Nečekejte, že následující věty samy o sobě změní svět. Nikdy není a ještě dlouho nebude dost zdůrazňování, že nic se nestane samo od sebe, že nikdo nic neudělá za nás. V různé míře za další vývoj naší civilizace zodpovídáme všichni (slovy: VŠICHNI), 6,5 miliardy jedinců živočišného druhu Homo sapiens sapiens, obývajících planetu, kterou sami nazývají Zemí.

Nečekejte idylický obrázek budoucích časů. Sami vidíte - a to jsou poslední události jen mírným připomenutím toho, jaké katastrofy by lidstvo svým současným způsobem soužití s přírodou ještě mohlo způsobit - že nezmění-li se nic, může být ještě hůř.

A nakonec, nečekejte ani bůhvíjak hodnotné novinářské nebo publicistické dílo. Autor těchto řádků je jen píšící amatér.

Za prvé.

Lidstvo je součástí přírody, tj. biosféry planety Země, a je na ní zcela závislé. Jestliže lidstvo úspěšně dokončí svou dosavadní snahu o likvidaci těch podmínek biosféry, které umožňují existenci druhu Homo sapiens sapiens, společnost, jak ji známe, zanikne.

Už ta první, zdánlivě banální věta, dokáže v některých lidech vyvolat bouři negativních emocí.

Především řada věřících (nezapomínejme, že věřících je většina lidstva) odmítá vzít tuto nezpochybnitelně ověřenou skutečnost na vědomí s tím, že něco tak výjimečného jako Člověk přece nemůže být pouhou hříčkou přírody. Narazíte-li v diskusi na militantnějšího jedince, velice brzy vás začne obviňovat z neúcty k jeho věrouce, případně označovat za neznaboha, hříšníka nebo jinými zavrženíhodnými nálepkami. Bez odpovědi přitom většinou zůstávají otázky typu "A proč tedy nezasáhne Stvořitel?" Patrně "nejmoudřejší" odpovědí, kterou jsem na tuto otázku zatím dostal, byla ... jiná otázka: "A jak jste vlastně přišel na to, že si lidstvo zaslouží, aby bylo zachráněno?"

Při takové argumentaci je asi vážně lepší sklapnout kufry a odejít středem. Nechci všechny věřící všech věrouk házet do jednoho pytle. Obvykle však ti, kteří spoléhají na to, že nějaká Vyšší Bytost zasáhne, zároveň potichu nebo i nahlas předpokládají, že zatraceni budou VŠICHNI OSTATNÍ kromě nich, kteří svého Prvního Hybatele uctívají tím jedině správným způsobem. Malý problém je v tom, že těch jedině správných způsobů jsou desítky, ne-li stovky. A o to, KTERÝ to je, se už od úsvitu lidských dějin vedou války (nebo - možná častěji - se touto záminkou úspěšně zakrývají jiné, mnohem přízemnější důvody jejich vedení a je až zarážející, kolikrát to v historii stačilo, aby se tím lidi nechali zblbnout...).

Dále.

Nějakých 98,5% genetické výbavy má člověk zděděných od svých živočišných předků. Ta 1,5%ní slupka rozumu a civilizace je velice tenká a snadno zranitelná, o čemž se dnes a denně znovu a znovu přesvědčujeme, naposledy po jedné události, která je z globálního pohledu zanedbatelným pohybem atmosférických mas. Humanitně vzdělaní vědci tuto skutečnost většinou neradi připouštějí a její použití při přemýšlení a argumentaci o lidstvu nazývají (s patřičně hanlivým přídechem) "sociálním darwinismem". Jestliže však jedna větší vichřice a záplavy dokáží v poměrně malé skupině lidí vzbudit to, co se nachází pod tou slupkou, jak se asi budou jedinci druhu Homo sapiens sapiens chovat, jestliže půjde o kůži většině lidstva?

Ze všeho, co jsem kdy k tomuto tématu četl, vyčnívají z řady názory Jiřího Krupičky. Najděte si pod článkem odkazy na jeho vynikající knihy.

Myšlenky Jiřího Krupičky lze shrnout asi takto:

1. Zatím to podle všech nám dostupných důkazů a indicií vypadá, že v námi přehlédnutelném vesmíru jsme jedinou civilizací bytostí nadaných rozumem (záměrně nepíšu "rozumných bytostí", protože k nim máme v průměru ještě hodně daleko...), jedinou entitou, která si dokáže uvědomit sama sebe a reflektovat své okolí. Tato skutečnost sama o sobě je dostatečným vyjádřením jinak nezměřitelné hodnoty existence lidstva a zároveň dostatečným důvodem k tomu, aby se lidstvo pokusilo svou civilizaci zachránit.

2. Jediným nástrojem, který máme k dispozici a který nám k tomu může napomoci, je to, co nás odlišuje od našich živočišných předků, tj. rozum.

3. Hlavní morální povinností každého člověka je chovat se podle uvedených skutečností a nadřadit je všem ostatním morálním zásadám.

Chce-li to někdo přeložit do jediné věty jazyka etických soustav vyplývajících z různých věrouk, je to možná ještě jednodušší:

Nedělej druhým, co nechceš, aby oni dělali tobě.

(Zaznamenal poprvé pro lidstvo a dějiny kupodivu nikoli ten, kdo formuloval křesťanská přikázání, ať už to byl kdokoli, ale jeden z největších Číňanů celé historie, totiž Konfucius, zhruba pět století před Kristem.) Většina velkých nábožensko-etických systémů toto pravidlo obsahuje, avšak s tou výhradou, že ti, kdo uctívají jiného pánaboha než my (nebo i toho našeho, ale jinak než my...), i kdyby říkali totéž, co my, a stejnými slovy, nejsou lidi, tudíž se na ně toto pravidlo nevztahuje... Neolitický tribalismus zdaleka nevyhynul. Avšak - znovu opakuji - máme mocný nástroj pro jeho překonání: ROZUM.

Buď rozum nebo zánik civilizace. Všechny věrouky (do čehož počítám i převážně ateistické ideologie sloužící partikulárním politickým a ekonomickým zájmům, protože ani ony ničím jiným než převlečenými věroukami nejsou) nás prozatím svými činy přesvědčují, že podle jejich zásad (víry, emocí) něco tak složitého, jako je současné lidstvo, nelze organizovat udržitelným způsobem. Tertium non datur. Jestliže máte důkazy nebo aspoň pocit, že ano, sem s nimi.

Za druhé.

Ekonomika (nebo hospodářství, chcete-li) není nic jiného než způsob výměny hmoty a energie mezi lidstvem a přírodou. Vztah mezi lidstvem a přírodou není "rovnoprávný", příroda má a vždycky bude mít "navrch". Možnosti a prostředky, které má lidstvo k dispozici pro udržitelnou realizaci tohoto vztahu, jsou určeny přírodními (především termodynamickými) zákony.

Jde hlavně o to, že v konečné soustavě, kterou příroda Země pochopitelně je (i když standardní ekonomie se tváří, jako by tomu bylo právě naopak), chceme-li ji uchovat použitelnou i pro další generace lidí (aspoň pro dobu přirozeného trvání lidstva, protože ani ono nebude zajisté trvat věčně), nemůžeme provozovat "quasinekonečné" (z hlediska trvání i průběhu) procesy.

Důsledky takové snahy mohou být tyto:

• může se nás lidí příroda zbavit, aby ochránila biosféru pro ostatní druhy (což formuluje až poněkud mystickým způsobem například James Lovelock ve své teorii Gaia);
• po dosažení nějaké hranice - kterou ani nemusíme nutně rozpoznat - můžeme narušit svou činností planetární biosféru tak, že přestane vůbec být vhodná pro život většiny nebo všech druhů (i když srovnání sil lidstvo versus planeta, které jsou oběma stranám k dispozici, tuto možnost spíše znevěrohodňuje);
• civilizace se může vrátit do nějakého nižšího vývojového stupně (na to nás připravují ty nejpesimističtější scénáře ropného zlomu).

Bude asi potřeba zdůraznit, že ani biologický život jedince - od jednobuněčných organismů po člověka - v tomto pojetí není nic jiného než soupeření s ostatními jedinci o zajištění přídělu energie nutného pro individuální přežití. (V tomto pojetí je bezprostředním zdrojem energie potrava.) A protože organismy v průběhu svého fylogenetického vývoje většinou zjistily, že v rámci druhu (nebo i jinak definovaných skupin, viz různé způsoby mezidruhových parazitismů) je pro získání dostatku energie efektivnější spolupráce ve skupině než boj všech se všemi, brzy se vytvořila různě definovaná společenství.

Lidstvo není ničím jiným než jednou takovou skupinou, nehledě na to, co samo o sobě říká nebo si myslí. Skupinou velmi početnou, složitě strukturovanou, obdařenou výjimečnými nástroji, ale nic víc.

Zhruba do začátku 18. století lidstvo nemělo k dispozici prostředky k tomu, aby z přírody získalo více energie než obnovitelné množství. Jinak řečeno, energetická bilance vztahu mezi lidmi a přírodou byla víceméně vyrovnaná. Lidstvo bylo odkázáno na to, čemu dnes říkáme obnovitelné zdroje, a na jejich bázi byly budovány všechny historické civilizace, z nichž žádná neměla globální dosah. Když pak civilizace vyčerpaly v okruhu své působnosti obnovitelné zdroje energií (v tom není rozpor, i obnovitelný zdroj lze čerpat rychleji, než se stačí regenerovat...), zanikly.

V tomto ohledu je také mimochodem snadno pochopitelné, proč lze neomezený individualismus dnešní moderní civilizace považovat za nepřirozený. Většina historických civilizací byla organizována na takových soustavách pravidel, které různým způsobem upřednostňovaly zájem celku před zájmem jednotlivců. Stejně jako jiná společenství živých tvorů i lidé zjistili, že společné úsilí, navíc podpořené rozumným chováním, usnadňuje získání množství energie potřebného pro přežití.

Etické soustavy (v tomto stupni vývoje formulované jako věrouky) se pak staly nástroji, které zajišťovaly takové účelné chování jedinců, jehož konečným cílem bylo přežití společenství.

Zánik civilizací většinou neznamenal jejich úplné vymření. Spíše se počet jejich příslušníků snížil na míru udržitelnou s ohledem na zdroje, které jim zbyly k dispozici, což bylo obvykle provázeno regresem v oblasti složitosti organizace společnosti, tj. zjednodušením způsobů, kterými se z přírody získávala potřebná energie. Není důvod domnívat se, že současná geopolitická i ekonomická situace světa je něčím jiným než terminálním stavem naší civilizace, která dosáhla (dříve v historii neznámých a tehdy nemožných) globálních rozměrů a zároveň narazila na hmotné omezení možnosti dále získávat energii dosavadním způsobem. Lidská populace mohla dosáhnout svého dnešního počtu jedině díky fosilním palivům, resp. energii v nich konzervované. (Současně je nutno znovu zdůraznit přímou vazbu mezi fosilními palivy a dnes převažujícími způsoby, jimiž naše civilizace získává potraviny. Nejde vlastně o nic jiného, než o vzájemnou přeměnu různých druhů energií.) Jedním z důsledků vyčerpání fosilních paliv proto s největší pravděpodobností bude drastické snížení počtu lidí obývajících planetu. (Před začátkem průmyslové revoluce kolem roku 1700 měla Země asi 600 miliónů obyvatel. Tuto úroveň populace lze považovat za trvale udržitelnou.)

V horizontu 21. století se dá z uvedených důvodů očekávat, že k redukci počtu obyvatel Země a k zásadní proměně organizace společnosti a ekonomiky tak jako tak dojde. Bude však záležet jen na lidském společenství, zda tento proces proběhne řízeným a lidsky důstojným způsobem nebo zda budou nesmyslným setrváváním na dosavadních zvyklostech uvolněny síly, které způsobí chaos, tragédii a rozklad.

Za třetí.

Navzdory dosud řečenému situace ještě není úplně beznadějná. Sice jsme promarnili nejméně 30 let od první zprávy Římského klubu, sice se dále většina lidí chová podle zásad "business as usually" a "po nás potopa", ale jedna cesta přece jen existuje.

Máme k dispozici neomezený zdroj obnovitelné energie, která je navíc úplně zadarmo: SLUNCE.

(Vždyť ani fosilní paliva nejsou nic jiného než konzervovaná sluneční energie.)

Známe technologie, které ji umějí využívat, ať už přímo (fotovoltaika, solární ohřev) nebo nepřímo (od energie biomasy přes různé nové koncepce tepelných strojů až po energii větru, tekoucí vody a mořského přílivu). V tomto širším ohledu všechny nefosilní zdroje energií (kromě jaderné energie) lze považovat za nějaké formy sluneční energie.

Lidstvo už několikrát dokázalo, že umí soustředit síly na vyřešení gigantických úkolů. Nehledíce na jejich někdy diskutabilní morální ospravedlnitelnost, vzpomeňme (jen za života naší a předchozích dvou generací) třeba projektů New Deal, Manhattan, Apollo nebo vytvoření evropských společenství. Přechod na obnovitelné zdroje energií (OZE) v planetárním měřítku je v podstatě technickým problémem. Každý technický problém je řešitelný za předpokladu nasazení dostatečných lidských, finančních a technických prostředků. Je zřejmé, že tyto zdroje dosud jsou na Zemi k dispozici a je nutno řešit jejich distribuci a rozhodování o jejich nasazení.

O (ne)úspěšnosti globálního přechodu na OZE rozhodne (ne)splnění dvou nutných (nikoli postačujících!) podmínek:

1. Lidstvo si uvědomí problém jako existenční, podmiňující jeho další přežití, a zároveň si osvojí vůli po kolektivním přežití za lidsky důstojných podmínek jako nejvyšší hodnotu, nadřazenou všem ostatním individuálním i společenským hodnotám.

2. Řízení přechodu k OZE bude vyňato z působnosti tradičních politických a ekonomických struktur společnosti a bude mít spíše charakter globálního krizového řízení. Nevolám tím po nějaké osvícené "zelené diktatuře". Jde tu spíš o faktor času: Čím později bude zahájen přechod k OZE, čím dále necháme dojít krizový proces, který už zřejmě začal, tím méně bude času a možností svěřit ho standardním ekonomickopolitickým mechanismům a tím spíše bude nutno volit nějaké direktivní metody. (Rooseveltův New Deal ani přistání člověka na Měsíci by se nikdy nebyly uskutečnily, kdyby byly svěřeny výhradně té příslovečné "neviditelné ruce trhu"...)

Převládající formou organizace "postfosilní" (nebo sluneční, chcete-li) společnosti budou patrně významně decentralizované společenské a ekonomické struktury, logicky navazující na decentralizovaný charakter možností získávání a využití sluneční energie. Je v tom zřetelný rozpor - globálně organizovaný a centralizovaný proces krizového řízení bude mít za úkol vytvořit co nejvíce decentralizovanou společnost a ekonomiku. (Není zde místo na podrobnější zamyšlení, zájemce prozatím odkážu na knihy Hermanna Scheera, předsedy sdružení Eurosolar, které do češtiny přeložil místopředseda téhož sdružení Milan Smrž.) Nejméně probádanou otázkou je zatím to, jaké organizační formy a struktury, jaké způsoby rozhodování a řízení takové společnosti budou funkční.

Pravděpodobně dojde k odklonu od zastupitelské demokracie a existují názory, že ji nahradí buď přímá demokracie (o ní více viz práce Milana Valacha) nebo (nedejbože...) nějaké novofeudální formy klientelismu a nepotismu. Stejně tak zůstávají otevřené otázky vlastnictví výrobních prostředků. Opět si lze představit téměř cokoli od nějakých feudálních struktur až po zákonem zaručené právo na osobní a komunitní vlastnictví a dobrovolné sdružování do družstev a jiných podobných forem. Jestliže však v důsledku očekávané změny způsobu, jakým lidstvo získává energii, dojde k zásadní decentralizaci ekonomických i politických struktur společnosti, lze očekávat také hlubokou proměnu nebo i zánik dnes běžných forem soukromého vlastnictví.

Přiznávám, že tady už chodím po tenkém ledě spekulací. Jakékoli úvahy o historické či dokonce technickoekonomické podmíněnosti existence soukromého vlastnictví výrobních prostředků, nota bene v českém prostředí, jsou pícháním do vosího hnízda a teorie i praxe reálného socialismu je dokonale zdiskreditovaly. Přesto se domnívám, že se jim lidstvo stejně dříve nebo později nevyhne. V určité fázi přechodu k OZE si je situace vynutí a bude-li při rozhodování na vybranou mezi vzájemně se vylučujícími alternativami, tj. mezi zachováním civilizace a zachováním neomezeného práva některých lidí nebo skupin na soukromé vlastnictví, snad se lidé rozhodnou správně.

Nebo to bude všechno úplně jinak, ale to už tak bývá... Doby starozákonních proroků dávno pominuly a v dnešní složité společnosti je obvykle následující realita průnikem celé množiny předchozích prognóz. Ty navíc nemohou být dílem jednotlivců. I proto se autor těchto řádků bude (jako vždy) těšit na vaše názory.

Odkazy na literaturu:

Jiří Krupička: Renesance rozumu, Flagelantská civilizace, Zkouška dospělosti, Rozmanitosti života, Kosmický mozek

Milan Valach: Svět na předělu

Hermann Scheer: Sluneční strategie, Světové sluneční hospodářství