnotová východiska odvozuje v podstatě z raně buržoazní společnosti, stejně jako to dělal u nás Robert Kalivoda. A v posledních letech začínají Habermasovy výroky dokonce stále častěji citovat křesťanské kruhy - nikoliv proto, by ateista Habermas zanechal filosofování a dal se na modlení (i když nějaké důvody pro to by se našly...), ale prostě proto, že se svými výzkumy a formulacemi o "vysychání zdrojů smyslu" dotýká i náboženských problémů.

Po této rozcvičce snad čtenáře nepřekvapím prostým tvrzením, že Pavel Verner ve svém rasistickém komentáři vyjádřil především pocity saturovaného konzumenta hájícího své teritorium, nikoli nějaké "měšťácké hodnoty". Nenacházím důvody myslet si, že pan Verner je měšťák. Nedomnívám se totiž, že když cvaká závěrem svého samopalu, v kapse jeho maskáčů spočívá zbrojní pas povolující držení a nošení střelné zbraně kategorie A, nebo že si pro jistotu již obstaral test barvosleposti. Na legalitu, byť bezduchou a vyprázdněnou, můžeme v souvislosti s Vernerovým rasismem zapomenout. Pana Vernera jsme zastihli nikoli jako měšťáka, ale v okamžiku transmutace z Homolky v Buldozera. Je vlastně svým způsobem důležité, že o tom vydal svědectví. Jiní tak učinili již dříve, dokonce i na Britských listech, ale v záplavě jiných témat to poněkud zaniklo.

Několik let stará kniha Martina A. Lee Bestie se probouzí, jejíž české vydání dorazilo na trh loni před Vánoci, obsahuje hlavně extenzivní popis poválečných osudů nacistických zločinců ve službách režimů na obou stranách železné opony. Sleduje také vznik a vývoj poválečných neonacistických a neofašistických skupin v Evropě i USA a jejich spolupráci se "starou gardou". Americky obsáhlá práce je napínavá, čte se trochu jako detektivka, ale téměř až do konce si čtenář může uchovat od tématu odstup. Když se však dostane k nedávnému podpoření rasistických "výzkumných" projektů z fondů Americké podnikatelské asociace, pohodlné křeslo zvlhne ledovým potem a bačkory přestanou hřát. To, co se v nedostatkové ekonomice, která nastoupí po ropném zlomu, začíná rýsovat, by nás možná mělo děsit víc než všichni světoví teroristé dohromady.

"Vědecké" rasové výzkumy mají totiž tentokrát dokázat, že jisté segmenty americké populace jsou geneticky neschopny osvojit si v plném rozsahu tamní kulturu. Je tedy kontraproduktivní investovat do pokusů o jejich sociální integraci. U nás se zatím s podobně laděnými spisky pokouší na trhu uspět jenom pan Bakalář. A pan Verner si patrně v zákopu předčítá právě z Tabu v sociálních vědách, aby si dodal odvahy stisknout spoušť. Přitom důvod oživeného zájmu o jistou extrémní ideologii je prostý: jde o začátek vytyčování hranic mezi těmi, kdo si právo na konzum v budoucnu uchovají, a těmi, kdo budou hledět do ústí samopalů. Jakkoliv se lišit se od západní většinové společnosti může být tedy brzy nebezpečné. Není totiž předem jasné, kdy přesně dojde k omezení dostupných zdrojů, navazujícímu posunu dělící linie a kde potom tato linie nově povede. Ocitnout se za ní znamená stát se potenciálním nepřítelem - se vším, co k tomu patří. Ultrapravice si léta v ústraní hýčkala projekt rasové války, s nímž se nesměla ukázat na denním světle. Teď je skrývačkám konec, projekt bude "vědecky" naparfémován - a hned poté smí být předložen vystrašené veřejnosti.

Od Lyotarda přitom dávno víme, že vědeckou pravdu má dnes stále častěji ten, kdo má měřicí aparaturu, a aparaturu zase ten, kdo na ni má. Jeden příklad za všechny: výzkum technologie jaderné fúze byl zahájen 50. letech minulého století - a od té doby pokaždé, když se zprovozňuje další mnohamiliardová investice, slýcháme, že do třiceti let bude problém vyřešen. Vzhledem k tomu, že výzkum trvá již tak dlouho a nepřinesl zatím žádné významnější výsledky, mohu snad vyslovit mírné pochybnosti o tom, zda se problém vůbec někdy podaří technicky vyřešit - a pokud ano, zda bude pak i ekonomicky únosné taková zařízení provozovat. Kdybych byl fyzikem, mohl bych dokonce v neprospěch využití jaderné fúze argumentovat mnohem kvalifikovaněji a konkrétněji, pokud jde o problémy spojené s udržením plasmy v magnetickém poli atp. Nicméně vždy by mi bylo řečeno, že výsledky důležitých měření na nejnovějším Tokamaku BFLMPSVZ přece ukázaly to a to, a nemaje zařízení k dispozici, abych měření zopakoval, musel bych pokrčit rameny. A tak již půlstoletí věříme v průmyslově a energeticky využitelnou technologii jaderné fúze, jejíž výzkum nás už stál tolik, že je de facto nemyslitelné připustit si možnost konečného neúspěchu.

Zdálo by se, že v sociálních vědách je situace odlišná, protože zde nejsou náklady na techniku tak velké - ale není to tak docela pravda. Existují náklady na personál a infrastrukturu, které se u větších a dlouhodobějších výzkumů mohou vyšplhat pořádně vysoko. Pokud tedy někdo bude tvrdit, že dejme tomu děti Afroameričanů začínají v době puberty ve škole zaostávat za bílými spolužáky, že to souvisí s jejich menší schopností odolávat pudovým impulsům, a odvolá se na desetiletý výzkum ve všech státech Unie, mohu mu do mrti zkritizovat teoretická východiska a metodologii - ale pokud v poslední instanci nepřihodím na váhu víc, než řekněme dvouletý výzkum někde v Marylandu, autoritou jeho tvrzení tak docela neotřesu.

Kromě toho, jak ještě uvidíme, pro jádro rasistů jsou všechny vědecké argumenty stejně v podstatě jen bonus, protože na nich už takřka padesát let nezávisejí. "Vědecké" posvěcení rasových předsudků je důležité zejména pro útok na některé položky veřejných rozpočtů, ale propaganda samotná se bez něj docela dobře obejde.

Od biologického k duchovnímu a kulturnímu rasismu

"Pojmy rasy, lidu, národa, jak nám je zanechalo 19. století, tkví svým původem v racionalistické romantice. Jsou výsledkem vnucení metody myšlení adaptované na hmotné problémy živoucím objektům, a jsou tedy materialistické. Materialistické, aplikováno na živoucí objekt, znamená mělké, protože u veškerého Života je duch primární a hmotné je pouhým nositelem spirituální exprese. Ačkoliv tyto pojmy 19. století byly racionalistické, byly v zásadě kontrafaktuální, neboť Život je iracionální, nepřístupný neorganické logice a systematizaci. Věk, do nějž vstupujeme... je Věkem politiky, a tudíž věkem faktů.

Širším tématem je adaptace, zdraví a patologie Vysokých kultur. Jejich vztah ke každému typu lidského seskupení je nezbytnou podmínkou zkoumání posledních problémů Kulturního vitalismu."

Právní zástupce nacistů v postnorimberských procesech, první popírač holocaustu, elitář nenávidějící "černošskou" a "holywoodskou" americkou kulturu, barový pianista a gigolo - chicagský rodák Francis Parker Yockey - napsal bibli poválečného rasismu, třísvazkové Impérium, v irském exilu během roku 1947. Pět let na to nadšeně pozoroval, jak zmučený Slánský odříkává naučené věty, jimiž sám sebe odsuzuje k smrti, a dospěl k názoru, že Stalin přistoupil ke konečnému řešení židovské otázky. Krátce na to se Yockey stal agentem čs. komunistické rozvědky a začal propagovat orientaci neonacistického hnutí na SSSR. Když 17. července 1960 v kalifornském vězení rozkousl kyanidovou kapsli, stal se Yockey náckovským mučedníkem a legendou.

Na Yockeyho hlavním díle, které nezapře inspiraci Spenglerovým Zánikem Západu a dílem Friedricha Nietzscheho, lze dobře demonstrovat scestnost rozšířeného přesvědčení, že rasismus je nutně spojen s předpokladem genetické predestinace individuálních vlastností. Yockey je v biologii vlastně lamarckista, stejně jako třeba Lysenko. Popírá základní dogma molekulární biologie, když vymýšlí mechanismy dědění získaných vlastností, ale to mu naprosto nebrání být rasistou. Rasy totiž pokládá primárně za spirituální společenství navzájem hierarchizovaná podle stupně vůle k moci. Konkrétní rasa je mu výsledkem působení vysoké kultury na biologický materiál. Tento materiál pak sice není zcela irelevantní - dělí se na použitelný a nepoužitelný - ale těžiště reprodukce vysoké kultury leží jinde než v něm. Kulturní forma přistupuje k biologické látce a utváří ji podle svých potřeb.

Kdyby neexistoval Yockey a jeho nohsledi, mohli bychom možná alibisticky následovat řešení z dob našich otců - totiž prohlásit oprávněnost či neoprávněnost rasismu za otázku rozhodnutelnou ideologicky neutrálním vědeckým výzkumem, kterou se tím pádem nemusíme zabývat. Jenže toto přeložení hodnotového sporu na půdu vědy již dávno nefunguje. Vazba mezi konkrétní vědeckou teorií a jejím ideologickým (zne)užitím je mnohem volnější, než si zatvrzelí pozitivisté myslí. Voluntarismy Yockeyho i Lysenka svorně odmítají genetickou determinaci - a jejich ideologická východiska si přitom zcela protiřečí. Co hůře: od "rolnického génia" Lysenka máme již naštěstí pokoj, avšak yockeyovci stále působí po celém světě a v podstatě jim stačí posunout některé akcenty sebenaplňujícího se proroctví Samuela Huntingtona. Když tedy slavnostně prohlásíme yockeyismus za stejný nevědecký nesmysl jako lysenkismus, nepomůžeme si. Tato teorie vůbec nezávisí na tom, zda empirický výzkum potvrdí nebo vyvrátí vetchou rasistickou tezi o menších vrozených schopnostech toho a toho plemene. Je plně imunizovaná. Schopnosti jednotlivců ji zvlášť nezajímají, nezdůrazňuje je (sám Yockey měl údajně IQ 170, ale nikde se tím příliš nechlubil). Za podstatné je považováno pouze přežití vyšší kultury, a to se prý testuje ve válkách. Tam, kde byl Hitler narcistní, nastupuje u Yockeyho naprostá odosobněnost - namísto Mein Kampf (Můj boj) prostě jen Impérium.

To opravdu poslední, co proti svůdnému rasistickému mýtu zabírá, je klasicky chápaná osvěta a populárně vědecké mudrování.

Zábavní průmysl jako dokument

Psal se rok 1980. V Británii, jejíž poválečné koketování se sociálním státem spadalo v jedno s rozpadem slavného impéria, v té Británii, která podle mnohých pro své liberální instituce nebyla s to aplikovat účinnou keynesiánskou ekonomickou politiku, doznívaly účinky ropného šoku let sedmdesátých. Čerstvě tu vládla Železná lady - průkopnice reprivatizace, omezení role odborů a řady dalších zásadních neoliberálních opatření. V této době, kdy se poválečné naděje chudších Britů v zánik tradičního kastovnictví rozpadly v prach, v době vystřízlivění, už artikulace a prosazování zájmů postižených politiky přestalo zajímat. Labouristé byli jako spráskaní psi a spojenecké odbory zanechali na pospas Thatcherové. Madam Medusa, jak ji nazýval text UB 40, k němuž se dnes přeslazená kapela nehlásí, vítězila na celé čáře. Střední vrstvy byly přesvědčeny, že "je třeba ty drzé odboráře skřípnout", a tak jí daly ve všem volnou ruku. Jaké východisko ještě zbývalo cizincům ve vlastní zemi a kultuře?

There I was completely wasting, out of work and down
All inside it's so frustrating as I drift from town to town
Feel as though nobody cares if I live or die
So I might as well begin to put some action in my life

Breaking the law, breaking the law
Breaking the law, breaking the law
Breaking the law, breaking the law
Breaking the law, breaking the law

So much for the golden future, I can't even start
I've had every promise broken, there's anger in my heart
You don't know what it's like, you don't have a clue
If you did you'd find yourselves doing the same thing too

Breaking the law, breaking the law
Breaking the law, breaking the law
Breaking the law, breaking the law
Breaking the law, breaking the law

You don't know what it's like

Breaking the law, breaking the law
Breaking the law, breaking the law
Breaking the law, breaking the law
Breaking the law, breaking the law

Breaking the law

Od chvíle, kdy zájmy neprivilegovaných zmizely z programů politických stran, se životních očekávání, nadějí, frustrací a často i nudy těchto osiřelých zmocnil zábavní průmysl, který byl z oněch lidí i za nepříznivých okolností schopen profitovat. Přitom zároveň dobře zmapoval rozpoložení mysli svých klientů (jinak by nemohl tržně uspět). Právě v hudbě, kolem níž se jedni nadšeně shromažďují, jiní však nad ní jen ohrnují nos, se lze seznámit s myšlením a cítěním těch, kdo jsou jinak pro "slušnou" společnost neviditelní. Deska skupiny Judas Priest British Steel, z níž pochází výše uvedený text, je pětadvacet let po svém vydání již heavymetalovou klasikou, ale myslím, že Homolkové o ní nikdy neslyšeli - a Buldozery už teprve zajímat nebude. Takže dokud vřeštící Halford na Harleyi osobně nevjede  na redakční stůl, bude pan Verner sám sebe považovat za levicového novináře. Nebo -- v tom horším případě - až do chvíle, kdy to co Breaking the Law tak prvoplánově popisuje, nebude už písňovým textem, ale všudypřítomnou skutečností předjatou dávno postkatastrofickými filmy.