Jsou tu zmíněni konstruktéři Ábíčka, kteří vyrobili skvělé modely, jaké v té době snesly srovnání s okolním světem a předběhly výrobu u nás. Jsou tu jedinečné čtenářské turistické srazy, jaké nikdy u nás (a možná i ve světě) žádný dětský časopis nedělal. Rozepsal jsem o minikárách, které by samy i sobě zasloužily, aby někdo zachytil jejich historii a průběh i osudy některých závodníků, nebo organizátorů. Letmo jsem zaznamenal vznik stanic mladých techniků a přírodovědců, větší pozornost jsem věnoval českému komiksu a jeho historii na stránkách ABC. Aspoň trochu jsem se věnoval našim kontaktům v zahraničí, knihovničce ABC a dalším aktivitám.

Nezapomněl jsem ani na pionýrské kluby ABC a na Jaroslava Foglara, zdůraznil jsem podíl Jana Šimáně na rozvoji klubové činnosti po jeho příchodu do redakce, kam přišel - naštěstí! - v době, kdy jsme začínali s hrou Volá vesmír a prvním pokusem o zakládání moderních klubů foglraovského typu - raketových posádek. Jeho podíl na rozvoji klubů je neoddiskutovatelný, ale nebyl bez problémů v době, kdy byl předsedou komise mikrokolektivů ÚR PO ČSM. Nepovažoval jsem za nutné, jak pamětníkům, tak dnešním mladým čtenářům vykládat detailně, proč jsme se rozešli a on pak pokračoval o jiné cestě. Po létech jsme k sobě opět cestu našli, spojuje nás totiž stejný motiv - práce pro děti.

A jen tak na okraj, v několika drobnostech se mýlíte. Jan Šimáně působil jako šéfredaktor Skauta-Junáka a obnoveného Mladého hlasatele, nikoli však Vpředu. Jan Tůma nemusel z redakce odejít kvůli normalizaci, ale proto, že opakoval činy, kvůli nimž byl před příchodem do ABC na podmínku odsouzen. Nakonec před několika roky se téhož činu dopustil znovu.

Snad by bylo dobré, kdybyste si moji knihu dobře přečetl, a pak byste možná trochu názor poopravil. Občas se totiž dožadujete něčeho, co v knize je. Našel byste třeba obsáhlé jmenné rejstříky, a ten stovkařsko-guvernérský je nejrozsáhlejší, a to ještě nejsou zaznamenáni všichni. Nebylo v mých silách, abych se o klubové činnosti rozepsal ještě víc. To je totiž práce pro několik lidí, a na Janu Šimáně je, aby dokud může své paměti sepsal - i když třeba knižně nevyjdou. Platí to i pro další klubisty a stovkaře či guvernéry. Když se může tolik lidí zabývat foglarovskou érou, proč se více lidí nevěnuje té naší, ábíčkářské, sedmičkové, pionýrské a ohníčkovské + další periodika. Pomníky si stavět nemusíme, ale uznání a poděkování nás jistě potěší. A snad nám i patří, protože současníci o "naší době" ví jen to, co jim (současní) historici naservírují.

A pokud jde o ten rok 1972 a léta další. Nespojujejte je, prosím, s normalizací. V té době se jen završil dlouhodobý program výstavby časopisu, cesta začínající rokem 1957 (start ABC) přes všechny karamboly a hrboly, díky nadšení mnoha a pochopení jiných (třeba lidí v tiskárně Svoboda nebo ústřední expedici PNS - přílohy) jsme se stali největším a nejoblíbenějším časopisem československých dětí, ale i jejich rodičů, učitelů, vedoucích, zkrátka všech. A já jsem také v knize poděkoval všem, kteří mě na mé cestě s ábíčkem doprovázeli a pomáhali mi, a vlastně pomáhali nám ábíčkářům.