Autor i čtenář mne obviňují z fachidiotismu, tentokráte právnického. Kdyby se však namáhali otevřít seznam mých článků, které jsem v Britských listech uveřejnil, z jejich záběru by poznali, že obviňovat mne z fachidiotismu je poněkud liché. Navíc, je fachidiotem matematik, který upozorní, že součet nekonečné geometrické řady nemusí být vždy nekonečný; fyzik, který potvrdí, že existence perpetua mobile je v rozporu se zákony termodynamiky?

ŠOK i autor tvrdí, že o právních pojmech rozhoduje laický úzus, resp. slovník cizích slov. Nuže, nikoliv. O právních pojmech rozhoduje "právní věda" (jurisprudence), nikoliv jazykověda.

A nyní k ŠOKovi. Nejprve ho musím upozornit, že tvar "konzervativismus" je pozoruhodný hybrid, který neuspokojí nikoho: ani konzervativce, ani progresivistu. Své "nesprávné" pojetí pojmu "právní norma" postavil na několika příkladech. Tak se na ně blíže podívejme.

V první řadě uvádí časopis Právní rádce. O úrovni tohoto "odborného" a "respektovaného" časopisu svědčí i to, že v jeho redakční radě sedí odborník na všechno, prof. ing. Vladimír Smejkal, CSc. Jako druhý příklad uvádí NBÚ. Bohužel však nepochopil, že onen text pojem "právní norma" uvádí správně. Následuje Univerzita v Hradci Králové a její jakási obskurní fakulta. To je tedy argument. A poslední je inciativní návrh dvou právních laiků. A to mne snad mělo přesvědčit.

Přitom, kdyby se trochu snažil, tak byl našel vícero vyjádření předsedy Ústavního soudu, Pavla Rychetského, který předpisy soustavně označuje jako normy; technické standardy, které jsou pojmenovány jako normy; a konečně celou normativní školu, která za normu považovala dokonce i smlouvu. Jenže to by chtělo vědět, proč to kdo používá.

Britských listů není nikdo, kdo právu rozumí. To však neznamená, že Britské listy mají právo po vzoru ostatních českých médií šířit právní bezvědomí.

Poté, co si Britské listy ujasní, zda vydávají, co jim přijde pod ruku, anebo ne, tak by měly panu Gočevovi vysvětlit, jaký je rozdíl mezi termínem guidelines (vodítka) a directives(směrnice). Vodítka, které vydává Rada Evropy nebo OECD, jsou nezávazné soft law, směrnice EU jsou závazné hard law. Ale to je "expertovi" Gočevovi asi jedno. Úkolem Rady Evropy totiž není vydávat "směrnice", nýbrž stejně jako MOP být platformou pro sjednávání mezinárodních úmluv.

Aby autor tak neuvěřitelně nebagatelizoval rozdíl mezi plnohodnotným zákonem a pouhou novelou, měl by si přečíst usnesení Pl.ÚS č. 25/2000. To by se dozvěděl věci. A kdyby místo "vydání novely zákona o zaměstnanosti" napsal pouze "vydání zákona o zaměstnanosti", tak by místo pitomosti uvedl konečně správnou informaci. Rozhodně by to "čtenáři problematiky neznalém nemohlo vyvolat mylný dojem, že předtím žádný zákon o zaměstnanosti neexistoval", pokud se autor neřídí heslem "podle sebe soudím tebe".

Pokud o něčem napíši, že je to "hlavní důvod", jen naprosto svérázný interpret může tento důvod považovat za důvod jediný. Slovíčkaření "poté" a "bezprostředně poté" nechám stranou. Ano, diskuse o švarcsystému se v ČR rozproudila poté, co skončila druhá světová válka. Proti tomuto pravdivému tvrzení nelze nic namítat.

Pokud se MOP stala orgánem pro prosazování odborové politiky (kdy? jak?), měl to autor odůvodnit poněku věrohodněji než nepodloženým tvzením: "Informace pro charakteristiku postojů ILO jsem čerpal přímo na jejích webových stránkách."

Ale abych jen nekritizoval, ale rovněž autora trochu poučil v tématu, o němž napsal článek. Základní poučení o vymezení nesamostatné práce mohl nalézt v textu Františka Roučka v Komentáři k československému obecnému zákoníku občanskému V, V. Linhart, Praha 1937, pp. 190 - 193, což je základní kniha, kterou zná každý český právník, protože pro obor soukromého práva u nás nic lepšího nevyšlo.

To, co Rouček o nesamostatné práci píše, lze shrnout takto: Pracovní smlouva (podle § 1151 ABGB po III. novele služební smlouva) je smlouva o výkonu nesamostatné práce za odměnu (mzdu) na rozdíl od smlouvy o dílo (§ 1151 ABGB), která je smlouvou o výkonu samostatné práce za odměnu (cenu). Podstatou pracovní smlouvy je slib práce (facere), podstatou smlouvy o dílo je slib výsledku (dare). Zhotovitel si většinou volí dobu, místo i prostředky práce. Dílo může být i nehmotné (koncert, doprava).

Znaky nesamostatné práce jsou: Čas - určení času je podstatnou částí pracovní smlouvy. Dispositivně se jedná o dobu neurčitou, ale určení času může být i zcela krátké, např. "na dobu přechodné potřeby". Zaměstnanec slibuje, že v dohodnutém čase nebude mít jiné závazky, které by mu bránily pracovat. Zato smlouvou o dílo se zhotovitel zavazuje, že za nějaký čas poskytne výsledek své práce. Místo - zaměstnanec pracuje zpravidla v provozovně zaměstnavatele, zhotovitel zpravidla pracuje u sebe. Způsob placení - časová mzda je pravidelným znakem pracovní smlouvy, zatímco úkolová je pravidelným znakem smlouvy o dílo. Všechny 3 tyto znaky jsou však pouhé symptomy, nikoliv charakteristiky.

Znakem nesamostatné práce není: Hospodářské postavení stran - zhotovitel je zpravidla živnostník, ale i ta fyzická osoba, která má živnostenské oprávnění, může být zaměstnancem. Pracovní smlouva mívá alimentační charakter, ale nemusí ho mít. Druh povolání - i ve svobodných povoláních lze uzavírat pracovní smlouvu. Typicky advokát, který má jediného klienta na paušál. Pokyny zaměstnavatele není technické vedení práce (zajištění lege artis), nýbrž přidělování práce. Výsledkem se nerozumí stav (vítězství ve sporu či uzdravení), nýbrž provedení procesu či operace (zastupování před soudem či léčení). I ve smlouvě o dílo může objednatel určit postup a modality, jak má zhotovitel pracovat. A v neposlední řadě je třeba respektovat logické důsledky, k nimž by vedlo porušování kogentních norem, tedy veřejného pořádku.

Co se týká právní nerovnosti smluvních stran v soukromém právu, měl by si autor prostudovat publikaci Karla Eliáše a Michaely Zuklínové Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Linde, Praha 2001, pp. 10 - 36, zejména p. 16, 35; též p. 67 sq. Zaměstnanec je se zaměstnavatelem ve zcela rovném právním postavení. Kdyby tomu tak nebylo, tak by zaměstnavatel mohl zaměstnanci jednostranně ukládat povinnosti. Zaměstnanec by přestal být zaměstnancem a stal by se nevolníkem. Pracovní poměr by se změnil na nucené práce.

Autor kritizuje právě schvalovanou novelu § 13 zákona o zaměstnanosti jako faktickou legalisaci švarsystému. Ve skutečnosti jde o zpřehlednění nepříliš šťastně formulovaného stávajícího § 13 zákona o zaměstnanosti, který nemá ve vyspělých zemích obdobu.

A bude-li se autor v právu ještě více doučovat, aby napříště psal jen kvalifikované texty, nechť si rovněž nastuduje dissimulované právní jednání, aby věděl, jak naložit s "fingovaným" obchodním závazkovým vztahem - pro jeho informaci, jedná se o § 41a odst. 2 občanského zákoníku.

"Představa, že zaměstnanec a zaměstnavatel jsou rovnocennými partnery při vyjednávání, je ale zcela iluzorní." Správně, a proto existují odbory, pokud autor ví, co to je.

Pokud jde o reakci čtenáře, redakce uvedla mé zaměstnání, jako by bylo podstatné, přičemž u Štěpána Kotrby již neuvádí "autor je organizovaným členem ČSSD". Proto bych chtěl uvést (aniž bych si osoboval oprávnění rozhovat o politice svého zaměstnavatele), že prosazení svých cílů se s trockisty a anarchisty spojovat nebudeme. A doufejme, že tento text zcela vyloučí potřebu dalšího "zabezpečení provádění úklidové činnosti".