10. 8. 2005
O vlastenectví a o šovinismuJakým způsobem se nacionalismus odlišuje od rasismu? Svět by byl šťastnějším a bezpečnějším místem k životu, kdybychom přestali dávat přednost svým rodným zemím. Nestydím se za svou národnost, ale nemám tušení, proč bych měl milovat tuto zemi více než jakoukoliv jinou, napsal v úterý v deníku Guardian George Monbiot. V důsledku bombových útoků v Británii vznikl národní konsensus: v Británii nyní potřebujeme obnovený pocit vlastenectví. Argumentuje se: pokud jsou lidé vlastenci, vzájemně se neperou. Pokud budou lidé dodržovat určité občanské vlastenecké normy a budou věřit, jak vynikající je Británie, nebude docházet k terorismu, páchanému místními občany. |
To je možná pravda, jenže zatímco vlastenectví sice možná přiměje občany jedné země, aby na sebe navzájem útočili méně často, vlastenectví zároveň vede k tomu, že stát častěji útočí na jiné země, protože ví, že ho jeho občané budou z vlastenectví podporovat. Kdyby nebylo vlastenectví v Americe tak mocnou silou, mohl by býval Bush zaútočit na Irák? Argumentujete-li, že loajalita vůči vašemu národu snižuje lidské utrpení, musíte tvrdit, že domácí terorismus je škodlivější než všechny teritoriální a koloniální války, veškeré etnické očišťování a holocausty, prováděné v "národním zájmu". Pokud v něco takového skutečně věříte, musíte být nejen vlastenec, ale šovinista.
Stoupenci "britských hodnot" v těchto dnech argumentují, že je nutno britský nacionalismus podporovat, protože "Británie má vynikající tradici politického liberalismu a intelektuální kritičnosti. V Británii existuje veřejná sféra, která je otevřena myšlenkám, náboženství a filozofii z celého světa." To je sice pravda, ale tyto hodnoty nejsou nijak výjimečně britské a je těžko si představit, proč bychom měli být vlastenci jen proto, abychom je podporovali. Británie má také děsivou historii imperialismu a tvrdošíjného šovinismu a když začnete mávat britskou vlajkou, nikdy si nemůžete být jisti, jakou tradici vlastně oslavujete. Chcete-li oslavovat liberalismus, jen ho oslavujte, ale proč spojovat lásku k určitým hodnotám s láskou pro určitou zemi? A jak by vlastně takový liberální patriotismus vypadal? Budete-li postaveni před nutnost hájit zájmy vlastní země a zájmy jiné země, vlastenectví bude vyžadovat, abyste podpořili zájmy vlastní země. Internacionalismus naproti tomu znamená, že zvolíte takovou alternativu, která povede k největšímu možnému dobru anebo nejmenším škodám pro lidi, ať už žijí kdekoliv. Internacionalismus zastává názor, že někdo, kdo žije v Kinshase, není o nic méně cennější než někdo, kdo žije v londýnské čtvrti Kensingtonu a že politiku, která dává přednost zájmům 100 Britů na úkor zájmu 101 Konžanů není možno podporovat. Jakým způsobem se nacionalismus odlišuje od rasismu? V této chvíli každý rozumně uvažující člověk sáhne po Orwellovi. Nenapsal snad Orwell, že "vlastenectví nemá nic společného s konzervatismem" a nestěžoval si, že "Anglie je snad jedinou zemí na světě, jejíž intelektuálové se stydí za to, že jsou Angličany"? Napsal to. Ale napsal to za druhé světové války. Měli jsme tehdy povinnost bojovat proti Hitlerovi a nebýt nestranní. A to se tehdy realizovalo prostřednictvím nacionalismu. Když jste za války odmítli podporovat Británii, pomáhali jste tím Hitlerovi. Avšak dnes jsou lidé, kteří se nás snaží usmrtit, britskými občany. Liší se od většiny lidí, kteří žijí v této zemi, ideologií, nikoliv národností. Do té míry, do jaké londýnské teroristy motivovala válka proti Iráku, nás do nynější šlamastyky dostalo právě vlastenectví. Před deseti dny publikoval konzervativní deník Daily Telegraph "10 základních hodnot britské totožnosti". Pokud bychom je prý všichni přijali, zabránilo by to novým teroristickým útokům. Jsou to prý "naprosto zásadní vlastnosti naší identity, o nichž se nediskutuje". K nim prý patří "suverenita britské koruny v parlamentu" ("nejvyšší autoritu v zemi tvoří Koruna a Dolní a Horní sněmovna"), "soukromé vlastnictví", "rodina", "historie" a "anglosaský svět". Tyto "vlastnosti, o nichž se nediskutuje", se však příliš neodlišují od hodnot teroristů. Namísto od věčného muslimského kalífátu mají Britové "věčnou monarchii". Namísto islámské verze historie mají Britové historii, jak se učí v soukromé škole v Etonu. Namísto islámského světa mají Britové "anglosféru". Jestli je něco, co by mě dokázalo přimět nenávidět Británii, pak je to deník Telegraph a jeho "britské vlastnosti, o nichž se nediskutuje". Pokud je něco, co by mě dokázalo přimět nenávidět Spojené státy, pak to byl pohled na davy na Republikánském sjezdu, jak skandují: "USA! USA!" zatímco jim Zell Miller řekl, že "nic mě jako vojáka nedokázalo více rozhněvat než to, že někdo si dovolil nazvat americká vojska okupanty a ne osvoboditeli". Nepociťuji nenávist vůči Británii a nestydím se za svou národnost, ale nemám tušení, proč bych měl mít Británii rád víc než jakoukoliv jinou zemi. Některé věci na Británii se mi líbí a jiné nikoliv a stejné je to i s mnoha jinými zeměmi, které jsem navštívil. Být vlastencem znamená si něco nalhávat. Znamená to se přesvědčovat, že bez ohledu na to, co jste v zahraničí viděli dobrého, vaše vlastní země je lepší než všechny ostatní země. Je to neslučitelné s důkazy, které jste viděli na vlastní oči a je to neslučitelné s přesvědčením, že jsou si lidé na světě rovni. Vlastenectví, jaké Orwell požadoval v roce 1940, je potřebné jen potud, pokud je nutno bojovat proti vlastenectví jiných lidí. K druhé světové válce, která vyžadovala, aby Británie sevřela své řady, by nedošlo, kdyby Hitler nezneužil národní loajality Němců. Svět by byl šťastnějším a bezpečnějším místem k životu, kdybychom přestali dávat přednost svým rodným zemím. Podrobnosti v angličtině ZDE |