"Každá ze středoevropských ruských držav měla takový okamžik," pokračuje. "Berlínské povstání v roce 1953 a maďarské v roce 1956 rozdrtily ruské tanky. Do Polska Rusové už nevpadli - Solidarita byla příliš masové hnutí a polské rozhodnutí otočit se ke komunismu zády příliš zřetelné," psal komentátor.

Nu, řekl lékař psychiatr, já tedy nevím, jestli tehdy mluvila Solidarita o tom, že se k tomu socialismu otáčí zády, koneckonců, byly to odbory, ale pokud si můžeme vzpomenout a čteme-li vzpomínky Wojciecha Jaruzelského, spíše Rusové, respektive Brežněvovo vedení, promluvili s polskou stranou a vládou těmito slovy: "Je nám jedno, k čemu se a jak obracíte a čím, ale zde je naše impérium a my ho nepustíme. Pánové šanovní, něco se s tím musí udělat a jestli to neuděláte vy, uděláme to my -- ale víte sami, jak to pak bude vypadat. Stojíte o tolik krve jako bylo prolito v Maďarsku? Ne? Potom je jediné řešení a sice, že to uděláte sami a bez té krve." To se také stalo a krev netekla.

Je sice možné hypoteticky debatovat o tom, řekl lékař gynekolog, že kdyby tak neučinili polští vládci sami, tak by třeba Rusové byli nepřišli, ale Jaruzelski, který měl s gulagem vlastní zkušenosti, zjevně neměl v úmyslu to riskovat v praxi.

"Zvláštní postavení mělo Pražské jaro 1968," pokračoval komentátor. "Nebylo to protikomunistické povstání, nýbrž vizionářské hnutí s lidskou tváří," říkal. "Chtělo Rusům ukázat, že komunismus aplikují špatně."

Je snadné, řekl jsem já, zaměňovat titulky někdejších článků v novinách se skutečnými záměry či spíše tužbami jejich autorů. Pokud si vzpomínáme, devadesát sedm (nechytejte mě prosím za slovo) ze sta tehdy ani tak nechtělo ukázat Rusům, že komunismus aplikují špatně, nechtělo jim vůbec nic ukázat, ale spíše pokusit se vytvořit v rámci toho impéria prostor, kde by mohli dál žít jakž takž normálněji.

Věděli, že -- jak se později také stalo -- nám stejně jako před námi Berlíňanů, pak Maďarům a po nás Polákům, nikdo nepomůže, zvláště pak ne klasické západní demokracie. K tomu ale bylo nutné mluvit příslušným jazykem, pro Rusy přijatelným. Radikální a přímé ataky znamenaly jen nedostatek rozumné umírněnosti, jak píše právě Josef Pekař (Spor o smysl českých dějin a provokování tygra. ( Ve svém textu "K boji o Husa" (cituji z knihy Z duchovních dějin českých, Melantrich 1941, jinak článek poprvé vyšel v Národních listech 23.srpna 1925) píše Josef Pekař: "Píše se nyní hodně o smyslu našich dějin. Kdybych se měl o to pokusit, abych také sám přispěl nějakým agitačně výchovným výkladem, řekl bych asi -- `smysl českých dějin' je, že Čechové, kdykoliv se dopracovali vysoké úrovně svobody a samostatnosti, podvrátili vzápětí oboje nedostatkem rozumné umírněnosti a to jak v oboru života politického, tak mravního." ) Dodnes mnozí říkají (ale je to stejně "kdyby" jako s výše zmíněným Jaruzelského rozhodnutím), že kdyby se bylo podařilo Pražské jaro zpomalit a rozložit do více let, dopadlo by to třeba jinak.

Kdož ví, je to jenom to kdyby, pravil psychiatr. Je tu ještě jedno kdyby -- kdyby totiž český ministr obrany v roce 1968 udělal totéž, co generál Jaruzelski, Rusy předběhl a invazi znemožnil... Netřeba v té úvaze příliš daleko pokračovat.

No, připojil přítel historik, ještě zauvažujte o tom, co řekl Adam Michnik: "každá revoluce, která zbořila Bastilu, začala brzy stavět Bastily vlastní" a co Flaubert: "V každém revolucionáři dřímá ukrytý policajt".

"Československá republika byla také jedinou zemí, v které komunistická strana zvítězila ve volbách," psal komentátor.

Ano, v roce 1946, ostatní volby jsou asi tak zajímavé a cenné jako vojenská přísaha vás současných padesátníků, řekla psychiatrova žena, kde jste všichni odpřísáhli dát život za socialistickou vlast. Jistě jsou ty podepsané přísahy někde uloženy a vlastně by je naši stateční investigativní novináři mohli na každého vytáhnout -- jak to, že chceš být ministrem, když jsi podepsal, že s chutí padneš za komunismus?

"Stále víc Čechů věří, že blahobyt dělají vlády. Slib, státe, že dáš a přidáš - to se stává vládnoucí ideologií země. I tu svobodu nám asi dal Bush s Gorbačovem na Maltě. Poláci vědí: svobodu dala Solidarita. Miliony občanů. To je poučení do Čech nepřenosné," napsal komentátor.

Proto asi současný polský prezident1 je bývalý komunistický ministr, nejspíše, poznamenal jsem .

Přítel, ten shodou okolností taky novinář, se po této větě rozčilil a hlásal u nás v poslední době oblíbený názor: kdyby si mohl vybrat, raději by se narodil jako Polák. Raději jako kavalerista, který se s píkou bláhově žene proti nacistickým tankům, s lancí proti dělům, se šavlí proti kulometům než jako filuta, který v každé situaci vymyslí pět řešení, jak se elegantně vyhnout boji a přežít shrbený. Proto, aby mohl jít kdykoliv s velkým gestem do předem prohraného boje! Jednomu, řekl, tak třeba bude hůře, ba zle, ale národ bude myslet jinak, bude mít hlavu pořád vztyčenou...

Namítl jsem, že zoufalé útoky polských chlapců se šavlemi na tanky sice svědčí o jejich statečnosti a ochotě se obětovat, zároveň však vypovídají o tom, že měli hloupé a nesvědomité generály, kteří jim takovou absurditu nařídili, plýtvali cennými životy těch statečných chlapců a také o zaslepenosti polských politiků té doby, kteří od roku 1934, kdy začalo být jasné, co je führer zač, nedokázali armádu pořádně vyzbrojit - i když, oni byli taky trošku fašisti a sebrali nám po záboru Sudet taky kus.

Psychiatr připomněl Reinharda Heydricha, který považoval Čechy za nebezpečnější, protože se jen ohnou, nezlomí a ve vhodné příležitosti naopak zlomí vaz ohýbajícímu. Novinář opovržlivě prohlásil, že z nás, ale nejvíc ze mě, mluví čecháčkovství. My jsme byli vyzbrojeni, ale Beneš se bál krve. Připustil jsem to.

V té chvíli vešlo do lokálu pět dvoumetrových skinheadů a začali napadat u vedlejšího stolu sedící partičku, ve které byla i snědá dvojice. Novinář se na ně nechtě zadíval, zřejmě příliš dlouho, protože dva z nich se otočili a zeptali se ho, jestli něco chce.

Novinář zakoktal, že ne, že nic, schlípl a byl zticha. Jako kdybych slyšel, jak mu lance i šavle upadly na podlahu. Pak jsem se nenápadně, aby si mě skinové nevšimli, v nepříliš důstojné poloze, odplížil podél stěny k záchodu a odtamtud jsem zavolal policii. Kupodivu asi za půl hodiny přišla. To už byli pryč.

Toť vše. Vzpomněl jsem si na Havlíčka, jak si přál, aby se vlastenectví našincům z huby do rukou vraziti ráčilo. Touto úvahou chceme jen říci, že podobné zjednodušování je možná snadná cesta, ne však k cíli vedoucí.