Jenže levice by měla vidět rudě, když se píše program, nebo když se hájí principy sociálního státu - nemůže vidět rudě pokaždé, kdykoliv někdo vykřikne »Kalousek!« Tak se jí mohlo stát, že ve jménu boje proti nepřítomnému Kalouskovi podporovala přítomného Grosse. Dostala se tak na cestu, která vedla od ztráty ve vedení ČSSD ke ztrátě křesel v poslaneckém klubu.

GROSS DOSUD VÍTĚZIL tím, že sázel na nejméně očekávané činy. Prostinké »asi jsem se špatně vyjádřil« mu sloužilo k vysvětlení faktu, že dané slovo neplatí. Jenže vytvořením iluzorních podmínek dohody se dostal sám do pasti. Od počátku zadání, podle něhož měla být vláda naskládána bez vedoucích představitelů koaličních stran, připomínalo Švejkovo »Zabili jste mně strejčka, tak tady máte přes držku... Bude se to řezat.« Nebo šlo o něco jiného? Nechtěl Gross zabránit tomu, aby ve vládě byli jeho místopředsedové? Je jisté, že premiér jako místopředseda ČSSD je špatně ovladatelný a znamená pro něho i ohrožení v Lidovém domě.

Úterní rezignace lidoveckých ministrů na stranické funkce vyšla tomuto zadání sociálních demokratů vstříc. Tím si Gross a ČSSD zdánlivě zachovali tvář a začali být vstřícní dohodě. Už proto, že další protahování krize formou nesmyslných požadavků se ukazuje jako cesta do záhuby. Navíc lidovci oznámili, že netrvají na stranických rezignacích pro mistry od koaličních partnerů. A dostali za to všechna původní ministerstva i právo obsadit je podle vlastního výběru. To není kompromis, to je výměna formy za obsah.

JEN ZDÁNLIVĚ měli ale sociální demokraté možnost volby ze dvou variant. Podle zásady připravit nejméně očekávané Gross se spoluprací ve formátu 111 mandátů koketoval. To neznamená, že se v Česku zrodil nový levičák. Pouze si jeden politik všiml, že i když se jezdí vpravo, předjíždí se vlevo. Možnost spolupráce s komunisty se mohla jevit jako dobrý nástroj na vydírání nejen bývalých koaličních partnerů, ale i ODS a Hradu. Proto Gross naznačil - pozor, neslíbil! -, že by hlasování o důvěře spojil s hlasováním o nějakém významnějším zákonu. Kdyby na tom komunisté trvali, Gross by jistě přistoupil i na zákon o majetkovém přiznání.

Jenže, mohli by na to komunisté přistoupit? Už před týdnem se daly uzavírat sázky, zda takový zákon:

• Senát vrátí. Pak se při druhém hlasování sociální demokraté rozdělí a zákon bude zamítnut. Přece nehlasovali pro zákon, ale pro důvěru Grossově vládě.
• Poslanecká sněmovna přehlasuje i prezidentské veto a zákon skončí na Ústavním soudě.
• Po volbách přijme Poslanecká sněmovna novelu, která zmíněný zákon redefinuje.

Poté, kdy by vláda dostala díky komunistům důvěru, ČSSD by ve jménu hesla o hledání konsensu napříč všem demokratickým stranám začala předkládat návrhy zákonů v duchu Modré šance. Bylo by přece nutné prokázat, že sociální demokracie nemá s komunisty nic společného. Zákon o majetkovém přiznání by nebyl prakticky naplněn -- zůstalo by z něho pouze velmi líbivé volební heslo. Komunisté věděli, že s Grossem nemohou zabloudit, protože s nimi nikdy nepůjde.

KOMU SE TATO SITUACE jevila jako poněkud chaotická, viděl správně. Po dobu Grossova premiérství nemohla být jiná. Hlavě jeho zásluhou přestala být smyslem politiky snaha dohodnout se a řídit. Stalo se jím úsilí přechytračit spojence. »Hádaví kluci na pískovišti« - tak by se mohl jmenovat model, který by shrnul základní charakteristiky posledních měsíců. Kluci ve vývojovém stádiu, kdy jsou mravní normy vnímány jako vnější, silou vynucované příkazy. Kdy si chlapci jen zdánlivě hrají spolu, ale ve skutečnosti si hrají vedle sebe. Kdy každý mluví, ale nikdo neposlouchá. Kdy hodit písek do očí nebo praštit ze zadu je přirozenou součástí boje o teritorium. Tedy alespoň někteří kluci.

Do poslední chvíle to nemohlo být jiné, i proto, že právě Gross je jediným člověkem v zemi, kterému takováto situace vyhovovala. Prodlužovala jeho pobyt ve Strakovce. Umlčela levou opozici ve straně. I kdyby vše dopadlo pro ČSSD katastroficky a byly vyhlášeny předčasné volby, Gross by na tom dokázal vydělat: s největší pravděpodobností by získal poslanecký mandát, kterého se v euforii nad ziskem premiérského křesla neprozřetelně zřekl. Mandát s imunitou, která by se mohla hodit.

Gross marně hledal i cestičku, jak přinutit prezidenta přijmout demise a otevřít si tak prostor pro další manévry. Snažil se vehnat koaliční partnery dostat do situace, kdy by mohl říci, že jej ke spolupráci s komunisty donutili. To se v poledním týdnu zdálo snadné, neboť se mnozí začali štít zasednout s Grossem k jednacímu stolu. Jenže předčasné volby jsou stále v Poslanecké sněmovně neprůchozí. Zvláště, když Hrad naznačoval, že o zkrácení funkčního období poslanců nechce jednat s komunisty.

PROTO SOCIÁLNÍ DEMOKRATÉ našli nového kandidáta na premiéra. Stal se jím místopředseda ČSSD a ministr pro místní rozvoj Jiří Paroubek. Tak jako minulý týden koaliční partneři oznamují, že se jménem kandidáta nemají problém. Hráli o něco jiného a navíc vědí, že Paroubek se hlásí k pravici v ČSSD. Teď jenom, zda nová dohodu projde schválením uvnitř ČSSD. Na rozdíl od Jana z minulého týdne má současný Jiří velkou naději: Grossovou chytračení se už stalo neúnosným. Paroubek sám má mnohem více zkušeností z domácí politiky -- a to již z předlistopadové Socialistické strany. Je velice pravděpodobné, že si úterní dohodu dokáže uhlídat.

A jak se rozloučit s Grossem?

Každý člověk má své poslání. Ne proto, že je k něčemu předurčen. Svým postavením ve společnosti přebírá role, které jej k něčemu zavazují. A to nejen z hlediska mravního - i dělba práce a prostá vzájemně výhodná směna jsou závazkem. Závazkem jsou i funkce premiéra. Závazkem, který je plný psaných i nepsaných očekávání od těch, kdo pro lidi v těchto funkcích přímo či nepřímo hlasovali. Klukoviny místo politiky mohou tuto zemi skutečně poškodit. Vláda nemusí příliš vládnout, nesmí být ale pro ostudu.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom